Jiří Srstka: Spojení ND a SOP – ano nebo ne? (2)

(dokončení ze včerejška)

Zpátky do současnosti: Čím si vysvětlujete, že to se Státní operou nakonec dopadlo, tak jak to dopadlo? Je to z pohledu ministerstva a úředníků nejjednodušší řešení? Nebo v tom jsou – tak jak lze občas zaslechnout – nějaké další zájmy?

Na vedlejší zájmy já moc nevěřím. Nejsem příznivcem konspiračních teorií. Korupce u nás sice je, ale že by to celé bylo děláno s nějakým takovým úmyslem, to asi ne. Už třeba jen proto, že než k tomu všemu opravdu dojde, tak všichni ti vrcholoví ministerští úředníci budou už dávno pryč. Já si prostě spíš myslím, že rozhodující roli tady sehrálo Ministerstvo kultury s tou svojí základní a tradiční vlastností rychle a jednoduše se jakéhokoli problému zbavit. Mít s problémem co nejmíň práce a svalit to někoho jiného. Když se podíváte do historie resortu kultury, tak zjistíte, že v každém období se ministerstvo snažilo na někoho něco svalit, aby to samo nemuselo řešit.Typickým příkladem toho, kdo to nejvíce odnášel,byl vždy Divadelní ústav, dnes Institut umění. Když mělo ministerstvo něco řešit nebo udělat, hodilo to často právě na Divadelní ústav. Anebo českokrumlovská točna: Ministr Dostál se té kauzy zbavil tím, že točnu převedl majetkově na Národní divadlo, vzpomeňte.

Zkrátka a dobře: Problémy Státní opery teď spadnou na ředitele Národního divadla Černého nebo někoho jiného, kdo tam bude sedět. Ten za všechno, co se v blízkém budoucnu stane, bude zodpovědný. To si myslím, že je ten hlavní důvod, proč ministerstvo rozhodlo tak, jak rozhodlo.

Víte ale, určitě jste tu tiskovou zprávu ministerstva četl taky: Ministerstvo se zaštiťuje tím, jak to své rozhodnutí konzultovalo v zahraničí s předními divadelními manažery, třeba s ředitelem vídeňské Státní opery …

…nevím, co přesně konzultovali, o těch konzultacích nic nevím. Ale vím, že v zahraničí to přece funguje úplně jinak! Vezměte si třeba zrovna tu Vídeň: Uspořádání vrcholových divadel ve Vídni se tuším správně nazývá Organizace spolkových divadel. Já mám dokonce k dispozici rakouský speciální zákon na toto téma, který jsem náměstkovi Zdráhalovi dával, aby si ho přečetl. Všechna velká divadla ve Vídni jsou s.r.o. – společnosti s ručením omezením. Začíná to Theaterholdingem – to je řídící, mateřské centrum. Dále Staatsoper, Burgtheater, Volksoper, Akademietheater a konečně poslední, hodně důležité s.r.o. – Theaterservis. A nad tím někde daleko je ministerstvo kultury. Ta jednotlivá s.r.o., jež jsou stoprocentně státní, fungují samostatně, ale Theaterholding omezuje v některých případech právní způsobilost těch mateřských s.r.o., tedy divadel. Typickým příkladem jsou třeba pracovní smlouvy umělců – jde o to, aby měli povinnost zpívat jak ve Staatsoper, tak ve Volksoper – nebo kontrola, aby nedocházelo k duplicitě dramaturgických plánů. Zdůrazňuji ale, Theaterholding ředitelům nenařizuje, co mají hrát, jen v případě hrozící duplicity titulů přinutí ředitele, aby našli jiné řešení. No a Theaterservis zajišťuje servis těmto jednotlivým divadelním domům, a to v nejrůznějších podobách – počítačové sítě, jevištní technologie, výrobu dekorací, atd. Co se dekorací týče, pro úplnost jedna zajímavost: V roce 1998, kdy to myslím celé vzniklo, dostala všechna divadla příkaz, že dekorace si musí nechat vyrábět u onoho Theaterservisu, ale jen po dobu tuším pěti let. Později už ne, tam už byl pak povolený kvůli konkurenci vstup dalších výrobních firem, aby účtované ceny byly skutečně tržní.

Takže tohle je systém, kdy to je sice celé svázáno do jakéhosi ranečku pod Theaterholding, ale kdy všechna ta divadla jsou povýtce samostatná! Já jsem se právě tohle snažil náměstkovi Zdráhalovi vysvětlit, že právě toto je jedna z možností, jak to celé může dobře fungovat i v Praze. A současně by to byla dobrá příležitost k tomu, jak nynější nevyhovující formu příspěvkových organizací transformovat do jiné, přijatelnější podoby.

Opravdu tedy nevím, co si naše ministerstvo z Vídně vzalo za poučení, když u nás Národní divadlo a Státní operu Praha spojilo. To se v údajné inspiraci Vídní pletou.

Jaká vůbec byla vaše přesná funkce při přípravě toho konečného rozhodnutí ministerstva?

Já jsem byl ministerstvu k dispozici jako konzultant. Konzultant, kterého když se na něco zeptají, tak jim odpoví.

Ale jak vás znám, vy jste odborník se znalostí praxe a současně člověk pragmatický a důrazný. Možná naivní otázka: Jak vás tedy na tom ministerstvu poslouchali? Byl jste v menšině?

