Žháři mezi námi

Světová premiéra opery Šimona Vosečka (Neue Oper Wien) 

Drama Maxe Frische Biedermann a žháři (Biedermann und die Brandstifter) je prý z desítky autorových jevištních děl nejhranější. U nás však předčí uvádění této Frischovy hry jeho Čínská zeď a Andorra. „Žháři“ se objevili na českém jevišti v historii třikrát a jen roky uvedení hry o čemsi vypovídají: roku 1959 se hrála v Českých Budějovicích, 1969 ji uvedlo Divadlo E. F. Buriana a roku 1990 Městská divadla pražská. „Poučný kus bez poučení“, jak Max Frisch svou hru charakterizoval v podtitulu, měl předchůdce v próze, která vznikla jako reakce na zprávu o komunistickém převzetí moci v Československu roku 1948, další verzí byla rozhlasová hra. Definitivní drama pak mělo premiéru 28. března 1958 v Curychu, v Budějovicích (režii měl Václav Hudeček) se tedy tehdy chopili čerstvé novinky.V navenek poklidné měšťácké rodině pana Biedermanna, který zbohatl jako výrobce vlasové vody, číhá strach. Německo-český slovník z poloviny 19. století překládá slovo „Biedermann“ jako „šlechetník“, „poctivec“; modernější slovníky už přidávají hanlivé „šosák“. Už jménem tak autor charakterizuje hlavní postavu. Nejenže pana Biedermanna „obtěžuje“ neprávem propuštěný zaměstnanec – ve hře nevystupuje, ale je od začátku přítomen jako přízrak. Hrůza ale obchází celé město, nepolapitelní žháři zapalují jeden dům po druhém. A tak se také do domu pana Biedermanna jednoho dne vnutí bývalý profesionální zápasník, nyní nezaměstnaný. Pan Biedermann udělá zásadní chybu, když nezvanému hostu nabídne kus chleba a sklenku vína; v tu chvíli je jasné, kdo tu napříště bude velet: „Kousek másla, trochu sýra, studené maso nebo něco takového. Nedělejte si s tím starosti, pár okurek, rajče a podobně, trochu hořčice… co máte po ruce, slečno,“ nařizuje „host“ služce. Vetřelci je poskytnuto nouzové přístřeší na půdě, ale následujícího dne už se tam objeví komplic, a co hůř, pan Biedermann v jejich domněle dočasném příbytku objeví sudy s benzinem. Pokus, naklonit si nevítaný přírůstek do domácnosti nabídnutým přátelstvím, pochopitelně selže. Oba žháři připravují nerušeně zločin – a nakonec jim sám pan Biedermann půjčí zápalky. Hořká alegorie o plíživém zlu, které se tváří, že chce naše dobro. Frischův text, vycházející z brechtovského divadla, působí dnes v lecčem prvoplánově a šablonovitě, zejména dohrou, kterou Max Frisch později připojil. V ní se Biedermannova rodina octne v pekle a znovu se setká s oběma žháři, tentokrát v podobě Belzebuba a ďábla. Základní myšlenka dramatu však zůstává i dnes platná: Jsme vůbec schopni rozeznat podvod, odhalit nebezpečí, zlo v jeho zárodku? A pokud ne, není to náhodou proto, že je zlo součástí každého z nás?

Max Frisch nechává jako v antickém dramatu vystupovat komentující chór, který zastupuje hasiče a policisty – je to naléhavý varovný hlas, který však nikdo nechce slyšet. To byl také jeden z momentů, který Šimona Vosečka (nar. 1978) na dramatu zaujal: „Překvapilo mě, že hru ještě nikdo nezhudebnil, hudební podoba se přímo nabízí,“ vyslovil se, „už vstupy hasičů i celá struktura hry, hlavně však způsob, jakým je vážné téma pojato, jako groteska.“ Voseček je absolventem skladby na pražské konzervatoři u Otomara Kvěcha. Už tehdy zaujal svými Soudničkami, uvedenými Pražskou konzervatoří v rámci festivalu Opera 2001. Poté pokračoval na Univerzitě hudby a divadelních umění ve Vídni (Dietmar Schermann, Erich Urbanner). Devadesátiminutová opera Biedermann a žháři vznikala od roku 2005 (roku 2008 získala cenu Outstanding Artist, udělovanou rakouským Spolkovým ministerstvem vyučování, umění a kultury). Letošního roku dozrála do konečné verze a jejího uvedení se ujal Walter Kobéra v rámci produkcí Neue Oper Wien (koprodukce Teatro Comunale Bolzano).Vosečkovo zhudebnění je založeno na téměř kompletním Frischově textu, který si skladatel na libreto upravil sám. Jak řečeno, vypustil dohru, dále škrtl postavu vdovy propuštěného zaměstnance Knechtlinga a epizodní roli akademika, naopak do závěru přidal jasně srozumitelnou citaci z Mozartova Dona Giovanniho. „Poctivý“ pan Biedermann se tak stává potrestaným prostopášníkem, neboť – jak všichni od začátku víme – jeho svědomí zdaleka není čisté. A to, že ho trestá zločinec – první ze žhářů, hrající si v tu chvíli na Knechtlingova ducha –, dovádí celý příběh ad absurdum. Všichni jsme viníci, ti navenek „hodní“ možná nejvíc.

