Ředitel Vídeňské státní opery u konce své první sezony

Před premiérou Janáčkovy Káti Kabanové poskytl ředitel Vídeňské státní opery Dominique Meyer rozhovor pro páteční vydání deníku Kurier. Kompletní znění, které je zároveň bilancí Meyerovy první sezony v rakouské metropoli a také výhledem do sezon příštích, přinášíme v českém překladu.

„Jen oprašovat a oprašovat…“

Dominique Meyer o svém prvním roce ve funkci ředitele Státní opery, vídeňských zkušenostech a o svých plánech.

(Peter Jarolin a Gert Korentschnig, Kurier, 17.6.2011)

Káťa Kabanová není jen poslední premiéra sezóny, nýbrž také úvod Janáčkova cyklu. Proč Vám tento skladatel tak leží na srdci?

To bylo jasné už při prvních rozhovorech s Franzem Welserem-Möstem. Oba jsme si řekli, že musíme klást větší důraz na 20. století. A Janáček patří k jeho nejvýznamnějším skladatelům, proto musí mít ve Státní opeře odpovídající místo. Když někdo nastupuje do ředitelské funkce, přemýšlí, co v jemu svěřeném divadle schází. Tady chyběl Janáček, patří sem i kvůli geografické blízkosti místa, odkud pocházel. Nadto: Janáčkovu renesanci zahájili Vídeňští filharmonikové. A téměř všechny jeho opery jsou silné dramatické látky a výzva pro orchestr. Takže dobrých důvodů je hodně.

Příští sezónu se bude hrát Z mrtvého domu…

Ano, v režii Petera Konwitschneho, z čehož mám radost. A pak přijde Věc Makropulos.

Káťu Kabanovou hrajete česky. Proč?

Považuju to za důležité, jsem přesvědčen, že je lepší – a hezčí – hrát ji v originálním jazyce. A také je stále méně pěvců, kteří mají Janáčkovy role nastudované v jiném jazyce, než v češtině. Když pak někdo onemocní, vznikne problém. Přál bych si, abychom jednou také Její pastorkyni, která je na repertoáru, hráli česky, ne jako teď v němčině.

Když se ohlédnete za svou první vídeňskou sezónou: Co považujete za úspěch? A co mohlo být lepší?

Opera je dílna, pořád je něco, co se dá zlepšovat, ale také má své vrcholy. Pro mě nejsou repertoárová představení méně důležitá než velké premiéry. A jde také o zásadní otázky.

Jaké?

Klademe větší důraz na to, co se děje v orchestřišti. Věřím, že je to znát. Získali jsme desítku nových dirigentů. Většinou velmi dobrých. Je řada mladých dirigentů, které jsme publiku představili: Tugan Sokhiev, Alain Altinoglu aj. Dále přišel zkušený Myung Whun-Chung a tak dále. A vrátil se také Jesús Lopez-Cobos, což pro Státní operu považuji za důležité. Potěšilo mě, jaký úspěch měl Ingo Metzmacher s Parsifalem. Nikdy jsem si každopádně nemusel říkat: Dneska se orchestru nechce. Naopak, hráli vždycky krásně! A tak to má být.

Co je důležitější, premiéra, nebo repertoárová představení?

Důležitá je příprava repertoáru. Lazebník, Tosca, Butterfly, Salome a Nápoj lásky – to je pět oper, které se hrají pořád, protože se dají snadno vypravit, jsou praktické. Proto také tvoří 20 procent hracího plánu. Ale musí být udělány kvalitně. Co je mi platná vynikající premiéra, když to v repertoárových představeních neklape?

Jak chcete kvalitu repertoáru zlepšit?

Tím, že budeme dělat víc koprodukcí, ušetříme peníze. A ty investujeme do obnovy repertoáru. Mám teď dva spolupracovníky, kteří dohlížejí jen nad repertoárovými produkcemi. Protože ráno po představení se dekorace zbourá a odveze do fundusu, kde zůstane do příští série představení. Takže se musí pořád oprašovat a oprašovat. Také jsme změnili systém hudebního nastudování, totiž tak, že už na začátku sezony víme, kteří zpěváci potřebují, aby se s nimi hudebně pracovalo. Jsou to maličkosti, které mají velký význam.

Na koprodukcích se podílíte rád. Váš předchůdce Ioan Holender byl proti nim, říkal, že pak je všechno zaměnitelné.

Vidím to jinak. Právě v době hospodářských problémů musíme s penězi, a jsou to peníze daňových poplatníků, zacházet zodpovědněji. A když dvě divadla vytvoří něco společně a podělí se o náklady, vydělají na tom všichni.

Jaká je situace s nově budovanou zkušebnou v Arsenalu?

Bude hotova v prosinci nebo v lednu. Mám z toho radost, protože to moc pomůže našemu plánování. Když budeme moci už v přípravném stadiu premiéry zkoušet v odpovídající scénické situaci, ušetříme čas. A zkušebna bude dobrá i pro repertoárové věci.

Kolik zkušební scéna stojí? A budete ji také moci regulérně využít tím, že se na ní bude hrát?

Ne, hrát na ní nebudeme. Náklady jsou kolem 8 milionů euro, a nese je Státní opera.

Všichni ředitelé si stěžují na nízké subvence. Vy ne?

Každý kulturní pořadatel si vždycky přeje víc peněz, větší subvence. Ale žijeme v hospodářsky nesnadných časech. To musíme přijmout. Nejsem z těch, kteří hořekují, ale snažím se vyjít s tím, co máme.

Nedávno jste zrušil smlouvu s Christianem Thilemannem na nastudování Lohengrina roku 2013, aby mohl dirigovat Parsifala při Velikonočním festivalu v Salcburku…

Považoval jsem za důležité festivalu pomoci, a našli jsme řešení, dobré pro všechny: Salcburk může dávat Parsifala s Thielemannem, a zato bude Thielemann dokonce častěji než bylo původně plánováno dirigovat ve Státní opeře, totiž sérii Ariadny, a nastuduje jednu z premiér sezony 2015/16. Právě vybíráme vhodný titul. A co mě zvláště těší: Salcburk bude mít roku 2013 Parsifala s Thielemannem a Johanem Bothou, a my našeho s Franzem Welserem-Möstem a Jonasem Kaufmannem.

Premiéru s Thielemannem v sezoně 2015/16 jste mohl uzavřít jen se souhlasem ministryně, protože to už vaše smlouva a smlouva Welsera-Mösta vyprší…

I kdybychom tu už pak nebyli: z premiéry s Thielemannem nebude žádný ředitel nešťastný.

Ale zůstal byste rád dál?

O tom se bude, podle plánu, mluvit za rok.

Stýská se vám po Paříži?

V Paříži jsem žil od roku 1972 až do minulého roku. Scházejí mi přátelé, část rodiny a některé dobré restaurace. Ale pokud jde o kulturu, nepostrádám nic, protože Vídeň nabízí mnohem víc, než se dá stihnout.