Tosca znovu v Met

redakce, 10.11.2013 0:00

Z ohlasů v zahraničním tisku

Pucciniho vášeň, stále však ve strohé inscenaci
Tosca se vrací do Metropolitní opery Nějakou dobu po kritiky ztrhané premiéře Tosky byli tací, kteří živili naději, že drsná, lacině vypadající a tak trochu podlézavá inscenace Luca Bondyho z roku 2009 zmizí. Věřili, že Met přijde opět k rozumu a znovuobnoví inscenaci Franca Zeffirelliho, veřejností milovanou pro své impozantní a velmi realistické kulisy. Avšak dnes už je jasné, že Bondyho verze, obnovená každou sezonu od své premiéry a zbavená svých nejhorších ohyzdností (těch se sexuálním podtextem i těch dalších), tu ještě minimálně chvilku zůstane. Je proto pravděpodobně načase přestat se srovnáváním a akceptovat či odmítnout ji se vším všudy.

Jestli v úterý večer při zatím posledním obnovení inscenace probíhalo její přijetí vlažně, nešlo tak o inscenační důvody jako o ty hudební. A to i přesto, že všechny hlavní role byly obsazeny zpěváky, kteří už v této inscenaci účinkovali: Patricia Racette jako Floria Tosca – vášnivá diva, Roberto Alagna jako Mario Cavaradossi – malíř a milenec Toscy a George Gagnidze jako baron Scarpia – krutý a chamtivý policejní komisař a nápadník Tosky.

Velkou část problému tvořil výkon dirigenta Riccarda Frizzi, nováčka v této inscenaci, jenž nechal orchestr překrývat zpěváky během celého prvního jednání a v menší míře i v dalších dvou. Šlo o všechny zpěváky s jednou výjimkou, Roberta Alagni.

Kovový zvuk v hlase je jedna věc, ale hlas Roberta Alagni v prvním jednání byl jako naprosto ryzí ocel, působivý ve své znělosti, ale naopak s nedostatečným smyslem pro detail a několikrát i intonačně o něco výš. Tento maximalistický přístup fungoval lépe během Cavaradossiho mučení v druhém jednání. A ve třetím se Alagna propracoval až ke značné flexibilitě, především co se stavby frází týče.

Patricia Racette jako Tosca se také v průběhu představení zlepšovala, i když začínala s jinými klady než její jevištní partner: v prvním jednání zpívala čistě, ale byla fádní a bez charismatu. Do své velké árie Vissi d´arte v druhém jednání se i přes drobné intonační problémy zahřála a předvedla postavu s lidskými parametry, které postupně rozvíjela.

George Gagnidze se stal obětí Frizzova entuziasmu již na začátku, když v mrazivé árii Va, Tosca tahal za kratší konec. Přestože si liboval v Bondyho koncepci své postavy jako odporné osobnosti, nikdy neposbíral tolik hlasových sil, aby mohl její hrozivost zcela naplnit.

V každém případě ve třetím jednání, kdy už byly hudební kvality většinou na správném místě, jsem si jako obdivovatel Zeffirelliho inscenace, která také měla své vrtochy, vypěstoval určitou zdráhavou náklonost k inscenaci Luca Bondyho. Strohost scény zdůrazňuje zoufalou náladu díla a dává prostor hudbě samotné.

V tomto případě však měl orchestr prostoru až moc, ale jeho hra na rozdíl od jeho hlasitosti (jejímiž dalšími obětmi byl Donovan Singletary jako Angelotti a John Del Carlo jako Kostelník) byla úžasná. E lucevan le stelle Roberta Alagni bylo doprovázené krásným klarinetovým sólem Borise Allakhverdyanama, jež následovalo po srovnatelně kvalitním cellovém sólu Jerryho Grossmana.

(New York Times – 30. 10. 2013 – James R. Oestreich)

Met Opera: Nová Tosca je zpět na scéně a je stále šokující

Metropolitní opera na scénu znovu uvedla svou kontroverzní inscenaci Pucciniho Tosky s Patricií Racette v titulní roli a Robertem Alagnou v roli jejího milence malíře Cavaradossiho. Člověk by o této inscenaci mohl říci mnoho, a že už toho od její premiéry před čtyřmi roky operní nadšenci řekli dost, každopádně je stále šokující.

