Alena Hönigová: Na stopě zapomenutých českých mistrů

Navíc se nejednalo o standardní přednášku, ale o skutečně živý exkurz do hudebního světa. Alena Hönigová nejen hovořila, ale také hrála na klavír ukázky ze svěžího Lachnithova díla. Její nadšení a zaujetí pro věc bylo extrémně nakažlivé. Obě dámy nejen, že sklidily vřelý potlesk auditoria, ale přítomní litovali, že čas je tak přesně odměřen. Provedení Lachnithových skladeb s odborným výkladem navnadilo přítomné na přídavek, na ten už však nebyl čas. Drobná Alena Hönigová doslova srší energií. Koncertuje jako sólistka na cembalo a fortepiano i jako komorní hráčka, je neúnavnou organizátorkou – několik let organizovala koncertní řadu v Basileji, kde studovala, uvedla cyklus raně romantické hudby ve Wildt’sches Haus, koncertní řady vedla rovněž v Praze, barokní v klášteře sv. Jiljí a další zaměřenou na období klasicismu v Kolowratském paláci. Sedm let byla ředitelkou mezinárodního festivalu Hudební léto v Jezeří, v současné době vede rovněž mezinárodní Květnovské hudební slavnosti. Ještě v Basileji založila vydavatelství staré hudby Koramant Records, kde publikuje řadu CD nahrávek, jež jsou výsledkem dlouhodobého výzkumu zaměřeného na zapomenuté či opomíjené autory a díla pozdně klasicistního a raně romantického období. O hudbě a skladatelích této epochy bychom mohly spolu hovořit dlouho, pro Alenu Hönigovou je ovšem klíčovou osobností jejího zájmu Johann Joseph Rösler (1771–1812). O tom všem jsme si povídaly při našem druhém, už letním setkání.

Vraťme se pro začátek symbolicky do Paříže – jak velkým objevem byla i pro vás osobnost a dílo skladatele a hornisty Ludovita Václava Lachnitha a pianisty Františka Nikodima – Nicodamiho?
Je to významná a dosud nezpracovaná hudební kapitola dokládající výrazný vliv českých hudebníků na světovou, resp. francouzskou hudební scénu. Zatímco Dusíkovu životu a dílu věnoval vědecký výzkum posledních let značnou pozornost, není znám tak, jak by si zasloužil, celá řada dalších nově objevených faktů je v českém prostředí – a nejen v něm – neznámá. A to je případ působení Lachnitha a Nicodamiho v Paříži na začátku 19. století. Oba byli velmi velké osobnosti, o Nicodamim přitom existují jen dvě francouzské muzikologické práce, jejichž autorkou je Lívia Laifrová. Roli obou skladatelů v hudebním světě jsme mohly zhodnotit jen díky analýzám nepublikovaných francouzských, českých, anglických a německých archivních dokumentů, zkoumáním katalogů vydavatelů a studiem pařížských hudebních edicí v hudebním oddělení Bibliothèque nationale de France.

Zkuste nám oba alespoň v krátkosti přiblížit. V čem tkví význam Ludovita Václava Lachnitha a čím nás oslovuje dnes?
Mě osobně zajímá především svým klavírním dílem a z historického hlediska svými popularizačními hudebními snahami v Paříži, která byla v tomto směru jakýmsi pompézním světem pro sebe. Ludovit Václav Lachnith se tu se usadil r. 1781 a brzy se etabloval jako žádaný skladatel, interpret a oblíbený soukromý učitel, od r. 1783 vystupoval na prestižních koncertech Concerts de la Reine, které pořádala vévodkyně de Polignac, jeho díla vydávali pařížští nakladatelé. Jeho velká zručnost v aranžování děl jiných autorů pro klavír či cembalo a případně i s doprovodem dalších nástrojů mu zajistily obživu i v dobách politické nemilosti po francouzské revoluci a jeho dobrý vkus ve výběru ve Francii dosud neznámých a moderních děl později i velkou popularitu. Lachnith byl jedním z prvních mistrů tohoto žánru transkripce, které se staly brzy velmi žádané. Lachnithovi se svými aranžmá podařilo ve Francii zpopularizovat celou řadu vynikajících autorů jako byli např. Joseph Haydn, Antonio Salieri, Antonio Sacchini, a především Wolfgang Amadeus Mozart. Právě popularizace posledně jmenovaného však vnímání Lachnithovy tvorby paradoxně uškodila. Na téměř dvě stě let byla neprávem negativně ovlivněna ostrou kritikou Hectora Berlioze, který roku 1830 zhlédl jednu z repríz Lachnithova pasticcia Les Mystères d’Isis, vycházejícího z Mozartovy Kouzelné flétny. Berlioze Lachnithův přístup k Mozartovi doslova rozlítil. Ale Mozartovo dílo bylo tehdy v Paříži zcela neznámé, charakterově se tamějším hudebním zvyklostem vymykalo a Lachnith pařížské publikum svou úpravou a přístupem pro Mozartovu hudbu získal! Lachnith byl významný hudební pedagog, jeho působení mělo na francouzskou klavírní školu zásadní dopad. Jeho klavírní metodu, kterou napsal spolu s Jeanem-Louisem Adamem, museli budoucí virtuozové na pařížské konzervatoři studovat povinně. Lachnithovy klavírní sonáty vynikají svěžími, nakažlivými tématy, virtuositou i lehkostí.

