Adam Zvonař: Ve svých rolích chci být především věrný sám sobě (1)

  1. 1
  2. 2
Pandemická situace sice dvakrát nepřeje živému umění, zato přeje rozhovorům dlouhým tak, že odehrávat se v kavárně, už by vás z ní patrně dávno vyhodili. Ten s Adamem Zvonařem, prvním sólistou Baletu ND, odstartovala nevinná konverzace skrze sociální sítě krátce před tím, než poprvé ve své kariéře vystoupil coby Albert v romantickém titulu Giselle. A jelikož na sáhodlouhé odstavce zpráv většinou není nikdo ve světě bleskurychlé komunikace zvědavý, sešli jsme se následně jednoho lednového večera formou videohovoru, abychom podrobněji probrali celou řadu zajímavých témat od repertoáru, titulů a interpretace přes nástrahy filmových záznamů baletů a jejich živých přenosů až po taneční výuku a v dnešní době tolik oblíbené výzvy, kterých je potřeba i v uměleckém světě.

Adam Zvonař během příprav na gala Protančíme tím (foto archiv umělce)

Když jsme si odpoledne telefonovali, abychom se domluvili na termínu rozhovoru, obratem jste navrhl dnešní večer. To mě, upřímně řečeno, docela překvapilo!
Já mám rozhovory rád. Mají na mě skoro terapeutický účinek. Člověk se musí koncentrovat, aby se co nejlépe vyjádřil, vysvětlil své postoje, obhájil názory, což nutně vede k utřídění myšlenek, a to považuji za prospěšné pro kohokoli. Některá otázka vás může konfrontovat s úhlem pohledu, nad kterým jste třeba do té doby neuvažovali, a rozšířit vám tak obzory nebo vás naopak utvrdit ve vašem přesvědčení. Už samotné zformulování a vyslovení myšlenky, jakkoli třeba zpočátku obtížné, je vlastně do určité míry osvobozující.

Tak doufám, že důvěru v nás kladenou já spolu se svými otázkami nezklameme. Každopádně scházíme se virtuálně, v době, kdy za sebou jako tanečník máte už téměř rok bez pravidelného kontaktu s jevištěm, kdy sice můžete zkoušet a pracovat, ale nevíte, s jakým výsledkem. Jak se v takové době hledá motivace?
Máte pravdu, že situace není jednoduchá. Oproti jaru, kdy jsme museli všichni zůstat doma, teď máme alespoň možnost chodit do práce, zkoušet sice v omezených počtech, ale přesto na něčem pracovat, ne se jen udržovat v kondici. Pomáhá si stanovovat nějaké krátkodobější cíle, abyste viděli světlo na konci tunelu, ke kterému směřujete. Na jaře to bylo třeba gala představení, které jsme ve spolupráci s Českou televizí připravili. Vznikalo sice v hektických podmínkách, museli jsme tančit v rouškách, ale bylo skvělé, že jsme vůbec měli možnost něco takového vytvořit.
Na podzim přijeli choreografové nazkoušet plánovanou premiéru Phoenix, která se sice nakonec nemohla uskutečnit, ale člověk alespoň mohl být na sále a tvořit. Poté přišly přípravy Louskáčka a jeho přímý přenos na ČT Art a přes platformu YouTube. Teď pracujeme na Spící krasavici… Takže se stále něco děje. Snažíme se dodržovat všechna nařízení, pravidelně chodíme na testy a snad se brzy dostaneme i do divadla.

Vraťme se do z tohoto hlediska nekomplikovaných dní loňského února. Poslední velkou premiérou, kterou Balet ND uvedl, byl Crankův Oněgin, v němž jste byl jedním z obsazení pro hlavní roli. Mnohokrát jste si ji na jevišti ale neužil.
To ne. Tančili jsme s Minhee Kang, což byla v jednadvaceti jedna z nejmladších Taťán v historii, kterou si v roli velmi přál vidět Reid Andresson ze Stuttgartu (jeden z dědiců Crankova repertoáru, pozn. red.) A prakticky hned poté, co jsme odtančili, se všechno zavřelo a přišel lockdown.