Bondyho verze Pucciniho populární opery otevírala sezonu v Met v roce 2009 a ihned se stala kamenem úrazu pro Petera Gelba jako generálního ředitele Metropolitní opery. Inscenace byla odsouzena kritiky jako fraška a naopak vychvalována stoupenci jako vizionářská. Nebyla tu a stále není žádná střední cesta.

Operní fanoušci po celém světě budou mít možnost sami posoudit, na čí jsou straně. Představení je totiž 9. listopadu součástí série Live in HD, které se účastní více než 1 900 kin v šedesáti čtyřech zemích.

Publiku Metropolitní opery k srdečnějšímu přijetí pravděpodobně nepomohlo také to, že Bondyho provedení nahradilo inscenaci Franca Zeffirelliho z roku 1985, která byla jednou z nejoblíbenějších na repertoáru. Jednalo se o inscenaci, která na scéně detailně reprodukovala tři známé římské turistické destinace.

Kontrast začíná hned, jak se zvedne opona. Během předehry se publikum ocitá v prostředí, jež připomíná spíše hřbitovní katakomby než úchvatný barokní kostel Sant´Andrea della Valle ze 17. století. Obraz, na kterém právě Cavaradossi pracuje, vypadá více jako současná reklama na parfém – navíc s tím, že je na něm odhalené ňadro.

Druhé jednání přináší další otřes. Namísto renesančních krás paláce Farnese z 16. století se diváci nalézají v něčem, co vypadá jako sklep v nevěstinci. Prostitutky polehávají na pohovkách a čekají, až budou moci Scarpiovi posloužit. Policejní šéf se mezitím naparuje jako Tony Soprano v Bada Bing. Alespoň scéna s předstíraným orálním sexem byla oproti představení z roku 2009 vynechána.

Větší obavy než neobvyklé kulisy však v Bondyho provedení způsobují některé režijní kroky, které naprosto mění charakter Pucciniho postav. Jako příklad poslouží pár situací z prvního jednání: Tosca rozřízne obraz Máří Magdalény, na němž Cavaradossi pracuje, a zničí ho. A na konci jednání Scarpia obejme sochu Madony chlípným způsobem – jde o znesvěcující objetí namísto pokleknutí v modlitbě.

Jestliže se režisér uchyluje k tak volné interpretaci díla, ať už v divadle či ve filmu, znamená to obvykle, že nedůvěřuje samotnému originálu. Když člověk sleduje Bondyho Toscu, nabírá dojmu, že režisér buď obzvlášť nemá rád Pucciniho operu, nebo si myslí, že bez sexy okořenění prostě neobstojí.

Met nabízí v této sezoně tucet představení Toscy, o která se Racette dělí se Sondrou Radvanovsky a Elisabete Matos a tenorovou roli si Roberto Alagna rozdělí s Marcellem Giordanim a Ricardem Tamurou. George Gagnidze zpívá Scarpiu ve všech dvanácti reprízách.

Patricia Racette přináší do role Toscy plno žárlivé vášně. Její hlas je expresivní, ale v některých částech tenký a občas má problémy přenést se přes orchestr. Její Vissi d´arte bylo slušné, ale nebylo nijak dojemné a s dirigentem Riccardem Frizzou se někdy rozcházeli.

Alagna předvedl elegantního Cavaradossiho. Jeho spolehlivý tenor je radost, i když v nejvyšších polohách zní poměrně napjatě. Jeho árie ze třetího jednání E lucevan le stelle byla vrcholem večera. Gagnidzeho silný baryton dodal Scarpiovi hrůzu nahánějící zlomyslnost.

(Huffington Post – 30. 10. 2013 – Wilborn Hampton)

Alagna je okouzlující, zatímco inscenace působí zmateně – tak různorodá může být Tosca v Met

Když Tosca Luca Bondyho v roce 2009 premiérovala, utrpěla srovnáním s opulentní ale milovanou Zeffirelliho inscenací, kterou nahradila. Občas může nové obsazení a jiný režisér, ochotný vyzkoušet nové varianty, dát věcem smysl a zachránit neuspořádanou inscenaci. To je pravda především, když je scéna sama o sobě celkem nevýrazná, což je právě případ nicneříkajícího scénického ztvárnění Richarda Peduzziho.