Na Plzeňském sympoziu vzbudily velkou pozornost. A dnes o nich nikdo neví. Tedy skoro nikdo…
Je to velká škoda! Doufám, že se mi podaří je zpopularizovat.

František Nikodim, Nicodami, byl také takto zapomenut?
Jeho jméno bylo v Paříži známo podstatně déle, ještě do roku 1971 Nicodamiho jméno připomínala cena Le prix Nicodami, ale na konci 20. století upadl zcela v zapomnění. Jeho působení v Paříži je přitom velmi významné. Přišel sem ze svého rodného Vilémova přes Vídeň, kde se živil jako kopista, mj. W. A. Mozarta, a jako učitel hudby. Z Vídně mohl vycestovat jen díky změně jména z Nikodim na Nicodami, na přímluvu vlivných osobností dostal nový pas a odjel do Francie. Rychle se tu etabloval, získal pověst učitele s vynikajícími učebními metodami a byl jmenován r. 1798 profesorem klavíru na pařížské konzervatoři. Své žáky na konzervatoři i v soukromých hodinách po celé Paříži seznamoval s dílem Wolfganga Amadea Mozarta, stejně zaníceně přistupoval i například ke Clementimu nebo Gluckovi. Vedle své pedagogické činnosti sehrál Nicodami významnou roli v rozvoji klavírního obchodu. Úzce spolupracoval s firmou bratrů Erardů, která získala roku 1785 královské privilegium stavět klavíry a začala se rychle rozvíjet, obzvláště po stavbě stolového klavíru / piano carré pro královnu Marii-Antoinettu roku 1787. V Paříži se těšil velké vážnosti, jeho vdova odkázala po své smrti pařížské konzervatoři deset tisíc franků, konzervatoř tuto částku věnovala na vytvoření zmíněné Nicodamiho ceny, která byla udělována nejlepším studentům této prestižní instituce.

Lachnith a Nicodami jsou dnes i ve Francii, resp. v Paříži už neznámí?
Bohužel ano, ani zde se o jejich působení a významu už prakticky neví. Nicodamiho připomíná jen busta v Musée de la Musique à Paris. Díky publikacím Lívie Laifrové ale přece jen jejich jména začínají pronikat do povědomí hudební veřejnosti.

Znáte detailně historické klavíry, koncertujete na ně, propagujete hudbu klasicismu. Nicméně v Západočeském muzeu jste Lachnithova díla hrála na klavír současný. Jak vnímáte interpretaci staré hudby na současné nástroje?
Mně se moc líbí zvuk historických klavírů, ale jsou lidé, kteří naopak preferují moderní klavír. Znám spoustu kvalitních nahrávek jak na historické nástroje, tak na ty současné a myslím si, že výsledek záleží vždy na porozumění interpreta. Nástroje a jejich zvuk je prostředek, jak hudbu přinést k posluchači. Nemyslím si, že je to či ono lepší nebo horší, jde o to, jak hráč využije možnosti nástroje pro svůj záměr. Pokud se mu to podaří, může hudba znít skvěle jak na historickém, tak na současném nástroji. Osobně to tedy vnímám v podstatě jako otázku osobních preferencí interpreta a posluchače.