Oněginem jako titulem jste měl již zkušenosti z angažmá v Mnichově, kde jste tančil Lenského. Pomohla vám znalost této role nějak při studiu samotného hlavního hrdiny?
Je rozhodně zajímavé moci si v jednom baletu zatančit více rolí a dívat se na příběh z odlišných perspektiv. Z tohoto hlediska mi možná Lenskij a jeho charakter připadá na interpretaci obtížnější. Stojí uprostřed konfliktu, prochází na malém prostoru obrovskou vlnou emocí a není jednoduché vše věrně ztvárnit.

Adam Zvonař, Mai Konno, Oněgin, Bayerisches Staatsballett (foto Charles Tandu)

Dá se říct, který z oněch dvou romantiků vám byl bližší?
Osobně asi Lenskij, jakkoli byla práce na něm složitější. Ale možná jde o zkušenosti, byl jsem mladší, kdežto tentokrát, když jsem se připravoval na Oněgina, zdálo se mi snazší jej vystihnout. Navíc v něm se navenek téměř po celou dobu baletu nic zásadního nemění, všechny emoce prožívá uvnitř, za maskou, na rozdíl od expresivního Lenského, a otevře se až v samotném závěru, v posledním pas de deux. Rozhodně je ale role mnohem náročnější po taneční stránce, jelikož duety jsou zde nesmírně technicky komplikované, ať už ten v prvním jednání z Taťánina snu, nebo ten finální.

Jste asi první člověk, který mi kdy řekl, že Oněgina považuje za herecky snadnou postavu…
Možná mi to tak přijde díky Crankovi, který po režijní stránce balet geniálně vystavěl, nastavil jasně paletu emocí, v níž se pohybujete. A k tomu je výborná i partitura Kurta-Heinze Stolzeho.

Přesto – Oněgin je původně literární postava, existuje řada jeho zpracování, jen Crankův balet za sebou má desítky let uvádění. Kde jste hledal inspiraci?
V případě Oněgina jsem čerpal zkušenosti z videí Ivana Lišky v této roli, od Filipa Barankiewicze, Jiřího Kodyma a Saši Katsapova, kteří jej tančili v Praze přede mnou. Osobně nejsem z těch, kteří by během studia role načetli všechny knihy, podívali se na veškeré filmy a podobně, chci zůstat co nejvěrnější sám sobě. Současně je potřeba si ale také uvědomit, že musíte naplnit požadavky, které na vás klade daná inscenace a choreograf prostřednictvím svých baletních mistrů nebo dědiců, vaše volnost není úplně bezbřehá a má určité mantinely.

Oněgin, Bayerisches Staatsballett (foto Nicha Rodboon)

Není to ale umělecky trochu degenerující?
Jde o to, nakolik jste ochotní se přizpůsobit a co už je pro vás příliš. Já si myslím, že pokud chcete tančit inscenaci určitého tvůrce, která má nějaké požadavky, měl byste je naplnit. Vždy vám do výkonu vstoupí vaše individuální interpretace, vaše osobnost, to je samozřejmé a nelze ji oddělit. Záleží pak titul od titulu, člověk od člověka, nakolik dostanete příležitost tvořit třeba nad rámec a kdy naopak musíte držet jistý standard.

Aktuálně zkoušíte Spící krasavici, která měla mít původně premiéru už během loňského května, poté byla odložena na letošní zimu. Předpokládám, že na tříhodinovém baletu je práce jako na kostele.
To taky je! Taky kdybyste teď přišli na Anenské náměstí, kde máme zkušebny, z každých dveří byste slyšeli hrát Spící krasavici. Což je tedy především dáno tím, že se nesmíme jako skupiny míchat mezi sebou, abychom dodrželi všechna nutná opatření.

4.3 6 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments