Berlínská Staatsoper Unter den Linden: probuzení po dlouhých sedmi letech

Generálnímu hudebnímu řediteli Státní opery Danielu Barenboimovi se daří, je celé dny zaměstnán hudbou a s novináři nemá čas mluvit jednotlivě. Proto je pozval do restaurace za katedrálou svaté Hedviky. Starosti mu dělá jen to, že přibral, takže k obědu si dá jen salát a steak. Přinášíme v překladu ze zahraničního zdroje.

Berlínská „Státní opera Pod Lipami“ se po sedmi letech vrací domů
(Berliner Zeitung – 30. 9. 2017 – Peter Uehling)

Od 11. září je opět sídlem jeho Státní kapely renovovaná budova v ulici Pod Lipami (Unter den Linden) a on i orchestr si zvykají na nový prostor. Stejně tak si zpěváci, sboristé a všichni v zákulisí budou zvykat na nové jeviště.

Sedm let působila Státní opera v Schillerově divadle, sedm let trvaly původně na tři roky plánované sanace, modernizace a celkové rekonstrukční práce vlastní budovy Státní opery, prostory její administrativy a skladů. Premiéra se uskuteční symbolicky v den německého sjednocení, ale pak se budova ještě na další dva měsíce zavře kvůli dokončovacím pracím.

Nový duch
Barenboim se nejprve zlobil nad tím, jak je vůbec v jedenadvacátém století takové diletantské plánování možné. A později zatrpkle žertoval, že vůbec není jisté, jestli se znovuotevření divadla dožije. Když se soubor stěhoval roku 2010 do Bismarckovy ulice, nebylo mu ani sedmašedesát, za dva měsíce bude slavit pětasedmdesátiny.

Teď se tedy přece jen může radovat. Budovou vane nový duch, říká se. Rádi tomu věříme, ale je třeba také říct, že ve svém „exilu“ Státní opera příliš netrpěla. Rekonstrukce budovy Pod Lipami stála v předběžném souhrnu horentní sumu 389 milionů euro, o kterou se téměř rovnoměrně dělily spolková a zemská vláda.

Ani úprava Schillerova divadla pro potřeby opery nebyla právě laciná. Aby se Státní opera nemusela uchýlit pouze k provizornímu repertoáru, přišlo uzpůsobení pro operní provoz na 26 milionů euro. Tak se tu mohly uvádět Prsten Nibelungův, Elektra i Žena beze stínu – všechno díla, na jejichž obrovské orchestrální obsazení a pěveckou složku možnosti malého divadelního prostoru stěží stačí. Přitom právě zpěváci měli Schillerovo divadlo rádi, říká Daniel Barenboim, bylo pro ně snazší se přes orchestr dostat.

Ztráta kulturního významu po pádi zdi
Exil v Schillerově divadle představoval díky myšlenkám intendanta Jürgena Flimma fázi, v níž Státní opera mohla obohatit svůj profil. Blazeovanost vysoké kultury, jakou šířilo divadlo Pod Lipami ve svých publikacích, ustoupila intendantovu svěžejšímu tónu a žoviálnímu humoru. Flimm nasměroval repertoár s obdivuhodnou samozřejmostí k jedenadvacátému století, festivalovým projektem nazvaným Infekce a takzvanou Novou dílnou (Neue Werkstatt, zkušební scéna za Katolickým chrámem) vytvořil vlastní těžiště pro hudební divadlo současnosti.

Schillerovo divadlo mělo opět pravidelný provoz, i to bylo krásné. Od jeho uzavření roku 1993 sloužilo jako příležitostná scéna volným sdružením, jinak stálo prázdné, coby varovný příklad odbourávání státem subvencované kultury a ztráty kulturního významu této části Berlína po pádu zdi.

Co bude se Schillerovým divadlem dál, není jisté. Před několika lety se říkalo, že sem přesídlí Komická opera, jejíž budova v Behrenstraße musí být rovněž rekonstruována. Ale její intendant Barrie Kosky hodlá teď problém řešit jinak. Takže Schillerovo divadlo, technicky dobře vybavené, zase osiří – a to je smutné, říká Barenboim.

Dozvuk 0,9 vteřin
Postrádal něco v těch sedmi exilových letech? Vlastně ne, jen cítil, že není doma, říká Barenboim. Blízkost k Německé opeře však přivedla Státní opeře nové publikum, a je naděje, že se vypraví i do budovy Pod Lipami.