Těžištěm, lépe asi středem vašeho badatelského úsilí na poli klasicistní hudby českých skladatelů je osobnost Johanna Josepha Röslera. Kdy začal váš Röslerovský příběh a kudy se ubíral? Čím si vás Rösler získal?
Röslerem se zabývám, byť nesoustavně do roku 2012. Nebyla to cesta přímočará a na začátku jsem netušila, kam až mě zavede. Řada údajů byla obtížně dohledatelná, a to včetně jeho biografických dat, která každý pramen uváděl jinak. Jeho osobnost je v mnohém přelomová. Do jeho éry řada skladatelů odcházela do ciziny, ale on vystudoval a vyrostl v Praze, působil zde, pak získal angažmá u knížete Lobkowicze ve Vídni a doprovázel ho na cestách po jeho panství. Röslerova hudba se mi velmi líbí. Byl velký obdivovatel Mozarta i Beethovena a jeho díla je jakýsi souhrn klasicismu s náběhem na romantismus, najdeme v nich místa, která se harmonicky dostávají už někam k první polovině 19. století se Schubertovskými a Mendelssohnovskými rysy. A to jsme už v raném romantismu, který mám obecně moc ráda.

Čím si vás získala hudba právě tohoto období?
Líbí se mi atmosféra i emoce té doby. Na hudbě pro klavír se hodně promítá intenzivní hledání ideálního technického řešení klavírní mechaniky – skladatelé hledají nejkrásnější figury na rozezvučení nástroje, do módy přicházejí zvláštní harmonie. Jasnost a přehlednost klasicismu se „rozvlňuje“ a právě ty drobné vlnky, nuance a zatáčky mám ráda.

Výsledkem vašeho výzkumu o životě a díle Johanna Josepha Röslera je několik hudebních edic, vydala jste mimo jiné jeho Klavírní koncert Es dur. Jak jste získávala notový materiál?
Lobkowiczké archivy mají řadu Röslerových skladeb, velká část jeho tvorby je také ve Vídni. Nicméně autograf Klavírního koncert Es dur jsem objevila v archivu Pražské konzervatoře, kde je, jak jsem zjistila, opravdu spousta Röslerových rukopisů. Podařilo se mi iniciovat a zrealizovat díky podpoře Grantové agentury UK digitalizaci Röslerových manuskriptů z tohoto archivu. Jsem velmi ráda, že k tomu došlo.

Byl to další krok na cestě v objevování a popularizaci Röslerova díla. A vaše úsilí vyústilo v soupis děl a obsáhlou monografii Johanna Josepha Röslera, která vyšla v roce 2022. Jak dlouho jste na ní pracovala?
Mým původním záměrem bylo vydat původní vlastní Röslerův tematický katalog děl Repertorio di tutte le mie composizioni incominciando dall’anno 1796. Parte 1ma, na který jsem náhodně narazila poprvé někdy kolem roku 2010 ještě v Basileji. Protože je psán kurentem, částečně německy a částečně italsky v poměrně nedostupném rukopise, je těžké ho jen přečíst. A přála jsem si, aby byl hudebníkům přístupný. Potřebovala jsem ovšem veškeré Röslerovy údaje ověřit a zdokumentovat, notový materiál je ovšem roztroušen po knihovnách a archivech v Čechách, Rakousku, Německu a Itálii. Dohledávala jsem i záznamy o provedení skladeb, k nimž se mi nepodařilo najít noty, nebo jména a osudy interpretů, která Rösler ve svém seznamu také občas uvádí. Byla to mravenčí práce, ale ověřila jsem tak mnoho údajů a zjistila, že Rösler byl velmi precizní. Z asi dvou set skladeb uvedených v seznamu se mi podařilo fyzicky dohledat jen zlomek. V edici jsem jich část vydala a jsou tedy nyní pro hudebníky k dispozici. Naopak notové prameny, které nejsou v Röslerově seznamu, jsem do katalogu doplnila ve zvláštní sekci. Katalog je doplněn řadou vysvětlivek a tvoří větší část publikace. Röslerův tematický katalog rozkrývá i řadu často nejednoznačných informací o skladatelově životě, porovnáváním jeho zápisů a informací z dobového tisku a dalších autentických zdrojů se mi podařilo částečně rekonstruovat Röslerovy životní osudy a inspirativní vlivy na jeho tvoru. Tato monografie tedy shrnuje veškeré mé pátrání po Röslerovi a jeho díle. Zamýšlela jsem ji jako příručku pro ty, kteří by se Röslerovým dílem chtěli zabývat a věřím, že tak bude hudebníkům sloužit.

