Jak se rodí Falstaff

Protagonista premiéry a režisérka ve dvou rozhovorech 

Právě dnes večer má v Moravském divadle premiéru nové nastudování Verdiho geniálního operního epilogu. Falstaff se do Olomouce vrací po dlouhých dvaatřiceti letech, tentokrát v nastudování mladé slovenské režisérky Andrey Hlinkové, v titulní roli se v prvním obsazení představí přední člen tamního souboru a čerstvý držitel Ceny diváků Moravského divadla, basista Jiří Přibyl. 
Jiří, kdy poprvé padla zmínka o tom, že byste mohl Falstaffa nastudovat? A jaká byla vaše cesta k jeho ztvárnění?

Zmínka padla minulý rok těsně po premiéře Quichotta v Liberci, kdy mně po návratu náš pan šéf Milo Oswald tuto roli nabídl. Překvapilo mě to, ale slíbil jsem, že si ten part pořádně pročtu, protože dokud jej zevrubně neprostuduju, odpovědět nedokážu. Zjistil jsem, že ta velikánská role je pro mě v hodně exponované poloze a nechtěl jsem do toho proto jít. Já jsem Falstaffa trochu znal, protože jsem ještě jako člen sboru Národního divadla zpíval v inscenaci pana Huby, kde byl Falstaffem Ivan Kusnjer. Donedávna by mě opravdu nenapadlo, že bych tu roli vůbec někdy v budoucnu dělal. Jednak je to přece jen barytonový obor, a jednak se mi zdálo, že je na ni v sedmatřiceti ještě docela brzy. Pravda, zjistil jsem, že pan Jaroslav Majtner, který byl představitelem v předchozím olomouckém nastudování, ji také dělal poprvé těsně po čtyřicítce, čili poměrně mladý. Ovšem ani s mým panem profesorem Zítkem jsme se o této roli nikdy nebavili, protože toho bylo tolik k nastudování v mém basovém oboru, že by nás Falstaff ani v nejbujnějším snu nenapadl.

Pan šéf byl ale stále přesvědčen, že to role pro mě je. A tak se mne na jaře tohoto roku opakovaně ptal, zda se do Fastaffa přece jen pustím. I kolega Vlado Zápražný, který je ideálním představitelem Fastaffa nejen díky hlasovému oboru, ale i díky věku, mě přemlouval, ať si tu roli zkusím alespoň studijně, aby na to nebyl sám. Nakonec jsem tedy kývl a pustil se mezi studiem Síly osudu v Liberci, přípravou wagnerovského koncertu v Olomouci a v neposlední řadě přípravou světové premiéry opery Zdeňka Pololáníka Noc plná světla i do Falstaffa. Pořád jsem si ale nebyl jistý, poslouchal jsem i různé nahrávky a cestu mi ukázal až Giuseppe Taddei, který už ve vysokém věku Falstaffa nazpíval úžasně. To je možná cesta pro mě, jak se role zhostit a přitom si neublížit a i to přispělo to k mému konečnému ano. Pak už mě studium cele pohltilo.

Jaký je podle vás Falstaff? Lákala vás kromě partu samotného i obrovská herecká příležitost?

Ono je to obojí, oba aspekty mě nakonec přesvědčily, proč do toho jít. Už před prázdninami, kdy jsme měli první ansámblové zkoušky, jsem si byl jist, že to půjde! Falstaff je poživačný rozkošník, bonviván, tlučhuba, ale to je jen ten první plán. Mám knihu pana Wericha Falstaffovo babí léto, ve které autor spojil oba díly Shakespearovy hry Jindřich IV., ve kterých se jeho postava vyskytuje, do jednoho příběhu, který pak fenomenálně ztvárnil i na jevišti. A jak v té knize, tak i ve Verdiho opeře nastanou okamžiky, kdy se z toho stárnoucího poživačníka, honícího stále ženské sukně, stane najednou stařec, který si to své stáří uvědomí. Při pohledu do zrcadla jako Falstaff zpívám: „Příliš se cpu, jsem šedivý a všechno je zvrácené, celý svět bude zatracený…“ Jde vlastně o veselou komedii o smutném stáří. Je v ní až příliš cítit příchuť podzimu, takový ten „dým bramborové natě“. Verdimu se to vše podařilo v hudbě skvěle zachytit. Sám psal Falstaffa ve dvaaosmdesáti letech a dokázal zachytit i ty okamžiky životního zúčtování.

