Dramaturgické dilema: objevnost versus návštěvnost

V době mých studií na JAMU byly na učebnách hromadné výuky umístěny velké tabule s notovými osnovami. Přednášel nám jednou jistý hudební skladatel, respektovaný a uznávaný. Rozmáchlými gesty namaloval křídou na tabuli veliký trojúhelník. Těsně pod jeho vrcholem oddělil špičku obrazce čarou – vypadalo to nyní jako Cheopsova pyramida z boku, neboť ta má vrcholek pokryt hlazenými deskami, jež ji kdysi dávno zahalovaly celou. „Tohle“ – ukázal pan profesor na oddělenou špičku – „jsou hudební géniové. Bach, Mozart, Beethoven, Stravinskij a pár dalších.“ Pak přednášející velmi blízko pod první čarou udělal souběžnou čáru druhou. „Zde jsou vynikající skladatelé, dirigenti, hudební vědci, dramaturgové, kritikové, estetici, režiséři. Sem patřím i já.“ V trojúhelníku stále ještě zbývalo obrovské prázdné místo. Pan profesor do něj zabodl prst: „A tady jste vy všichni ostatní.“ Nemyslel to zle, ale věřil tomu. Již dávno není mezi námi a jeho hudební dílo, jak se zdá, odešlo s ním, podobně jako celá ta absurdní doba. Mně se však otevřely oči. Jsem prostinký hudební plebejec - konzument, osoba tuctová, nekomplikovaná, vkusu omezeného. Je třeba mě vychovat!
ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Hudební fejeton

Tvrdí se, že od výchovy koncertního posluchače je tu především dramaturg. Hudební dramaturg je osobou vzdělanou, širokého kulturního rozhledu, v kanceláři stohy partitur a cédéček. Hudbu poslouchá takřka nepřetržitě, nezbytná sluchátka má stále na uších a odkládá je pouze ve sprše. Poté, co má vše patřičně naposloucháno, vrhá se na vypracování dramaturgického plánu sezony, aby se o své cédéčkové zážitky podělil s běžnými koncertními návštěvníky. V dramaturgickém plánu pevně stanoví, které skladby se mají hrát, kdo bude sólistou, kdo bude dirigovat, zkrátka kdo s kým, kde a kdy. Dramaturgův rok je opakem roku zahrádkářova. Zahrádkář tři měsíce odpočívá a zbytek roku dře jako nevolník. Dramaturgův rok sestává z devíti měsíců havajského klidu se sluchátky a tří měsíců hektické lopoty v období před uzávěrkou. Orchestr totiž k určitému datu zveřejňuje novou brožuru s přehledem všech akcí nadcházející sezony a poté zahajuje prodej předplatného. Dramaturg koriguje termíny, časové harmonogramy dirigentů a sólistů, uvádí je do souladu s pronájmy sálů a tak dále. Také diplomaticky vyjednává s kmenovými dirigenty. Tuhle symfonii pan dirigent dělat nebude (jednou se mu v ní cosi přihodilo a od té doby mu z ní naskakuje husí kůže); navrhuje symfonii jinou, ta se však do programu vůbec nehodí. Slavný sólista přijede jen za podmínky, že si u nás „obehraje“ jistou časem již odvanutou koncertní skladbu, protože ji vzápětí za oceánem nahrává. Ber nebo neber. Nakonec dramaturgický plán totálně rozcupuje umělecká rada. Po opadu všech těch tsunami je nebohý dramaturg opět na začátku. Musí ustupovat a volit kompromisy, jež mu zabraňují plně uplatnit vlastní smělé umělecké vize. Cožpak takhle lze vychovávat?

Bůh ví, odkud se vlastně bere jeho nezdolné přesvědčení, že milovníky hudby je třeba otesávat, otužovat jejich hudební cit, cizelovat jejich vkus. Jako by všichni ti doktoři, magistři, inženýři, právníci, učitelé a ostatní obecně vzdělaní, kulturně založení lidé, jimž je hudba koníčkem, radostí a duševní potřebou, byli úplně bezprizorní. Chcete-li si dát v restauraci oblíbenou specialitu, prostě si ji objednáte a dostanete ji. Nikdo vás nenutí, abyste si k ní povinně dali obilné otruby, špenátový pohár nebo cokoli jiného, co vůbec jíst nechcete, jen proto, že je to zdravější, modernější, či abyste poznali jiné chutě. Pravda, zajdete-li do kina, musíte před začátkem filmu přežít hloupé reklamy, které vystřídaly dřívější propagandistické týdeníky.

