Dramaturgické dilema: objevnost versus návštěvnost

V době mých studií na JAMU byly na učebnách hromadné výuky umístěny velké tabule s notovými osnovami. Přednášel nám jednou jistý hudební skladatel, respektovaný a uznávaný. Rozmáchlými gesty namaloval křídou na tabuli veliký trojúhelník. Těsně pod jeho vrcholem oddělil špičku obrazce čarou – vypadalo to nyní jako Cheopsova pyramida z boku, neboť ta má vrcholek pokryt hlazenými deskami, jež ji kdysi dávno zahalovaly celou. „Tohle“ – ukázal pan profesor na oddělenou špičku – „jsou hudební géniové. Bach, Mozart, Beethoven, Stravinskij a pár dalších.“ Pak přednášející velmi blízko pod první čarou udělal souběžnou čáru druhou. „Zde jsou vynikající skladatelé, dirigenti, hudební vědci, dramaturgové, kritikové, estetici, režiséři. Sem patřím i já.“ V trojúhelníku stále ještě zbývalo obrovské prázdné místo. Pan profesor do něj zabodl prst: „A tady jste vy všichni ostatní.“ Nemyslel to zle, ale věřil tomu. Již dávno není mezi námi a jeho hudební dílo, jak se zdá, odešlo s ním, podobně jako celá ta absurdní doba. Mně se však otevřely oči. Jsem prostinký hudební plebejec - konzument, osoba tuctová, nekomplikovaná, vkusu omezeného. Je třeba mě vychovat!
ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Hudební fejeton

Tvrdí se, že od výchovy koncertního posluchače je tu především dramaturg. Hudební dramaturg je osobou vzdělanou, širokého kulturního rozhledu, v kanceláři stohy partitur a cédéček. Hudbu poslouchá takřka nepřetržitě, nezbytná sluchátka má stále na uších a odkládá je pouze ve sprše. Poté, co má vše patřičně naposloucháno, vrhá se na vypracování dramaturgického plánu sezony, aby se o své cédéčkové zážitky podělil s běžnými koncertními návštěvníky. V dramaturgickém plánu pevně stanoví, které skladby se mají hrát, kdo bude sólistou, kdo bude dirigovat, zkrátka kdo s kým, kde a kdy. Dramaturgův rok je opakem roku zahrádkářova. Zahrádkář tři měsíce odpočívá a zbytek roku dře jako nevolník. Dramaturgův rok sestává z devíti měsíců havajského klidu se sluchátky a tří měsíců hektické lopoty v období před uzávěrkou. Orchestr totiž k určitému datu zveřejňuje novou brožuru s přehledem všech akcí nadcházející sezony a poté zahajuje prodej předplatného. Dramaturg koriguje termíny, časové harmonogramy dirigentů a sólistů, uvádí je do souladu s pronájmy sálů a tak dále. Také diplomaticky vyjednává s kmenovými dirigenty. Tuhle symfonii pan dirigent dělat nebude (jednou se mu v ní cosi přihodilo a od té doby mu z ní naskakuje husí kůže); navrhuje symfonii jinou, ta se však do programu vůbec nehodí. Slavný sólista přijede jen za podmínky, že si u nás „obehraje“ jistou časem již odvanutou koncertní skladbu, protože ji vzápětí za oceánem nahrává. Ber nebo neber. Nakonec dramaturgický plán totálně rozcupuje umělecká rada. Po opadu všech těch tsunami je nebohý dramaturg opět na začátku. Musí ustupovat a volit kompromisy, jež mu zabraňují plně uplatnit vlastní smělé umělecké vize. Cožpak takhle lze vychovávat?

Bůh ví, odkud se vlastně bere jeho nezdolné přesvědčení, že milovníky hudby je třeba otesávat, otužovat jejich hudební cit, cizelovat jejich vkus. Jako by všichni ti doktoři, magistři, inženýři, právníci, učitelé a ostatní obecně vzdělaní, kulturně založení lidé, jimž je hudba koníčkem, radostí a duševní potřebou, byli úplně bezprizorní. Chcete-li si dát v restauraci oblíbenou specialitu, prostě si ji objednáte a dostanete ji. Nikdo vás nenutí, abyste si k ní povinně dali obilné otruby, špenátový pohár nebo cokoli jiného, co vůbec jíst nechcete, jen proto, že je to zdravější, modernější, či abyste poznali jiné chutě. Pravda, zajdete-li do kina, musíte před začátkem filmu přežít hloupé reklamy, které vystřídaly dřívější propagandistické týdeníky.