Myslíte si, že se v této opeře Verdi sám skrze hudbu vypsal i ze svých pocitů stárnoucího muže?

Ono se to říká, že je to jeho zpověď a rozhodně tomu v této opeře tak je!

Jak těžké bylo pro vás zhostit se toho partu samotného? Je pro vás hlasově náročné Falstaffa zvládat? Ta hudba rozhodně nepřipomíná Verdiho takového, jak jej zná většina posluchačů…

To je pravda, Falstaff má během těch šesti obrazů, které operu tvoří, spoustu různých poloh. Tato opera je v podstatě zhudebněná činohra. Kantabilní části jsou hodně střídány parlandem, ale já v tom nespatřuji žádný zásadní problém. Jediným problémem je, že se musím vyrovnat s tou extrémnější hlasovou polohou. Je to můj první exkurz do jiného hlasového oboru.

Co by tomu asi řekl váš pan profesor? Jistě jste spolu hovořili o tom, kam by se váš hlas mohl v budoucnu vyvíjet…

O tom jsme se samozřejmě bavili, ale v té době, kdy jsme spolu o tom mluvili, na to nedošlo. Rozhodně by mi s Falstaffem pomohl. Často jsem na něj myslel, určitě by byl překvapený, stejně jako jsem ještě dneska překvapený já! Teď když stojím na jevišti, myslím, že to umělecké nebe není tak vysoko, ale někde v provazištích divadel… Je stále se mnou…

Nemohu se nezeptat na srovnání vašich dvou prozatím nejvýraznějších titulních rolí, a sice Massenetova Quichotta a Verdiho Falstaffa. Která z těch rolí je obtížnější?

Pokud bych je měl dát na misky vah, byly by vyrovnané. Pěvecky má každá z postav svá úskalí. Fyzicky je ovšem náročnější Falstaff. V Quichottovi sice létám, ale to není nic ve srovnání s kostýmem Falstaffa. Mám na sobě molitanem vycpané body, abych měl ty správné falstaffovské rozměry, takže se celý večer cítím jako v sauně. Navíc mám v roli také hodně náročných akcí, prostě situační komedie…

A jaké další úkoly vás čekají po premiéře, dále v této sezoně?

Hned příští týden se přesunu do Liberce, kde mě čeká role Vodníka v nové inscenaci Rusalky. V Olomouci je jistá úloha Timura v Turandot, prozatím netuším, jaké bude obsazení pro plánované Operetní soirée. Ostatní je zatím v jednání, takže uvidíme…

Děkuji za rozhovor a k páteční premiéře přeji Zlomte vaz! Ať se vám daří!
***

Mým mottem je držet se hudby…

…prozradila na předpremiérovém setkání s novináři a v zápětí také v našem následném krátkém rozhovoru režisérka připravované první premiéry souboru opery a operety Moravského divadla v Olomouci v této sezoně paní Andrea Hlinková. Její první režijní setkání s dílem Verdiho je setkáním veskrze vzrušujícím, už jen proto, že Falstaff nepatří mezi skladatelovy nejhranější opery, je zcela jiný, a tím spíš je pro režiséra velkou výzvou.
Jaký pocit máte z Verdiho posledního díla? Myslím, že pro mnohého milovníka Verdiho hudby je Falstaff zcela jiný…

Z celé té plejády jeho oper je Falstaff skutečně dosti odlišná hudba. Není typicky verdiovská, stále plyne a jeden obraz tak plynule přechází do druhého. Árie nejsou ucelené, jak bývá v jeho jiných operách zvykem, někdy mám dokonce až pocit, že se chtěl Verdi zpěvákům snad pomstít. Každý si zpívá to svoje a naprosto překvapivě ten „hluk“ pak tvoří velice zajímavý celek. Toto asi není opera pro diváka jen na jeden poslech. Já, když jsem si ji poprvé poslechla, jsem si říkala: „Toto? Co to je vlastně?“ Ale pak, když ji slyšíte podruhé, potřetí a stále vícekrát… Dnes se mi o ní dokonce i zdává, stále ji slyším a obdivuji, jak je dokonalá! Tak geniální! Ale je pro posluchače prostě těžší.