Inscenace se na prkna Metropolitní opery vrátila v úterý večer již potřetí, a to s nadějným obsazením v čele s tenorem Robertem Alagnou a sopranistkou Patricií Racette, ale zjevně se nikdo nově nepodíval na scénickou režii. Paula Williams (režisérka obnoveného nastudování) zachovala většinu původních nesrovnalostí včetně těch největších podivností. V prvním jednání je církevní shromáždění Sant´Andrea della Valle v šoku – zatímco publikum většinou spíše zmateno – když Scarpia podivně osahává podobiznu Madony. Ve druhém jednání Tosca zvažuje, že vyskočí z okna Scarpiova bytu, ale nesebere dostatek odvahy. Když se nakonec ve třetím jednání rozhodne, že to opravdu udělá, běhá sem a tam po parapetu Castel Sant´Angelo, ale jako by nemohla najít cestu dolů. Abych parafrázoval Orsona Wellese, režie je tu až příliš mnoho.

Na Cavaradossim leží většina režijních hloupostí, ale Alagna umí být frustrující jako herec sám o sobě. Často se uchyluje ke gestům jako otírání čela a držení se u srdce, když zpívá sám. Předvedl krásnou a plným tónem zazpívanou árii Recondita armonia, třebaže po celou dobu tiskl medailónek s Tosčinou podobiznou u pasu a hleděl do zadní části hlediště. I když se zdá škrobený, je silou svého hlasu schopen utáhnout představení. To dokázal v dynamické árii E lucevan le stelle, za niž sklidil jeho pronikavý a citlivě frázovaný zpěv vřelý aplaus. Jeho hlas má obrovskou sílu, a když je použit na lyrické árie, jeho efekt je podobný, jako když se zachumláte do jemňoučké peřiny.

Francouzsko-sicilský tenor jako by ožil, když zpíval spolu s Patricií Racette, a to především v prvním jednání, kdy Tosčiny záblesky žárlivosti vytvořily prostor hravému škádlení. Pěvecký výkon Patricie Racette byl uhlazený, ale postrádal náboj. Během Vissi d´arte měla blízko k několika velkým momentům, ale její technika ji zrazovala. Její vibrato bylo ve vyšších polohách velmi rozechvělé a poslední výška byla znatelně pod tónem.

Baryton George Gagnidzeho není nijak hlasitý a režie ho ještě po většinu času uvěznila v zadní části jeviště, což chvílemi způsobovalo, že nebyl téměř slyšet. I tak byl působivým a hrozivým Scarpiou. Má úžasně oblý a plný hlas, který mu umožňuje zpívat některé vypjaté části lyričtěji namísto drsného pojetí, které by mělo způsobit dramatický efekt. V prvním jednání ukázal malé záblesky ryzího zájmu o Tosčino strádání, čímž propůjčil špetku lidskosti roli, jež je často prováděna monotónně. Tento soucitný přístup však vzal za své, když se ve druhém jednání zvedla opona a odhalila tři prostitutky posedávající v jeho špinavém doupěti. Zredukovala ho tím na podivného slizouna.

Riccardo Frizza začal za dirigentským pultem dobře. Oddirigoval první jednání, které bylo soustředěné a ne tak přehnané, jak jsme u Pucciniho zvyklí slýchávat. Poté se zdálo, že začal před partiturou ustupovat – mučící scéna ve druhém jednání utrpěla citelným nedostatkem intenzity a jeho výkon ve třetím jednání jakoby postrádal zájem. Nepomohlo ani to, že jediná akce, která se v tu dobu na jevišti odehrávala, byla partie šachů mezi Cavaradossim a jeho bachařem (nadějný Ryan Speedo Green ve svém debutu v Met).

Veterán John Del Carlo předvedl zmateného, ale roztomilého kostelníka s dostatečnými hlasovými rezervami. Donovan Singletary vnesl drsný zvuk do svého vznešeného pojetí prchajícího Angelittoho a James Courtney ztvárnil pohrdavého Sciarroneho.

(New York Classical Review – 30. 10. 2013 – Eric C. Simpson)

Giacomo Puccini:
Tosca
Dirigent: Riccardo Frizza
Režie: Luc Bondy
Obnovené nastudování: Paula Williams
Scéna: Richard Peduzzi
Kostýmy: Milena Canonero
Světelný design: Max Keller
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce Met New York / Bayerische Staatsoper Mnichov / Teatro alla Scala Milán)
Premiéra 21. září 2009 Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 9. 11. 2013)

Tosca – Patricia Racette
Cavaradossi – Roberto Alagna
Scarpia – George Gagnidze
Sacristan – John Del Carlo
Spoletta – Eduardo Valdes
Angelotti – Richard Bernstein
Sciarrone – James Courtney
Shepherd – Seth Ewing-Crystal
Jailer – Ryan Speedo Green