Pallas Athéna má i dnes důvod k pláči. Křenkova opera ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
O peloponéské válce se učí ve škole, kde se děti dozvědí, že spolu v pátém století před naším letopočtem bojovaly Athény a Sparta a že snaha ovládnout Spartu znamenala pro Athény katastrofu. Možná jim nějaký osvícený učitel připomene, jak moc se okolnosti athénského tažení podobají spoustě jiných mocichtivých plánů a dějinných katastrof, jak velice se athénský strategos Alkibiádes choval jako spousty politických „stratégů“ po něm a kolik bylo kdy umlčeno Sókratů, protože říkali, co si myslí, a chtěli, aby to směli říkat i jiní.
Pallas Athéna u parlamentu ve Vídni (zdroj commons.wikimedia.org/David Koester)
Pallas Athéna u parlamentu ve Vídni (zdroj commons.wikimedia.org/David Koester)

K uvedení opery Ernsta Křenka Pallas Athene weint
Ernst Krenek (1900–1991) je ve světě znám bez háčku, ale jeho předkové pocházeli z Čáslavi, z Trhové Kamenice a z Ronova a on sám se s háčkem rád podepisoval ještě i v pozdních letech, a ani češtinu úplně nezapomněl. Narodil se ve Vídni, vyrostl v rodině důstojníka rakousko-uherské armády, studoval ve Vídni a v Berlíně u Franze Schrekera, kde byl spolužákem našeho Aloise Háby, s nímž udržoval celoživotní kontakt, přes všechny zvraty a převraty soukromé i politické. O některých píše ve své autobiografii S dechem doby. Vzpomínky na modernu, která vyšla v německém překladu roku 1998. Jen o některých – kniha má tisíc stránek, ale končí slovy: „Uzavírám tuto část svých zápisků na Tři krále, 6. ledna 1952, v městě Teresópolis ve státě Rio de Janeiro a v republice Brazílii, kam jsem právě přijel učit jako docent Mezinárodní letní školy brazilské organizace Pro-Arte. Nechal jsem za sebou evropskou zimu – ještě před týdnem jsem putoval zasněženými horami své staré, stále ještě milované vlasti –, a kolem mě je teď tropické léto. Myslím s láskou na svou ženu Gladys, která touto dobou jistě křižuje oceán, aby se vrátila do Kalifornie, kde si toužím zařídit domov. Myslím s něhou na bývalou manželku Bertu, která žije v Los Angeles, sama a zatrpklá. Na maminku, kterou jsem zanechal v Innsbrucku, a na to, jak na mě vždycky byla hodná. A na tatínka, za jehož duši se stále modlím.“

Ernst Křenek se ženou Gladys - Darmstadt (1956) (zdroj kammermusikkammer.blogspot.cz)
Ernst Křenek se ženou Gladys – Darmstadt (1956) (zdroj kammermusikkammer.blogspot.cz)

Tehdy bylo Křenkovi dvaapadesát let a další díl pamětí už nenapsal. Byly by neméně zajímavé a napínavé, neboť v jeho životě neexistovala jen popularita na konci dvacátých let po premiéře opery Jonny spielt auf (s níž nepočítal a která ho překvapila), ale také následující pád mezi nežádoucí a pronásledované „kulturní bolševiky“, „zvrhlé“ umělce a emigrace. V Americe zažil právě v letech, jimiž končí své vzpomínky, McCarthyho režim s jeho spikleneckými teoriemi (v Evropě inscenovaných procesů nebylo tehdy lépe) a ve zbývajících čtyřiceti letech života prožil ještě mnohé.

Zřejmě nebude náhoda, že se právě tehdy, v roce 1952, Ernst Křenek pustil do kompozice své třetí opery na antické téma, Pallas Athéna pláče; nikde to, pokud vím, nestojí, ale k rozhodnutí mohlo přispět i podvědomí; zdůraznil přece, že své vzpomínky uzavírá v městě řeckého jména Teresópolis.