Chcete-li si živě poslechnout třeba Dvořákovu Sedmou, kterou milujete, koupíte si lístek a usadíte se v hledišti. Očekávané lahůdce však, jak zjistíte z programu, předchází provedení čehosi, co dramaturgie zařadila, aby vám rozšířila obzory. Tahle skladba každopádně není vaší volbou. Někdy jste příjemně překvapeni a dokonce vás to obohatí, jindy naopak otráví. Během hry se usilovně snažíte dílo pochopit, najít jeho kladné stránky. Když je nenalézáte, vyčítáte si, že jste pouhý většinový blbec ze spodní části pyramidy. Vizionářská jasnozřivost vám zkrátka není dána. Sklopíte oči k programovému textu a dozvíte se, v čem je ona skladba novátorská a oč v ní jde, jak úspěšně se hraje ve světě, jaké ceny kterých nadací pobrala a jakým štěstím je, že dorazila až k nám. Ale málo platné; zní to, jako když kočku taháte za ocas a provokuje vás to. Nechcete-li být za primitiva, nezbývá vám než chovat se jako dvořané v pohádce Císařovy nové šaty. O přestávce se ve foyeru procházíte rozjitřeni a ani dvojka moravského červeného to nespraví. I když se vám pak přece jen dostane vysněného zážitku, umiňujete si, že příště budete obezřetněji zvažovat další koncertní návštěvu. Což je bohužel pověstný první krok k prázdným sedadlům v sále a k poklesu návštěvnosti. Dramaturgie, jakkoliv objevná a progresívní, nesmí vyhánět lidi ze sálů. Ztratit letité, věrné abonenty je noční můrou každého orchestru. Těžce, pracně a dlouho se to pak napravuje. Cimrmanovské „nedělat přestávku, jinak utečou“ se míjí účinkem. Oni neutečou, prostě příště už nepřijdou…

Dějiny hudby jsou plné příkladů, kdy nové dílo bylo publikem nepochopeno či odmítnuto. Avantgardisté s tím počítali a někdy si ve skandálech i libovali. Všichni skladatelé pevně věřili, že příští generace jejich dílo přijmou. Asi pěti procentům z nich se to skutečně splnilo, i když oni sami se toho už nedočkali…

Život měl kdysi, v dobách baroka, klasicismu či romantismu, svůj pevně daný řád. Ve dvacátém století byl tento řád rozvrácen. Bezradnost současnosti, stojící tváří v tvář hrozbám terorismu, atentátům, epidemiím, živelným pohromám, etnickým konfliktům, exodu a náboženské zaslepenosti, se tak či onak odráží i v soudobé hudbě. Ta je dítětem chaotické doby, v níž žijeme, a odrazem hrozeb, jejichž řešení nenalézáme. Proto si s ní občas také nevíme rady.

Mnohokrát jsem uvažoval o tom, jak charakterizovat naši přítomnost. Nazval bych ji dobou stresu. Ten prožívaly i generace dlouho před námi, my však zažíváme na rozdíl od nich stres permanentní. Nestíháme, dobíháme, dotahujeme, pracujeme v hektickém vypětí, jsou na nás kladeny neúměrné nároky a své životní baterie si nestačíme dobíjet. Ve vychýleném světě proto hledáme rovnováhu a harmonii, takovou, jaká vyzařuje právě z barokní, klasické či romantické hudby. Toužíme znovu najít oporu v tradičních kulturních hodnotách. Proto ten návrat k Bachovi, Beethovenovi, Dvořákovi, Čajkovskému…

Dramaturg, ten dobrý člověk se sluchátky na uších, žije v těžko řešitelném dilematu. Ale možná řešení existuje a není tak složité, jak se zdá. Stačí si ta sluchátka občas sundat i mimo sprchu a naslouchat hlasům lidí okolo…

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není oficiálním stanoviskem tohoto orchestru

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments