Amerikana III – další splátka letitého dluhu

Již po třetí ve své novodobé historii přichází Balet Národního divadla s komponovaným večerem, sestaveným z legendárních choreografií americké provenience. Po obdobných projektech z let 1995 a 2001 teď nastává čas pro Amerikanu III, věnovanou hvězdné trojici George Balanchine (1904-1983), Jerome Robbins (1918-1998) a William Forsythe (1949) a nezaměnitelnému osobitému pohybovému rukopisu každého z nich. Před dnešní večerní premiérou na scéně pražské Státní opery jsme oslovili dramaturga souboru Václava Janečka.

Úvodem možná trochu provokativní otázka: Kolem Amerikany III je docela slušný mediální „povyk“. Opravdu bude tenhle večer stát zato?

Amerikana představí tvorbu tří amerických choreografických es. George Balanchina, Williama Forsytha, Jeroma Robbinse. Pro Balet Národního divadla je ctí, že může jejich díla uvést. Zato ten povyk, jak říkáte, určitě stojí. Myslím, že se jedná nejen o vyloženě atraktivní choreografie, ale také o unikátní kompozici celého večera. Ne nadarmo naleznete díla z tohoto programu na repertoárech světových souborů: například Royal Danish Ballet, Boston Ballet, Houston Ballet, Joffrey Ballet, pařížské Opery, Bayerisches Staatsballett atd… Jsou to stěžejní díla světové choreografie dvacátého století, navíc v Praze dosud neinscenované. Mimochodem, myslím, že mnohem větší „povyk“, jak říkáte, je znatelný v případě pohádkových klasických baletů, které jsme v poslední době premiérově uvedli, neboť využíváme v těchto případech přirozeně vyšší atraktivity těchto titulů…

Na rozdíl od zahraničního publika to naše jména Forsythe, Robbins, ale ani Balanchine moc nezná. Můžete je prosím trochu přiblížit? Pokusit se popsat, v čem je jejich výjimečnost? Osobitost?

George Balanchine byl geniálním novátorem. Transformoval klasický balet do takzvané. neoklasiky, někdy také nazývané americký balet. Vtiskl baletním pozicím, pózám a technice nový význam, opírající se o estetiku klasického tance, která je „šik“ a jejíž styl vyjadřuje přirozený půvab a kouzlo tělesných a pohybových proporcí a linií. Zvláštní význam má v Balanchinově choreografické tvorbě muzikalita. Balanchine založil nejvýznamnější školu klasického baletu a společně s  Robbinsem zformovali také legendární soubor New York City Ballet. Na odkaz Balanchina jako na východisko své tvorby se dovolávali další slavní choreografové, například John Cranko, John Neumeier, William Forsythe, Jiří Kylián a další.

Jerome Robbins je zřejmě nejznámější choreografickou osobností dvacátého století pro svou neopakovatelnou originalitu vycházející ze širokého záběru jeho talentu. Samozřejmě nejčastěji jeho jméno spojujeme s nesmrtelnou West Side Story, za jejíž choreografii a spolurežii v pozdější filmové verzi obdržel prestižního filmového Oscara. Populární je také Šumař na střeše a mnoho dalších muzikálů, například Billion Dollar Baby, Petr Pan, Gypsy a další. Různorodost, brilance, lyrická úchvatnost a smysl pro humor jsou úžas budící znaky, kterými dokázal velmi významně popularizovat baletní umění. Robbinsův choreografický rukopis a pojetí začaly poprvé bořit hranici mezi kamenným divadlem a filmem, vážným a „komerčním“ uměním a zavedly jednotu pro jeden bezvýhradný požadavek na precizní profesionální umělecký výkon.

William Forsythe je neobyčejnou osobností s nezaměnitelným stylem. V tomto stylu totiž vytvořil a rozvinul fascinující choreografickou tvorbu založenou na svérázných konceptuálních vzorcích, spojujících klasickou baletní techniku (převážně na špičkách) s prvky mnoha trendů současného umění a myšlení. V jeho baletech se podivuhodně kumulují například mluvené slovo, video, sochy, elektronické zvuky nebo zesílené hlasy vycházející přímo z tančících interpretů. Forsythovo působení v německém Frankfurtu bylo převratné a jeho styl je jedním z nejvyhledávanějších na světě. Forsythe, vyvolává v divákovi zcela jedinečné napětí a pocity, které obklopují atmosféru v celém prostředí, kde se jeho balety uvádějí.

Do jaké etapy tvorby oněch tří pánů tituly, které v Amerikaně III nabídnete, spadají? A proč jste sáhli zrovna po nich?

Tituly Balanchina a Robbinse patří do jejich rané tvorby – cítíme, že se v nich nejsilněji projevuje duch novátorství a znak unikátní tvorby, který obě choreografické osobnosti nejsilněji charakterizuje. Mezi nimi a Forsythem je bezmála padesát let, takže bude zajímavé porovnat „novátorství v proudu času“. V případě Robbinse jsme samozřejmě zvažovali také jiné choreografické skvosty, například Cage, Concerto, I am Old Fashioned… ale Fancy Free je zřejmě nejuváděnějším titulem. Nabízí vynikající možnost pro využití tanečníků a jejich dovedností, zaměřených na půvabnou hereckou hravost…Jak náročné jsou tyhle choreografie pro interprety? Co je podle vás pro baletní soubor Národního divadla nejtěžším oříškem?