Antika jako paralela
Poprvé volil Křenek antickou látku v opeře Orfeus a Eurydika z roku 1923 podle dramatu Oskara Kokoschky. Drama vzniklo v letech 1916–1918, Kokoschka ho psal během první světové války, kdy se zotavoval ze zranění na ruské frontě. Drama bylo uvedeno roku 1921 ve Frankfurtu. Je ohlasem ztroskotání Kokoschkova vztahu k Almě Mahlerové. On sám se vtělil do postavy Orfea, který hledá svou Eurydiku – Almu; její a Mahlerova dcera Anna byla ztotožněna s postavou Psyché a Mahler s postavou Pluta/Háda. Příběh doplňuje skutečnost, že se Anna Mahler stala první Křenkovou manželkou a vypracovala klavírní výtah jeho opery. Křenek se ke Kokoschkově hře dostal prostřednictvím Lea Kestenberga, tehdy referenta pruského ministerstva kultury, kterému se údajně (podle Křenka) Kokoschka svěřil, že by chtěl své drama nechat zhudebnit. Kokoschka sám ale ve své autobiografii pouze zmiňuje, že sice jeho dramata zhudebnili Paul Hindemith (Vrah, naděje žen) a Ernst Křenek: „Já sám si však dodnes nejsem jist, zda moje hry skutečně zhudebnění potřebují.“

Ernst Křenek a Anna Justine Mahler (zdroj gustav-mahler.eu)
Ernst Křenek a Anna Justine Mahler (zdroj gustav-mahler.eu)

Křenek uvádí: „Četl jsem Kokoschkovo drama a přiznám, že jsem máločemu rozuměl, bylo to takové expresionistické blabla nejvyššího řádu, jak se mi zdálo. Ale ve skrytu duše mě ten velmi podivný pokus zasáhl a rozhodl jsem se, že z toho operu udělám, lhostejno jak.“ Křenkova opera měla premiéru roku 1928 v Kasselu; pravděpodobně naposledy zazněla roku 2005 koncertně při Salcburském festivalu.

Podruhé se Křenek utkal s antickou látkou v opeře Das Leben des Orest (Život Orestův), dokončené roku 1929. Byl si vědom, že komplexní mýtus poskytl materiál dlouhé řadě oper, a chtěl se pokusit, aby „postavy starých mýtů fyzicky přešly do moderního života a odhalila se jejich psychologie.“ Chtěl pokud možno jednoduchou formou zachytit v jednom večeru celou politickou i rodinnou tragédii. Inspiraci nalezl v dramatu Jeana Cocteaua La machine infernale (Pekelný stroj); pekelným strojem je míněna katastrofa zapříčiněná bohy, jíž člověk v žádném případě nemůže uniknout.

Problém moderní opery
Křenek se tehdy zabýval problémem moderní hudby a opery i publicisticky. Dlouho se zdráhal připojit k okruhu Schönbergových stoupenců, i když samozřejmě jejich výkony sledoval. Viděl, že „Schönberg na své spolupracovníky uplatňuje nelidskou moc bezohledného otrokáře starých časů. Když s nimi pracoval ve svém bytě v Mödlingu (pozn. autorky – městečko 16 km od Vídně, i dnes ne právě snadno dostupné veřejnou dopravou), bylo mu lhostejné, že museli jít po dvanáctihodinové zkoušce, kdy už vlaky ani tramvaje nejely, v hluboké noci a za jakéhokoli počasí do Vídně pěšky.“ Stejně tehdy Křenek vnímal i přísný kompoziční systém, jehož byl Schönberg tvůrcem. Přiznává, že vlastnil sice klavírní výtah Bergova Wozzecka, přišel mu však jako „kniha sedmi pečetí.

Ernst Křenek (zdroj gustav-mahler.eu)
Ernst Křenek (zdroj gustav-mahler.eu)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Křenek: Pallas Athene weint (Neue Oper Wien)

[yasr_visitor_votes postid="230614" size="small"]

Mohlo by vás zajímat