S baletem začínal až po maturitě, přesto se v Národním stal hvězdou. Před 10 lety zemřel Jaromír Petřík

29. ledna uplyne deset let ode dne, kdy po dlouhé těžké nemoci odešel dlouholetý sólista baletního souboru Národního divadla Jaromír Petřík. Byl jednou z významných osobností, které se podílely na mnoha úspěších tohoto tělesa v padesátých až sedmdesátých letech a zasloužily se o vysoký standard jeho inscenací a o to, že i v dobách, kdy jsme byli do značné míry uzavřeni okolnímu světu, si český balet vydobyl své uznání v evropském měřítku.

Přitom jeho cesta k baletu byla naprosto netypická. Rodák z malé osady Třebovětice (dnes je součástí vesnice Cerekvice nad Bystřicí) na Jičínsku vystudoval gymnázium a hodlal se věnovat studiu jazyků. Vysoký, štíhlý a pohybově nadaný mladík ale také vystupoval v amatérském souboru Pražská zpěvohra. Zde si jej povšiml tanečník a začínající choreograf Národního divadla Luboš Ogoun a doporučil jej šéfovi baletního souboru Sašovi Machovovi. Machov, který konečně dostal příležitost uplatnit své názory na moderní taneční divadlo na velké scéně, hledal vhodné talenty pro svůj program, poskytl mladému adeptovi Petříkovi měsíční školení v přípravce a na počátku sezony 1949-1950 jej angažoval do Baletu Národního divadla. Po roce, 14. září 1950, už Petřík tančil svou první sólovou roli, Parise v Prokofjevově baletu Romeo a Julie, kterého posléze s původním představitelem Karlem Lukšíkem v této inscenaci alternoval.

Sólové úkoly dostal i v dalších Machovových inscenacích. Bylo to několik menších rolí v Čajkovského Šípkové Růžence (Spící krasavici), sólo v taneční kompozici Moravské tance na hudbu Leoše Janáčka a roli Vavřeny ve Vostřákově Filosofské historii. V obnovené inscenaci Prokofjevovy Popelky, kterou po Machovově tragické smrti realizovali Jiří Němeček, Vlastimil Jílek a Antonín Landa, byl představitelem jednoho z Ševců. Ještě v době jeho působení ve sboru mu byly přiděleny velké úkoly. V Landově choreografii Bořkovcova Krysaře ztvárnil titulní roli stejně jako v Jílkově inscenaci Vačkářova baletu Švanda dudák a Luboš Ogoun si jej obsadil do postavy Apolla v baletu Prometheus na hudbu Ludwiga van Beethovena.

Petříkovy fyzické dispozice, velká houževnatost a píle mu vynahradily pozdní začátek baletní průpravy a díky tomu si vydobyl pozici sólisty, kterou oficiálně potvrdil po svém nástupu do vedoucí funkce v Baletu Národního divadla v roce 1957 Jiří Němeček.

V Němečkově choreografii Burghauserova Sluhy dvou pánů se výborně prezentoval v roli Silvia a následovaly další náročné a pro budoucí vývoj talentovaného a ambiciózního tanečníka významné role v choreografiích Jiřího Němečka, Jiřího Blažka a Antonína Landy. Připomeňme například jeho Carmela v Čarodějné lásce Manuela de Fally, titulní mužskou roli v Ravelově baletu Dafnis a Chloe, Ivana v Ptáku Ohniváku Igora Stravinského, Danilu v Prokofjevově Kamenném kvítku, Tammuze v jevištní prvotině Bohuslava Martinů Istar, roli Měsíce v baletu Erwina Schulhoffa na námět Vítězslava Nezvala Náměsíčná, Otroka v Šeherezádě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova  a zejména Ferchada v baletu Arifa Melikova Legenda o lásce na námět tehdy velmi populární hry tureckého autora Nazima Hikmeta, který na Národním divadle nastudoval Jurij Grigorovič.