Součástí tohoto pátrání jsou i vámi objevené a vydané Röslerovy písně. Pořídila jste jejich nahrávku na CD, které vyšlo letos na jaře, za vašeho doprovodu je zpívají Anna Hlavenková a Jan Kobow. Kde jste písně objevila?
Našla jsem je v Düsseldorfu v Goetheho museu v jednom jediném exempláři a dalo mi velkou práci získat vůbec jen jejich skeny! Byla jsem naprosto nadšená, když jsem je našla! Jsou komponovány na krásné texty například od Jacobiho, Goetheho a dalších. Rösler je komponoval v době, kdy se snažil ukázat i v jiném světle než jako kapelník, proto také volil působivé texty. Zajímalo mě, jak a kde se s nimi mohl setkat. Tyto básně byly tehdy velmi populární a vycházely v mnoha sbornících v Lipsku, Hamburku a dalších městech. V Praze je přetiskoval známý český spisovatel, básník, překladatel, vlastenecký kněz Antonín Jaroslav Puchmajer.

Písně vyšly v českých překladech Petra Koudelky, což dnes, kdy se vše zpívá v originále, výjimečná a krajně neobvyklá cesta. Proč jste se k ní rozhodla?
Píseň musí být pro posluchače zcela srozumitelná a pro porozumění je pořízení překladu klíčové. Znala jsem některé překlady Röslerových oper z 19. století a několik písní vyšlo v českém překladu ve 20. století. Požádala jsem Petra Koudelku, s nímž jsem spolupracovala na řadě jiných projektů, zda by mohl texty přebásnit. Vytvořil úplně nové básnické dílo, které je s hudbou v dokonalém souladu. Doufám, že se tyto písně dostanou do oběhu, na konzervatoře a vysoké hudební školy. Písňový repertoár počátku 19. století není příliš obsáhlý, proto si myslím, že je pěvci uvítají. Mají styl prokomponované kantáty, jsou velmi přístupné a dobře hratelné. Na CD jsme zařadili nejen tyto písně v původní němčině, ale i další Röslerovy písně v italštině nebo češtině.

Nejen hudbu klasicismu jste objevovala posluchačům na svých komorních koncertech v Praze, ale několik let také prostřednictvím mezinárodního festivalu Hudební léto v Jezeří. Iniciovala jste tu během sedmi let řadu novodobých premiér. Do jaké míry navazují Květnovské hudební slavnosti, které organizujete nyní v jiné části Krušných hor, na vaše aktivity v Jezeří?
Smyslem festivalu v Jezeří bylo upozornit na místo, které hrálo významnou roli v hudebním a kulturním životě, samozřejmě v tom hrál roli i Rösler. Lobkowiczové velmi holdovali hudbě, udržovali kontakty s významnými hudebníky, například Ferdinand Filip podporoval Christopha Willibalda Glucka, který na Jezeří prožil jako syn zdejšího nadlesního své dětství. Klíčovou osobností, za jejíž éry zažilo Jezeří obrovský kulturní rozkvět, je František Josef Maxmilián z Lobkowicz, známý podporovatel Ludviga van Beethovena, a u něj získal Rösler místo kapelníka. V Jezeří bylo zřízeno architektonicky unikátní klasicistní divadlo, později také hudební škola. Lobkowiczové zde vytvářeli zázemí, díky němuž zdejší hudebníci nemuseli odcházet do ciziny. Jezeří bylo ovšem na konci 20. století v hrozném stavu, proto jsem doufala, že festival na výjimečnost zdevastovaného zámku upozorní. Opravy na Jezeří se skutečně realizovaly, v r. 2018 začala oprava divadla, zájem pokračovat v dalších letech ve festivalových aktivitách ochabl a krátce nato mě požádali z Blatna, obce na druhé straně Krušných hor, zda bychom nemohli organizovat hudební festival zde. Nejdřív jsem byla skeptická, ale ukázalo se, že zbytečně. Květnovské hudební slavnosti začaly před pěti lety v květnovském poutním kostele Navštívení Panny Marie, který pod Blatno spadá. Leží uprostřed lesů, má krásnou atmosféru a hudbě se tu daří. Slavnosti měly od prvního ročníku značný ohlas, postupně jsme začaly dělat i koncerty v blatenském kostele svatého Michaela archanděla a mám velkou radost, jaké se těší popularitě a oblibě, navíc publikum z Jezeří našlo cestu i do Květnova.