Vokální linka vychází ze slovní deklamace. Voseček výtečně vystihl prostředky tempa, akcentů a intervalového rozpětí pokryteckou vlezlost prvního a cynismus druhého žháře, Biedermannovu bohorovnost, jeho výbuchy zlosti i snahu po přítelíčkování se zločinci, nervozitu jeho manželky, usilující zapůsobit ženskými zbraněmi. Pěvecké party obsahují rozsáhlé melodické fráze, sprechgesangové a recitativní úseky i prosté mluvené slovo. Právě tak funkčně působí komorně obsazený orchestr „amadeus ensemble-wien“ (ze smyčců housle a violoncella, z dechů klarinety, basklarinet, pozoun a tuba, bicí), metrorytmická složka koresponduje se vzrůstajícím napětím, nebo naopak tvoří cosi jako druhý významový plán (hrozivá tremola, glisanda a podobně).Inscenace byla premiérou nejen pro Šimona Vosečka, nýbrž také pro režisérku Béatrice Lachaussée, která touto produkcí vytvořila svou první samostatnou režii. Jak stojí v jejím životopise, má příštího roku režírovat operu Jakob Lenz Wolfganga Rihma v Kolíně nad Rýnem. Zde ukázala, že umí proniknout do podstaty díla a interpretovat je prostými a srozumitelnými prostředky. Scénografka Dominique Wiesbauer působivě využila netypického prostoru „Semperdepot“ (bývalé skladiště divadelních kulis, dnes Ateliér Akademie výtvarných umění), kostymérka Nele Ellegiers umístila děj kamsi do meziválečného období. Výtečně působili oba žháři s maskami klaunů. Klaunové dělají různé vylomeniny a neustále si „hrají“ (proč asi shánějí zápalnou šňůru a dřevitou vlnu?), za maskou se však skrývá jiná tvář. „Žert je třetí nejlepší maskování. Druhé nejlepší je sentimentalita, (…) dětství u uhlířů v lese, sirotčinec, cirkus a tak. Ale nejlepší a nejjistější maskování je pořád ještě čistá a nahá pravda. Paradoxně. Nikdo jí nevěří,“ říká první žhář. Oba žháři (Tomasz Piętak, Till von Orlowsky) navíc výtečně zpívali. Neurotickou Biedermannovu manželku Babettu skvěle vystihla Barbara Zamek-Glisczynska. Katharina Tschakert v menší roli služebné Anny se akusticky poněkud ztrácela v mluvených pasážích. Chór – cosi mezi rapem, voicebandem a liedertaflem – obstarala výborně sezpívaná a pohybově sehraná trojice Harald Wurmsdobler, Christian Kotsis a Fréderic Pfalzgraf. Nejtěžší úkol měl tenorista, sólista vídeňské Volksoper Stephen Chaundy ve vypjatém partu Biedermanna (zde Voseček skutečně zpěváka nešetřil), a zvládl jej mistrovsky. Vyzdvihnout zaslouží samozřejmě dirigent Walter Kobéra, nejen za suverénní nastudování. Jako intendant Nové opery Vídeň si může připsat další světovou premiéru, a jako už vícekrát dříve, ani tentokrát jeho důvěra v novinku nezklamala.

Hodnocení autorky recenze: 90 % 

Šimon Voseček:
Biedermann und die Brandstifter
Dirigent: Walter Kobéra
Režie: Béatrice Lachaussée
Scéna: Dominique Wiesbauer
Kostýmy: Nele Ellegiers
Světla: Norbert Chmel
Amadeus Ensemble Wien
(koprodukce Neue Oper Wien / Teatro Comunale Bolzano)
Světová premiéra 17. září 2013 Atelierhaus der Akademie der bildenden Künste Vídeň (Neue Oper Wien)
(psáno z reprízy 21. 9. 2013) 

Gottlieb Beidermann – Stephen Chaundy
Babette Beidermann – Barbara Zamek-Gliszczynska
Anna – Cathrine Tschakert
Josef Schmitz – Tomasz Pietak
Wilhelm Eisenring – Till von Orlowsky
Feuerwehrmann – Harald Wurmdobler
Feuerwehrmann – Christian Kotsis
Feuerwehrmann – Frédéric Pfalzgraf

www.neueoperwien.at 

Foto archiv, Leah Muir, Armin Bardel