Autenticky aneb Vánoční zamyšlení nad Rybovkou

Hudební fejeton

Česká mše vánoční „Hej mistře“ Jakuba Jana Ryby neoddělitelně patří k našim krásným symbolům Vánoc stejně jako třeba pohádka Tři oříšky pro Popelku. Vždy, když ji jako člen orchestru ve vánočním čase hraji, opětovně vnímám její naivní prostotu. Po závěrečném sboru však znovu a znovu autorovi četné triviality odpouštím. Skutečnost, že skladba, důvěrně a láskyplně všemi nazývaná Rybovka, vzdor své diletantské hudební mluvě odolala času, svědčí o tom, že se skladateli podařilo skutečně proniknout hluboko k našemu nitru, srdci, duši.

I když se zdá být slavnostní mší, je Rybovka vlastně lidovou pastorální hrou o zvěstování Kristova narození a příchodu pastýřů k jesličkám adaptovanou do tradičního liturgického schématu. Její originál se prý nezachoval a notový materiál skladby je dnes k dispozici v několika praktických edičních úpravách. Jejich autoři, vedeni bohulibými úmysly, se v různých časech snažili hudebně dílu ze všech sil pomoci. Někdy to skladbě prospělo, jindy nikoli. Současnou Rybovku hrajeme v G dur místo v původní A dur, protože se to dnešním níže posazeným hlasům lépe zpívá. Nejpoužívanější praktickou verzí je stále notové vydání Supraphonu z roku 1986 v revizi Josefa Hercla. Je důvěrně známé, hrajeme ho poslepu zpaměti, pauzy nepočítáme, ba skladbu ani nezkoušíme. Přijdeme prostě na pódium a jdeme na věc. Tak to mám nejradši.

Nedávno jsem měl zajímavou příležitost zahrát si provedení „autentické“ verze Rybovy mše, sice v G dur a na moderní nástroje, ale jinak prý zaručeně původní. Co mě předem iritovalo, byl fakt, že na Rybovku tentokrát byla zkouška! Záhy jsem pochopil proč: Noty byly totiž úplně jiné, můj part mi byl povědomý jen vzdáleně. Dirigent, uznávaný interpret staré hudby, nám předem osvětlil svůj záměr: Přiblížit skladbu původní pravdě, oprostit ji od nánosů času. Inu, proč ne; byl jsem, jak se říká, zdravě zvědav.

Ve zkoušce jsme toho moc nenahráli. Bylo to spíš jedno velké diktování o tom, kterou čtvrtku zkrátit na osminu a kterou nikoliv, přesně podle textu. Nestačili jsme zapisovat. Jisté letité povědomí o tom, jak doprovázet sbor a přizpůsobovat délku not ve svém partu jeho dikci, mi neschází. Jelikož sedávám často až v poslední řadě hráčů, během koncertu mi sličné sboristky z přední řady chóru doslova dýchají na krk, takže text – a nejen text – mívám z první ruky. Zvažoval jsem tedy, zda si během zkoušky znamenat skutečně vše. Můj o rok starší kolega, druhý klarinetista, se však na mě vždy zadíval natolik významně, že jsem raději poctivě psal. Také jsem se na zkoušce dozvěděl, že tam, kde to autor nenapsal, žádné zpomalení či zrychlení zásadně dělat nebudeme. Závěry vět oprostíme od zatěžkání, tempové přechody nepřipravujeme, ale provedeme je skokově. Hudbu vědomě odpatetizujeme a zbavíme ji tíživého dědictví romantismu. Zrušili jsme také většinu zavedené, avšak nepůvodní dynamiky a přidali místo toho řadu akcentů. Violisté se radovali, neboť jejich chudičký part byl bohatší než v Herclově verzi. Zbaveni stereotypu věčných tonik a dominant, hráli nadšeněji než jindy. I můj kolega druhý klarinetista si přišel na své: V závěrečné části našel ve svém partu několik taktů dosud neznámých šestnáctinových pasáží, dokonce je o přestávce cvičil!

Koncert byl úspěšný, „všickni“ sólisté i sbor zpívali nadmíru krásně a čistě. Ale bez drobné agogiky, dynamických vln, náznakových zpomalení či zrychlení, zkrátka bez oněch drobností a fines, které v této prosté hudbě jinak spíš zdůrazňujeme, jako by se trochu vytrácela ona potřebná bezprostřednost hry. Tolik jsme se snažili dirigentovi vyhovět a být autentičtí, až jsme zapomínali na hudbu samotnou. Ta plynula víceméně stále stejně ve dvou či třech poměrně rychlých tempech. Napadlo mě, zda ona historicky poučená interpretace, vzývaná jako jediná správná, mojí důvěrně známé Rybovce spíše neuškodila nebo ji rovnou nepřizabila. „Ale co,“ prohodil optimisticky při závěrečné děkovačce můj kolega druhý klarinetista, „aspoň to bylo o pět minut kratší než obvykle…“

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není oficiálním stanoviskem tohoto orchestru