V roce 1962 Petřík absolvoval studium baletu na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění a úspěch v roli Ferchada mu otevřel dveře ke studijnímu pobytu na vysoce prestižním leningradském Tanečním učilišti Agripiny Jakovlevny Vaganovové v tehdejším Leningradě. Jeho profesory byli někdejší špičkový představitel prvooborových rolí a posléze neméně významný pedagog Sergej Solomonovič Kaplan a jeden z nejvýznamnějších reprezentantů ruské baletní školy Alexandr Ivanovič Puškin, jehož žáky byli i Rudolf Nurejev a Michail Baryšnikov. Svá leningradská studia Petřík ukončil vystoupením v roli Prince v Labutím jezeře v Malém akademickém divadle v Leningradě. V roce 1967 se v téže roli představil i ctitelům baletu v kubánské Havaně. Ještě předtím v roce 1961 vystupoval spolu s Naděždou Blažíčkovou v bulharském hlavním městě Sofii v programu Hvězdy evropského baletu.

Během svého leningradského pobytu si vytříbil klasickou techniku a formu svého tanečního projevu, což mu přineslo úspěchy ve stěžejních rolích baletního repertoáru. V Blažkově inscenaci Romea a Julie v roce 1963 byl premiérovým představitelem Romea, jeho partnerkou v roli Julie byla převážně Marta Drottnerová a Merkucia tančil Miroslav Kůra. Úspěchy slavil v postavách Princů v Labutím jezeře i Spící krasavici, v titulní roli v Louskáčkovi stejně jako v postavě Prince Alberta v Adamově Giselle.

Petříkovo maximální zaujetí pro co nejdokonalejší ztvárnění postavy, v níž účinkuje, a schopnost vcítění se do její podstaty jej přivedly k tomu, že se stal vyhledávaným představitelem rolí, jež vyžadovaly propojení perfektní taneční techniky s precizní hereckou charakteristikou. Přitom podle slov Vladimíra Vašuta u něj proces prohlubování hereckého výrazu a dramatické působivosti a mimické prostředky zůstávají nevtíravé a střídmé. V kritických hodnoceních Petříkových výkonů se právem často objevovala slova noblesa a elegance.

Byl výborným představitelem titulních hrdinů v Němečkových inscenacích Hanušových baletů Othello a Pochodeň Prométheova, role Trosečníka v Medúze německého autora Gottfrieda von Einema či titulních postav v Bloudění Odysseově rakouského skladatele Helmuta Edera a v Donu Juanovi Richarda Strausse. V legendární Weigelově a Kůrově inscenaci Romea a Julie vystoupil hned ve čtyřech rolích, o premiéře a v první fázi jevištního života inscenace se vrátil k někdejšímu Parisovi. Později jej vyměnil postupně za Tybalta, Kapuleta a nakonec za Knížete veronského.

Z Petříkových dalších postav jmenujme například Muže ve Stravinského Svěcení jara, několik rolí, jež vytvořil ve dvou inscenacích Špalíčku Bohuslava Martinů, Boha otce v Petrovově Stvoření světa, Crassa v Chačaturjanově Spartakovi a Kreonta v Médei Jiřího Antonína Bendy, jež byla součástí baletního večera Návraty ke krásám.

Se závažnými úkoly se v závěru své aktivní kariéry Jaromír Petřík setkal v rolích Gireje v Asafjevově Bachčisarajské fontáně, v titulní postavě Janáčkova Tarase Bulby a starého Fausta v Doktoru Faustovi Františka Škvora. Posledními inscenacemi, v nichž vystoupil na prknech Smetanova divadla, byly Louskáček, kde ztvárnil roli Strýčka loutkáře, Lanchberyho baletní verze Offenbachových Hoffmannových povídek, v nichž se o představil v roli Otce Antonie a Héroldova – Lanchberyho Marná opatrnost (role Tomase), kterou v Národním divadle inscenovala kubánská tanečnice a choreografka Alicia Alonso.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let působil Jaromír Petřík jako pedagog sólového tance na Pražské konzervatoři. V roce 1999 obdržel prestižní Cenu Thálie za celoživotní umělecké mistrovství. Zemřel 29. ledna 2007.