Když jste se na tuto inscenaci připravovala, co bylo vaší prioritou, nosným tématem? Co bylo mottem vaší režijní koncepce?

V první řadě jsme se s dirigentem i šéfem souboru panem Oswaldem dohodli na tom, že se nebudeme pouštět do žádných velkých experimentů. Operní svět je různými modernizačními pokusy dost přehlcený, takže jsme děj opery nechali v té době, ve které se odehrávat má. Samozřejmě, že jsem se nemohla vyhnout některým moderním prvkům, například první obraz je až naturalistický, ale myslím, že vypadá tak, jak to asi Verdi chtěl. Scéna i kostýmy vycházejí z období renesance, ale využili jsme samozřejmě nové moderní materiály. Mým mottem bylo především držet se hudby. Všechny ty gagy z ní nejen vycházejí, ale do ní také zapadají. Po půlroce, kdy jsem ji intenzivně poslouchala, už vím, jaké momenty popisuje, ona je vlastně přináší!

Jak se vám spolupracovalo se zpěváky? V této opeře je opravdu hodně výrazných rolí a tedy i příležitostí. Jak se cítíte před závěrečným „finišem“?

Musím říct, že jsme se s herci na zkouškách doslova a do písmene potili. Říkám s herci, protože i když oni jsou zpěváci, klidně bych pozvala činoherce do opery, aby se přišli podívat, jak operní zpěváci umí v dnešní době i hrát! Například Jirka Přibyl se do své role tak úžasně vcítil a vžil! Je tak přesvědčivý, má propracovaný každý detail, každé mrknutí oka. V dnešní době musí režisér od zpěváků vyžadovat i skvělé herectví, opera už není jen o stání a patetických gestech. Myslím si, že to ale dokázali všichni, jsou tu prostě velmi talentovaní lidé, kteří v sobě probudili i komediální talent. Třeba pan Třebický v roli Falstaffova sluhy Pistoly podává i velice náročný fyzický výkon. Výborně se mně pracovalo i se ženami. V této chvíli  musím všechny pochválit a od premiéry to už pak bude jen na publiku, zda bude chválit, či hanět. Nechci předbíhat, ale já jsem se všemi výkony maximálně spokojená. Laťku jsem nastavila opravdu vysoko, protože kromě zpívání všichni musí hrát na šikmě, inscenace je plná rekvizit i akcí, takže mozková kapacita účinkujících prostě musí celý večer šlapat naplno. Nikoho jsem nešetřila!

Mně tedy nezbývá nic jiného, než popřát tomu vašemu novému „dítěti“ hodně štěstí a úspěchů u diváků! I vám děkuji za rozhovor.
*** 

Vizitky:
Jiří Přibyl (bas)
Narodil se roku 1975 v Táboře. Dětství a dospívání prožil v malé vesničce na Lužnici – Dráchově, v rodině muzikanta – bubeníka dechové kapely. Daleko více než dechovce, s níž vyrůstal, našel zalíbení v klasické hudbě. Byl okouzlen zvukem varhan, které slýchával v dráchovském kostelíku sv. Václava. Již na základní škole rád zpíval, ale hudbě, či hře na hudební nástroj se nevěnoval. To přišlo později. Po vyučení kuchařem-číšníkem si doplnil středoškolské vzdělání na Hotelové škole v Táboře ukončené maturitou. Během studií, kdy si jako samouk osvojil hru na klavír a amatérsky zpíval, jej hudba zaujala natolik, že se rozhodl věnovat se jí profesionálně a upustil od dalšího studia na pedagogické škole a ambicí stát se pedagogem v gastronomii.

