Barokní Libuše zábavná a svěží

  1. 1
  2. 2
Končící týden přinesl v Praze milovníkům autenticky interpretované barokní hudby pestrou nabídku koncertů a představení. V úterý to byla Bachova a Telemannova kantátová tvorba (Concerto Aventino pod vedením Jakuba Kydlíčka v rámci fetivalu Bach for All). Následně komponovaný, opět „bachovský“, hudebně-taneční program Balet o kávě (Collegium Marianum Jany Semerádové a Cracovia Danza Ballet, Letní slavnosti staré hudby). Sobota přinesla možnost okusit atmosféru (otevřené) zkoušky Collegia 1704 Václava Lukse, chystajícího Zelenkovu Mši ke Všem Svatým pro uvedení na prestižním Salzburském festivalu. V této konkurenci se rozhodně neztratil ani počin Marka Štryncla a jeho souboru Musica Florea. Štryncl sáhl k hudbě Antonia Vivaldiho a zároveň, jak je u něj dobrým zvykem, k dílu, jež má přímý vztah k českému hudebnímu prostředí 18. století. V pátek 19. července představil rekonstrukci operního pasticcia na český „mytologický“ námět Praga nascente da Libussa e Primislao, které v Praze v roce 1734, v tehdejším Sporckově divadle, uvedl impresário (libretista a zpěvák) Antonio Denzi. Ve své době mělo údajně posloužit k odvrácení krachu jeho italské operní společnosti. Ten však nakonec stejně přišel.
Praga Nascente – Musica Florea 2019 (foto Michael Tomeš)

Přestože jde o neotřelou dramaturgii, nejedná se zde vysloveně o průkopnický počin. Ostatně ani tato opera není historicky prvním zpracování obdobného námětu. Operu ve vlastní autorské rekonstrukci (z díla, jež patrně již ve své době bylo hudebním kompilátem, se zachovalo pouze libreto) již vícekrát uvedl se souborem Capella Regia Robert Hugo, jenž byl tentokrát mezi diváky. Novodobá premiéra se konala v roce 2004 na Pražském jaru. Zajímavostí je, že jak v rámci Hugova nastudování, tak nyní se mezi účinkujícími objevil tenorista Hasan El-Dunia. Zatímco Hugo adaptoval hudbu od více skladatelů, jejichž tvorba se prováděla v rámci dobového pražského operního provozu (kromě Antonia Vivaldiho to byli i Antonio Lotti, Tomaso Albinoni, Carlo Francesco Pollarolo, Francesco Gasparini, ale i Leonardo Vinci a Nicola Porpora), Štrynclův tým (hudební materiál pro představení vybral a připravil Eduardo García Salas) použil výlučně hudbu Antonia Vivaldiho. Ať již se tak rozhodl kvůli přitažlivosti autora pro širší publikum, pro kvalitu či dostupnost hudebního materiálu nebo čistě s motivací vzdát poctu „blízkému vztahu, který udržoval Antonio Vivaldi s Čechy“, jak se uvádí v programu (Vivaldi byl v kontaktu s libretistou opery Denzim i jinými osobnostmi z českého prostředí, v Čechách a na Moravě se zachovaly dobové opisy některých Vivaldiho skladeb), byla to patrně šťastná volba. Podařilo se vytvořit v rámci možností jednotně působící celek, jemuž nescházely kontrasty.

Samotný děj opery je relativně složitý (synopse je dostupná na internetu), nechybí však známé motivy: budování Prahy, volání po mužském vladaři, vyslání poselstva za Přemyslem, Libušino proroctví, v náznaku dívčí válka atp. K tomu však přistupují komické, až bizarní momenty a divoké dějové spády: Přemysl je náruživý čtenář („chtěl by vložit do mozku celou knihovnu“ a ví, „jak daleko je odtud do Mekky“ – jak se dozvídáme z česky zpívané komické árie Děvíry). Pomocníkem při intrikách dvou cizích velmožů Chlodmíra a Gustava (první touží po Libuši a chce vládnout, druhý by chtěl získat Vlastu, jíž je trnem v oku Libušin důvěrník Ctirad) se má stát sluha-šašek Lesbino, který má předstírat hluchoněmost. Přemysl v závěru opery „šalamounsky“ odhalí, že zrádcem, jenž mu usiloval o život, je Chlodmír a nikoli Ctirad, jehož meč Chlodmír chtěl použít jako vražednou zbraň.