Ano, byl jsem v menšině. Je ale také pravda, že vlastně nevím, s kým vším ministerstvo konzultovalo. Konzultanti oficiálně ministerstvem přizvaní jsme snad nakonec zůstali tři: Leoš Svárovský, Josef Herman jako tvůrce analýzy, kterou si u něj objednal ještě ministr Riedlbauch, a já. Přizvána původně byla ještě také Anne-Marie Nedoma, personální ředitelka Reader‘s Digest, která se ale nakonec nikdy nezapojila a od konzultanství odstoupila. Při našich schůzkách jsme podrobně probírali všechny možné modely možného fungování Státní opery, tak jak jsem o nich před časem psal i na Opeře Plus (poznámka redakce : dotyčný článek najdete zde). Přitom jsme pochopitelně chtěli slyšet důvod, proč by se měla obě divadla spojit.

…a slyšeli jste ho?

Já jsem ho tedy v konkrétní poloze neslyšel. Příslušná sdělení se pořád vznášela ve víru velkých slov, která já nemám rád. Třeba, že se musí zracionalizovat provoz. Já jsem se ptal, jak se zracionalizuje, jak to bude vypadat? Říkal jsem jim: Namodelujte si hrací plány i s premiérami, počty repríz jednotlivých titulů, s přihlédnutím k tomu, aby umělci byli optimálně vytížení, což ostatně ministerstvo odjakživa rádo kontroluje. Při dvou orchestrech by to dejme tomu chtělo 42 operních a baletních představení s doprovodem orchestru měsíčně. Unese ale Praha těch 42 představení měsíčně? A na druhou stranu, když neodehrajete plus minus uvedený počet představení, tak umělečtí zaměstnanci v pracovních úvazcích začnou být nevytíženi, mrháte pak státními prostředky a každá kontrola vás sejme. Takže se dostanete do začarovaného kruhu, kdy musíte bez ohledu na cokoli hrát a hrát. Proto jsem doporučoval, aby se třeba namodelovaly hypotetické hrací plány, což se ale asi nikdy nestalo.

Pak přišlo období, kdy nás nesvolávali, a tak jsem alespoň na ministerstvo poslal modely všech teoretických možností, které přicházely v úvahu. Pak jsem měl pocit, že řešení, které jsem já navrhoval – totiž vytvoření staggiony ve Státní opeře – začalo ministerstvo víc zajímat.Ten návrh ale vycházel – a to zdůrazňuji – ze zadání, že ministerstvo chce ušetřit, a že v Praze dvě, podtrhuji repertoárové opery mít nechce.

Jen malá odbočka pro zajímavost: Kdysi jsme spočítali „kulturní nabídku“ v Praze a vyšlo nám, že pražská nabídka – tedy divadel a koncertních sálů – je ohromná, dvakrát vyšší, než ve Vídni, na nabídnutá sedadla přepočítáno…

Čili podle vás by optimálním modelem opery v Praze mělo být současné Národní divadlo a vedle toho v budově Státní opery něcopodobného, jako je ve Vídni Theater an der Wien?

V zásadě ano, i když s menšími nuancemi. Na ministerstvu jsem to vše vysvětlil, včetně toho, na jakých zásadách staggiona funguje. S tím, že vše by se muselo pořádně propočítat. Dokonce jsem jim nabídl, že by ten docela složitý propočet Dilia udělala, za nějakých 80 tisíc korun, což dle mého soudu není moc. Tuto nabídku ale odmítli. Současně jsem ale ministerstvo také upozornil, že zřízení staggiony ve Státní opeře je sociálně tvrdé rozhodnutí, protože součástí toho plánu by bylo i to, že se propustí nejen všichni umělci, ale zaměstnanci Státní opery vůbec. A to si myslím, že ministra – i když se našich schůzek na ministerstvu nikdy nezúčastnil – v dalším uvažování tímto směrem zarazilo.

No a pak došlo na naši poslední schůzku na ministerstvu, na které byl náměstek Radek Zdráhal, jeho poradkyně a koordinátorka celého projektu transformace Daniela Gadasová, byl tam i Josef Herman, Aleš Březina (zřejmě najmenovaný dodatečně) a já. Celou dobu mě vyjma Aleše Březiny všichni přesvědčovali, abych ze svého stanoviska couvnul a na spojení Národního divadla a Státní opery Praha přece jen kývnul.

Měli na ministerstvu to rozhodnutí podloženo nějakými studiemi?

Myslím, že nějaké studie mají, ale nikdy jsem je neviděl, nikdy mně nic neukázali, jen o nich mluvili, třeba o té Vídni. Jediné, co jsem dostal, byla stručná swot analýza na pár stránek s argumenty, které jsem ale průběžně vyvracel. V závěru té poslední schůzky se pak dostavil i Ondřej Černý s budoucím operním šéfem Roccem a taky mě přesvědčoval, abych na spojení kývnul. Bezúspěšně. Ale musím také dodat, že Daniela Gadasová mně nabídla, abych přišel na tiskovou konferenci, kde ministr sloučení oznámí, a řekl tam, že s tím nesouhlasím. To jsem však odmítl, protože mně to připadalo fakt hloupé…

Díky pane doktore za rozhovor.

Ptal se Vít Dvořák