Po odchodu do Prahy (1994) začal soukromě studovat operní zpěv u prof. Václava Zítka a od roku 1996 se stal členem sboru Národního divadla v Praze. Za nedlouho zde dostal i první sólové příležitosti pod vedením tehdejšího šéfsbormistra Milana Malého v operách Braniboři v Čechách (B. Smetana), Růžový kavalír, Bohéma či La traviata. Začal se věnovat i koncertním vystoupením. Vedle opery se prezentuje na koncertních pódiích také duchovní hudbou, operetou, muzikály, ale též i populárními melodiemi 60. – 70. let.

Od 1. ledna 2009 sólista opery Moravského divadla v Olomouci.

Od roku 2003 navázal externí spolupráci s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, kde postupně nastudoval role Toma v Maškarním plese, Mluvčího a Ozbrojence v Kouzelné flétně, Banca v Macbethovi, Fiesca v Simonu Boccanegrovi a Massenetova Dona Quichotta. Pravidelně v posledních letech hostuje též v Divadle J.K.Tyla v Plzni. 
(Zdroj: www.jiri-pribyl.czechian.net)
***

Mladá slovenská režisérka Andrea Hlinková vystudovala koncertní a operní zpěv na Státní konzervatoři v Bratislavě a operní režii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Její absolventskou režijní prací byla inscenace opery Così fan tutte v Divadelním studiu bratislavské Reduty. První etapa její profesionální kariéry se nesla ve znamení spolupráce s renomovaným italským režisérem Francescem Esposito, kterému asistovala při četných operních produkcích. Byly to inscenace v operních domech v Dortmundu, Římě, Pesaru (v rámci rossiniovského festivalu), Lisabonu, Tokiu, Marseille a v mnohých dalších. V Opeře Slovenského národního divadla se spolupodílela jako asistentka režiséra na úspěšné produkci Giordanovy opery Andrea Chénier, kterou inscenoval Guy Montavon. Vlastními režijními kreacemi se prezentovala Andrea Hlinková zpočátku na půdě operetního žánru. Inscenovala Vídeňskou krev a Žebravého studenta ve Státní opeře v Banské Bystrici a Lehárova Paganiniho v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V Banské Bystrici nastudovala pak Pucciniho operu Sestra Angelika a Leoncavallovy Cikány (2007) a také Mascagniho hudební drama Silvano (2009). V opeře Státního divadla v Košicích si připsala na své umělecké konto úspěšnou produkci Mozartovy Kouzelné flétny (2006) a v roce 2008 Pucciniho Madama Butterfly. V Opeře bratislavského SND předloni inscenovala Cikkerovu operu Mister Scrooge.
(Zdroj: www.snd.sk)
***

Giuseppe Verdi:
Falstaff
Hudební nastudování a dirigent: Miloslav Oswald
Režie: Andrea Hlinková
Scéna a kostýmy: Miriam Struhárová 
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Orchestr a sbor Moravského divadla
Premiéra 4. října 2013 Moravské divadlo Olomouc

Sir John Falstaff – Jiří Přibyl / Vladislav Zápražný / Richard Haan
Ford – Filip Tůma / Martin Štolba
Fenton – Ondřej Koplík / Petr Martínek
Doktor Cajus – Jakub Rousek / Milan Vlček
Bardolfo – Petr Mašek / Michal Vojta
Pistola – David Szendiuch / Vladimír Třebický
Alice Ford – Elena Gazdíková / Lea Vítková
Nannetta – Eva Benešová / Olga Jelínková
Paní Quickly – Václava Krejčí Housková / Barbora Polášková
Meg Page – Lucie Janderková / Zdeňka Mollíková
Hostinský – Petr Hloužek
Sluha – Jindřich Suk
Služka – Mária Němcová / Kateřina Pešková

www.moravskedivadlo.cz

Foto archiv Jiřího Přibyla, Petra Bošanská