Praga Nascente – Musica Florea 2019 (foto Michael Tomeš)

Vizuální a pohybová složka inscenace (režie a choreografie Andrea Miltnerová) sází na úsměvnou nadsázku a náznaky groteskních situací (Přemysl bránící se Ctiradovu meči v rukou Chlodmíra nočníkem připraveným k loži); volí úsporné prostředky a vzbuzuje v divákovi dojem, že se před ním odehrává představení nějaké dobové kočovné divadelní společnosti. Pěvecké obsazení bylo mezinárodní, z většiny však bylo tvořeno osvědčenými spolupracovníky Musiky Florey. Provádění opery pod širým nebem, v prostoru nepříliš sevřeného nádvoří pražské HAMU, klade na účinkující pěvce specifické nároky. Všichni nicméně podali dostatečně přesvědčivé výkony. Mezzosopranistka Sylva Čmugrová v titulní roli Libuše vládla celému představení. Předvedla kultivovaný projev, jemuž však nescházela energičnost. Velice zdařilá byla například její árie „Tutto, a i rai… Del nuovo giorno“ s flétnovými mezihrami. Michaela Šrůmová v kalhotkové roli Přemysla rovněž ukázala kvality svého spolehlivě vedeného sopránu. Výkonu představitelky Vlasty – českému publiku dobře známé španělské mezzosopranistky Marty Infante – škodilo občasné tvrdé nasazování tónů v nižší a střední poloze a markantní rejstříkové zlomy. Jak v lyričtější árii „Quell’orgoglio del sesso virile“, tak v energické „Guarda poi, che del reo la presenza“ se jí však jinak dařilo.

Sopranistka Eva Benett jako Šárka upoutala neohroženým projevem v árii „Non sempre il caso arride“ a ladnou gestikou. Role intrikána Chlodmíra se zhostil Manuel Gómez Ruiz, který se na roli dobře hodil typově. Jeho tenor zaujal tmavým zabarvením, byl však zároveň poněkud těžkopádný a matný. Gustava a Ďevíru ztvárnila Lucia Knoteková, jež předvedla i komediální talent (jakoby trochu lámaná čeština v árii o Přemyslově „knihomolství“). Ctirada spolehlivě zazpíval Hasan El-Dunia. Pěvecký projev představitele Lesbina byl sice i na kontratenoristu poněkud subtilní, Filip Dámec se nicméně ukázal jako pohybově a komediálně dobře disponovaný zpěvák. Dvě ženy-amazonky, jež narušovaly jistou statičnost inscenace (tanečnice Romana Konrádová a Lenka Breeding), působily místy trochu „kabaretním“ dojmem, přinášely však každopádně vítané oživení.

Orchestr (koncertní mistryně Magdalena Malá) hrál spolehlivě a přesně. Dostalo se mu energického vedení ze strany Marka Štryncla s jeho dobře čitelnými a inspirujícími dirigentskými gesty. Marek Štryncl si opět dovolil svoji libůstku, totiž použití barokní kytary, na niž především doprovázel recitativy a kterou po celou dobu neodložil. Z nástrojového obsazení bylo pozoruhodné zařazení cimbálu (Andrea Stračinová) ve dvou číslech, jenž měl patrně vytvářet určitý „rustikální“ ráz. Trubky (Petr Jurášek, Jaroslav Kocůrek) byly použity i pro fanfáry odkazující ke Smetanově Libuši.

Pochválit je třeba použití titulkovacího zařízení s českým překladem, které sice nefungovalo dokonale (výhodou by bylo i zrcadlové promítání italského originálu třeba na protější straně pódia), ale i tak usnadňovalo divákům orientaci v ději. Naproti tomu „salátové“ vydání programu (jemuž obsahově nelze nic vytknout) nebylo příliš elegantním řešením.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na