Chcete-li si živě poslechnout třeba Dvořákovu Sedmou, kterou milujete, koupíte si lístek a usadíte se v hledišti. Očekávané lahůdce však, jak zjistíte z programu, předchází provedení čehosi, co dramaturgie zařadila, aby vám rozšířila obzory. Tahle skladba každopádně není vaší volbou. Někdy jste příjemně překvapeni a dokonce vás to obohatí, jindy naopak otráví. Během hry se usilovně snažíte dílo pochopit, najít jeho kladné stránky. Když je nenalézáte, vyčítáte si, že jste pouhý většinový blbec ze spodní části pyramidy. Vizionářská jasnozřivost vám zkrátka není dána. Sklopíte oči k programovému textu a dozvíte se, v čem je ona skladba novátorská a oč v ní jde, jak úspěšně se hraje ve světě, jaké ceny kterých nadací pobrala a jakým štěstím je, že dorazila až k nám. Ale málo platné; zní to, jako když kočku taháte za ocas a provokuje vás to. Nechcete-li být za primitiva, nezbývá vám než chovat se jako dvořané v pohádce Císařovy nové šaty. O přestávce se ve foyeru procházíte rozjitřeni a ani dvojka moravského červeného to nespraví. I když se vám pak přece jen dostane vysněného zážitku, umiňujete si, že příště budete obezřetněji zvažovat další koncertní návštěvu. Což je bohužel pověstný první krok k prázdným sedadlům v sále a k poklesu návštěvnosti. Dramaturgie, jakkoliv objevná a progresívní, nesmí vyhánět lidi ze sálů. Ztratit letité, věrné abonenty je noční můrou každého orchestru. Těžce, pracně a dlouho se to pak napravuje. Cimrmanovské „nedělat přestávku, jinak utečou“ se míjí účinkem. Oni neutečou, prostě příště už nepřijdou…

Dějiny hudby jsou plné příkladů, kdy nové dílo bylo publikem nepochopeno či odmítnuto. Avantgardisté s tím počítali a někdy si ve skandálech i libovali. Všichni skladatelé pevně věřili, že příští generace jejich dílo přijmou. Asi pěti procentům z nich se to skutečně splnilo, i když oni sami se toho už nedočkali…

Život měl kdysi, v dobách baroka, klasicismu či romantismu, svůj pevně daný řád. Ve dvacátém století byl tento řád rozvrácen. Bezradnost současnosti, stojící tváří v tvář hrozbám terorismu, atentátům, epidemiím, živelným pohromám, etnickým konfliktům, exodu a náboženské zaslepenosti, se tak či onak odráží i v soudobé hudbě. Ta je dítětem chaotické doby, v níž žijeme, a odrazem hrozeb, jejichž řešení nenalézáme. Proto si s ní občas také nevíme rady.

Mnohokrát jsem uvažoval o tom, jak charakterizovat naši přítomnost. Nazval bych ji dobou stresu. Ten prožívaly i generace dlouho před námi, my však zažíváme na rozdíl od nich stres permanentní. Nestíháme, dobíháme, dotahujeme, pracujeme v hektickém vypětí, jsou na nás kladeny neúměrné nároky a své životní baterie si nestačíme dobíjet. Ve vychýleném světě proto hledáme rovnováhu a harmonii, takovou, jaká vyzařuje právě z barokní, klasické či romantické hudby. Toužíme znovu najít oporu v tradičních kulturních hodnotách. Proto ten návrat k Bachovi, Beethovenovi, Dvořákovi, Čajkovskému…

Dramaturg, ten dobrý člověk se sluchátky na uších, žije v těžko řešitelném dilematu. Ale možná řešení existuje a není tak složité, jak se zdá. Stačí si ta sluchátka občas sundat i mimo sprchu a naslouchat hlasům lidí okolo…

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není oficiálním stanoviskem tohoto orchestru

Mohlo by vás zajímat


3
Komentujte

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
erwin

Nerozumím. Dramaturg má tedy “naslouchat hlasům lidí okolo”, jimiž zřejmě autor myslí onu bájnou mlčící většinu, která má samozřejmě střízlivý a rozumný názor, v tomto případě typu “chceme Beethovena a Dvořáka”. Jenže takhle to není. Protože žádná taková konzervativní většina víceméně neexistuje. Koncertní publikum tvoří různorodá směs lidí. Jedni jdou na koncert dvakrát za život (a moc netuší, na co vlastně jdou), druzí jdou na Dvořáka, třetí jdou na hlavně Schnittkeho, který zazní před Dvořákem. Ano, konzervativní tu zřejmě mají navrch, jenže co s tou třetinou sálu? Má je tedy dramaturg ignorovat, protože si přece můžou najít nějaký alternativní orchestr,… Číst vice »

jiri

Opravdu nepamatuji na dobu, kdy Martinů nebyl přijímán. Možná ojedinělá díla, ale pro mne byl a je Martinů poslechově přístupný autor, patrně jeden z nejpřístupnějších z 20. století. Řecké pašije jsem již v 60. letech pokládal za velmi konsonantní, “poslouchatelnou” moderní hudbu, o sborové tvorbě ani nehovoře, symfonické rovněž. Martinů jsem ani v mladém věku nepokládal za typickou modernu, proto se tomu příkladu v komentáři trochu divím. V době, kdy třeba Albana Berga či Antona Weberna jsem odmítal.. Před deseti lety? To snad ne.

Tom

Ještě že existuje třetí cesta. Díky za tenhle text, který brilantně pojmenovává celé to dilema včetně jeho geneze. Je to tak přesné! Dramaturgie která “vychovává” posluchače je doktrína doby minulé. Možná to vzniklo už za obrození, kde to mělo historickou souvislost, nebo až za Nejedlého… čert to vem. Každopádně je to doktrína dneska už zhoubná, jak rovněž brilantně popisuje pan Drápela, je vidět letitá praxe. Tento přístup k dramaturgii a umění obecně totiž nabízí jen dvě extrémní pózy: buď si umělec stoupne na piedestal, z něhož bude “poučovat ubohé smrtelníky”, jako v úvodu dotyčný profesor, anebo přistoupí na úlohu “obchodníka,… Číst vice »