Amerikana je pro interprety prověřením technické dokonalosti, je to výzva, protože choreografie jsou to technicky opravdu velice náročné. Jde o maximální požadavky: na dispozice, přesnost, muzikalitu. Přitom nuance provedení jsou ve všech třech případech tak rozdílné.

Zásadním Balanchinovým požadavkem je citlivé vnímání hudby – její rytmický a tonální výraz a pohybem vizualizovaná dynamika vedle neustále vyžadované brilantnosti provedení všech póz, pozic, linií klasické baletní techniky… Forsythova choreografie zase přináší unikátní pohled na vynikající tvarovou, prostorovou a dynamickou rozmanitost vyznačující se extrémně náročnými „figurami“ klasického tance, které je nesmírně obtížné zkoordinovat s plynulým tokem a náhlými zvraty „forsythovsky“ vystavěných tanečních sekvencí… Robbinsova choreografie je nakonec půvabnou americkou „exhibicí“ plnou tanečních vtipů, technicky náročných tanečních „triků“ a herecké akce…

Jak hodně času a úsilí jste věnovali přípravě? Můžete prosím aspoň ve stručnosti představit zahraniční inscenátory, kteří jednotlivé choreografie se souborem nastudovali?

Soubor pod vedením zahraničních asistentů zkouší v plném nasazení od poloviny srpna. Je to pro tanečníky neopakovatelná zkušenost, zkoušíme se světovými esy: všichni tři asistenti, kteří byli vysláni nastudovat choreografie tohoto programu, patří ke špičkovým baletním mistrům a uznávaným „specialistům“ právě ve stylu uváděných choreografů: Victoria Simon = George Balanchine, Jodie Gates = William Forsythe, Jean-Pierre Frohlich a Bart Cook = Jerome Robbins. Jsou to původní sólisté a představitelé hlavních rolí ať již New York City Ballet nebo Ballett Frankfurt. Jsou zárukou precizního nastudování „z první ruky“, tato intenzivní práce znamená pro naše tanečníky nepochybně jednu z nejvýznamnějších příležitostí v jejich kariéře!

Amerikanu III měl Balet Národního divadla uvést už před rokem, nakonec byla ale projekt z finančních důvodů odložen až na nynější termín. Jak hodně finančně náročný je – při porovnání s jinými tituly, které má váš soubor na repertoáru?

Je srovnatelný s inscenováním velkého klasického titulu…Možná hodně všetečný dotaz, ale přece jen: Uvažujete při plánování dalších sezon o něčem dalším z „podobného soudku“?

Představovat tvorbu amerických choreografů chceme určitě dále. I naši američtí hosté – asistenti – na semináři, který jsme organizovali na Nové scéně, zmínili několik zajímavých současných osobností, jejichž tvorba má pozoruhodný ohlas, jejichž dílo stojí za inscenování… V blízké budoucnosti také plánujeme projekt, který máme pracovně nazvaný „Europeana“ (tak ovšem titul opravdu znít nebude!), kde představíme například Fredericka Ashtona (představitele anglické baletní školy), Haralda Landera (pokračovatele Bournonvillovy tradice) atd…

Na závěr dovolte jednu osobní otázku: Nemrzel vás při zkouškách Amerikany III fakt, že sám jste jako tanečník už skončil? Neměl byste si chuť něco v tomto večeru ještě „skočit“? Pokud ano, co by to bylo?

Vždycky mě mrzí, že jsem jako tanečník už skončil – alespoň pro interpretaci takových choreografií (i když mě diváci mohou v roli interpreta v jedné inscenaci na scéně stále vidět – jde ovšem o svérázný projekt tanečního divadla mimo Národní divadlo), ale to je osud tanečníků… Takže, přestože by mně nepochybně „seděl“ Robbins (vzhledem k důrazu, kladeném na hereckou interpretaci), osobně bych měl „chuť“ si zatančit Forsytha, protože mě fascinuje naprosto bizarní podoba této choreografické kompozice vyžadující opravdu speciální nároky na zvládnutí klasické baletní techniky…

Díky za rozhovor, držíme palce k premiéře!
Amerikana III

Themes and Variations
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Scéna a kostýmy: Roman Šolc
Nastudování: Victoria Simon

In the Middle Somewhat Elevated
Choreografie: William Forsythe
Hudba: Thom Willems
Kostýmy: William Forsythe
Světla: William Forsythe
Nastudování: Jodie Gates

Fancy Free
Choreografie: Jerome Robbins
Hudba: Leonard Bernstein
Scéna: Oliver Smith
Kostýmy: Kermit Love
Světla: Ronald Bates
Nastudování: Jean Pierre Frohlich, Bart Cook

Dirigent: David Švec
Balet Národního divadla
Orchestr Státní opery
Premiéra 25. října 2012 Státní opera Praha

www.narodni-divadlo.cz

Ptal se Vít Dvořák
Foto Pavel Hejný