V pořadí již 5. ročník Květnovských hudebních slavnostní se uskuteční poslední srpnový víkend od 30. 8. do 1. 9. Co chystáte na letošní ročník?
Inspirací k letošnímu programu se staly historické varhany z konce 18. století, které jsou poslední dva roky centrálním tématem obce Blatno v Krušných horách, která festival pořádá. Krušnohorské varhany totiž stály na počátku hvězdné kariéry Georga Friedricha Händela a naše blatenské varhany zase renovoval stejný varhanář jako slavné Müthelovy varhany v Rize. Podařilo se nám zajistit pro Květnovské hudební slavnosti přední soubory staré hudby: Batzdorfer Hofkapelle, Nivalis Barokk nebo Kesselberg-Ensemble s úžasnými sólisty jako je kontratenor Alex Potter, sopranistky Guro Evensen a Marie Henriette Reinhold, hobojistka Xenia Löffler nebo hráčka na magický nástroj viola d’amore Daniela Braun. Ráda bych upozornila také na letošní blog Ex libris Víta Šebestiána Vavřineckého, v němž můžete letošní skladatele poznat očima Händelových současníků.

V loňském roce jste realizovala cyklus Příběh kláves, umění a krásných nauk, kde jste hrála na různé klávesové nástroje a představovala společnost Prahy přelomu 18. a 19. století. Jak tato koncertní řada vznikla?
Koncerty navazovaly na cyklus video-pořadů Pražští Mozartisté, které jsem připravovala s profesorem Michelem C. Ferrarim. Mapoval období od r. 1784 do r. 1824, tuto dobu považuji pro Prahu a český hudební život za v jistém smyslu přelomovou. V r. 1784 byla založena Královská česká společnost nauk a proběhla první sezóna ve Stavovském divadle, bylo založeno Královské město pražské, rozšiřuje se hudební dění, později byla také založena pražská konzervatoř. V roce 1824 se narodil Bedřich Smetana a zemřela Josefína Dušková. Byla to zvláštní doba pro Prahu. Ale i pro klávesové nástroje.

Jak to bylo s klávesovými nástroji?
Klávesové nástroje mezi lety 1784–1824 jsou extrémně zajímavé svou různorodostí. Cembala jsou postupně nahrazována moderním fortepianem nejrůznějších tvarů a mechanik. Na našem území se hraje na klavíry vídeňského typu, v Anglii se stávají populární nástroje od Johna Broadwooda, ve Francii zase na klavírním trhu vítězí bratři Erardové. Existují desítky stavitelů, jejichž nástroje mají svá specifika, oblíbené jsou různé zvukové efekty, zajišťované pedály, originální designová řešení nebo vynálezy kombinující kladívka s jinými mechanismy rozeznívání strun, jako byl třeba smyčcový klavír.

Budete ve svých Příbězích pokračovat i v nadcházející sezóně?
Ano, budou se konat znovu od října do března a jejich prostřednictvím představíme život českých umělců ve Vídni, Berlíně, Paříži nebo Londýně na přelomu 18. a 19. století. Vhodný prostor stále hledáme. Historické nástroje znějí nejlépe v prostorách, pro které byly postaveny. I když Praha takovými sály přímo oplývá, není lehké najít dostupný pronájem. Nástroj je totiž potřeba na místo dopravit již v předvečer koncertu, aby si zvykl na prostředí a po ladění zůstal stabilní. Hodinový pronájem se tak dostává do astronomických částek, a nebyl by slučitelný s běžnými cenami vstupenek. Jsem ale přesvědčená, že se prostor podaří najít a zájemci se budou moci včas informovat na mých webových stránkách.

Říkala jste, že monografie Johanna Josepha Röslera shrnuje vaše dosavadní bádání o něm. Vydala jste CD s jeho písněmi. Co vás čeká na poli hudebního bádání nyní?
Spolu se zmíněným cyklem chystám opět s Dr. Michelem C. Ferrarim nový video pořad zaměřený na dvě výjimečné pařížské dámy Julie Candeille a Hélène de Montgeroult. Druhá z nich byl první profesorkou na pařížské konzervatoři a vyučoval ji také Jan Ladislav Dusík. Julie Candeille byla nejen vynikající klavíristka, ale také herečka a spisovatelka. Své kolegyni věnovala nádhernou klavírní sonátu, stejně jako Dusík. Tohle přesně mě na výzkumu baví. Když cvičím tyto zvláštní, skvělé skladby, začne mě zajímat, jací to byli lidé, co prožívali, jak byli propojeni. Právě u těchto tří osobností hudba hodně prozrazuje o nich samých i o jejich pohnutých životech. Opravdu se těším, až ji posluchačům zahraju a vše vylíčím – myslím, že se do té hudby zamilují také!
Děkujeme za rozhovor!