A jaká tedy nová stará Státní opera bude? Barenboim chválí akustiku – což vidí jako nejdůležitější výsledek rekonstrukce. Testovali ji všemi možnými způsoby, na repertoáru klasickém, romantickém i moderním, řady sedadel přikryli látkou, aby zjistili, jak se zvuk v prostoru změní, až v něm bude publikum, spokojeni jsou hráči dechových nástrojů i smyčců, což se stává málokdy. Před rekonstrukcí byl zvuk suchý, při hře legata přitom rozmazaný, a to znesnadňovalo úlohu zpěvákům. Dozvuk 0,9 vteřiny byl nejdřív, jak se to v současné době v problematických prostorách dělá, upraven s pomocí elektroniky. Barenboim považoval tento kompromis za nepřijatelný a podle zprávy parlametní komise si dokonce kladl zlepšení akustiky jako podmínku svého setrvání v čele Státní opery.

Pozůstatky minulosti
Mezinárodně obvyklých 1,6 sekund dozvuku se tedy nakonec dosáhlo čistě akustickou cestou, ovšem s velkými náklady. Strop se o pět metrů zvedl, což zvýšilo zatížení nosných zdí, proto je strop opatřen sítí z nového keramického spojovacího materiálu.

Zaměstnanci Státní opery před rekonstrukcí poukazovali na zchátralé součásti budovy, na oloupanou fasádu, promáčené zdi a plíseň na nich, všechno pozůstatky, které se tu od znovuvybudování divadla na začátku padesátých let dvacátého století během doby nahromadily. Nyní provádějí s patřičnou pýchou modernizovanou administrativní budovou, podzemními prostorami, na jejichž vybudování v bahnitém podloží se vynaložilo nejvíc, až k jevišti, nyní v Evropě nejrafinovaněji vybavenému.

Užitečné kontakty
Divadlo nyní bezpochyby důstojně reprezentuje hlavní město a na to, kolik to stálo, se jednou zapomene. Neboť i když berlínské letiště (které ostatně spolklo téměř čtrnáctinásobek toho, co rekonstrukce Státní opery) bude jistě využívat více lidí – zde se kulturní identita nevytváří. Podle Barenboimova názoru byla Státní opera vždy reprezentativním operním divadlem Spolkové republiky, a je historicky dojemnou pointou, že Barenboim jako Žid uděluje Němcům lekce kulturní identity. „Nacisté německou kulturu nereprezentovali, oni ji zničili,“ říká.

Přirozeně je za tím strategie. Barenboim má kontakt s mocnými, ať se jmenují Gerhard Schröder nebo Angela Merkel, která má navíc ráda operu. Národní karta mu pomohla přestavět Státní operu téměř podle jeho přání a prezentovat ji jako německé divadlo, a zároveň financovat hudební školu Barenboim-Said-Akademie, v níž prosazuje svou myšlenku hudebního porozumění mezi národy Blízkého Východu. Můžeme to považovat za rafinované, můžeme se nad tím ošklíbat nebo to kritizovat jako bezohlednou snahu o uměleckou seberealizaci.

V luxusních podmínkách
Barenboim to všechno určitě uplatňuje po svém. Můžeme litovat, že hrací plán je sice reprezentativní, ale experimenty Flimmovy éry už nevidíme. Téměř všechny premiéry patří repertoárovým dílům, jejichž inscenace teď budou přizpůsobeny novým, luxusním podmínkám. Flimmova idea dílny současné komorní opery sice zůstane, pokračovat v ní bude jeho nástupce Matthias Schulz, bohužel bez výtečného, předčasně zemřelého dramaturga Jense Schrotha. Ale Barenboim s tím, stejně jako předtím, nebude mít nic společného – jeho vývěsním štítem zůstanou velká díla Wagnerova, Verdiho a Mozarta; o menší obsazení se postará Barenboim-Said-Akademie, ve vedlejším Boulezově sále, který Barenboim hodlá využít také jako jevištní prostor.

Rekonstruovaná opera bude otevřena v Den německé jednoty (3. října) zhudebněním nejněmečtější látky vůbec, Scénami z Goethova Fausta od Roberta Schumanna. Tak to navrhl Jürgen Flimm – chytře, neboť je to vlastně oratorium, a kdyby ještě jeviště nebylo hotové, uvedlo by se dílo jen koncertně.

Světová premiéra roku 2021
Spolková kancléřka Angela Merkel si koupila vstupenky, rezignovala na pozvání; místo pro ni se ovšem rezervovalo, neboť kontingent pro volný prodej byl omezený.

Všechno je to krásné, běží to podle plánu, a přece ne úplně. Původně se pro znovuotevření počítalo se světovou premiérou Saula Wolfganga Rihma na libreto Botho Strausse. Ale nejen budovy, také opery se někdy nestačí dohotovit včas; v tomto případě zpoždění zavinilo skladatelovo těžké onemocnění. Nová opera tak má mít světovou premiéru ve Státní opeře roku 2021.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová