Beverly Sills – operní královna Ameriky (2)

(Dokončení)  

Ze zahořklosti a apatie probere Beverly nabídka z New Yorku, aby si zahrála hlavní roli v moderní americké opeře Douglase Moora The Ballad of Baby Doe. Tento projekt sklízí nečekaný úspěch, díky němuž vzniká i hudební nahrávka, a Beverly se znovu stává známou po celých USA. O pár měsíců později, v létě 1959, se Beverly a Peterovi narodí dcerka Meredith. Pro třicetiletou maminku, která ve svém profesním životě zatím zaznamenala jen jeden větší úspěch, ovšem nikoliv mezinárodního charakteru, se mateřství stává hlavní náplní a svět opery je odsunut na vedlejší kolej. Když se o necelé dva roky později rodina rozšíří ještě o syna, je Beverly na vrcholu blaha. To ještě netuší, že pro ni osud připravil velmi těžkou zkoušku. Meredith, která téměř nemluví, se o půl roku později podrobí lékařským testům, které ukáží, že holčička trpí těžkou vadou sluchu. O šest týdnů později odhalí lékařská prohlídka u Petera jr. vážnou mentální poruchu, která je doprovázena dalšími zdravotními komplikacemi. Přestože se Beverly ze všech sil snaží zajistit mu veškerou potřebnou domácí péči, jeho nemoc se natolik zhoršuje, že jej musí zanedlouho natrvalo umístit do specializovaného ústavu. Na zpívání už nemá ani pomyšlení, nedokáže si představit, že by její bolest mohlo vůbec něco zmírnit. Její přátelé z branže jsou však jiného názoru, a tak na ni tvrdošíjně naléhají, aby se na jeviště vrátila. V roce 1962 se tedy skutečně vrací, zpívá znovu Massenetovu Manon a také Královnu noci v Mozartově Die Zauberflöte, za které sklízí další pochvalné recenze, ale sama žádnou radost necítí. Postupem času se však rány zacelují a v roce 1966 se jí nabízí šance, na kterou celý život čekala. Newyorská městská opera chystá Händelova Giulio Cesare a přestože má Beverly pocit, že role Kleopatry je pro ni jako stvořená, umělecký ředitel ji již přislíbil jiné zpěvačce. Po několikadenním tvrdém vyjednávání a výhrůžkách, že Beverly do celé záležitosti zapojí i svého manžela, tiskového magnáta, vedení opery ustupuje.

V den premiéry se ve městě vyskytují desítky mezinárodních novinářů, kteří byli pozváni, aby referovali o otevření nové budovy konkurenční Metropolitní opery a tamní první premiéře. Mnozí z nich však večer předtím zavítají i do Newyorské městské opery a zrodí se světová senzace. Z Beverly se přes noc stává operní superstar, u níž kritici i publikum žasnou nad bravurní belcantovou technikou, neuvěřitelnou lehkostí, s jakou zpívá, mohutným a plným hlasem a přesvědčivým herectvím.

V roce 1968 přichází další mimořádný úspěch, tentokráte v již Beverly dobře známé Massenetově Manon. Winthrop Sergeant v New York Times prohlásí: „Kdybych měl turistům doporučit některý z divů New Yorku, pak by na první místě figurovala Beverly Sills jako Manon.“

O rok později ji newyorští i světoví kritici znovu vynášejí do nebes za Zerbinettu v koncertním provedení opery Richarda Strausse Ariadne auf Naxos.

Následuje nabídka do La Scaly, která se po více než sto letech chystá znovu uvést Rossiniho L´Assedio di Corinto. Milánské publikum z Beverlyna výkonu doslova šílí a v Corriere della Sera Franco Abbiati píše: „V mnoha věcech mi připomíná Callasovou – na jevišti vypadá dobře, má hezký obličej a především nádherný hlas. Je to anděl lyrického frázování, neuvěřitelně sladký, delikátní a technicky bravurní.“

Pro americké novináře, kteří Beverly po triumfálním návratu do USA zasypou žádostmi o rozhovory, komentuje svůj úspěch v Itálii následovně: „Je to pravděpodobně proto, že Italové mají rádi velké ženy, velká ňadra a velké zadky.“ Z této odpovědi je patrný pro ni tolik typický smysl pro humor a zejména schopnost dělat si legraci sama ze sebe. I díky tomu je od počátku sedmdesátých let často zvána do nejrůznějších televizních talk show a v některých vystupuje dokonce i jako příležitostný moderátor. Stává se miláčkem obyčejných Američanů, které seznamuje se světem opery a především v nich svým přístupem odbourává zažité přesvědčení, že opera je elitářská záležitost. A je ještě jeden důvod, proč ráda přijímá pozvání do televize. Dává jí to totiž možnost šířit osvětu o problémech handicapovaných a o způsobech jak k nim přistupovat.

V roce 1970 jí mohutně aplauduje londýnská Covent Garden, kde se představí v Donizettiho Lucia di Lammermoor. Ovšem hlavní nabídka, která by jí definitivně splnila dětský sen, stále nepřichází. Rudolf Bing, tehdejší šéf Metropolitní opery, dává přednost italským zpěvákům a na Beverly se do druhořadé Městské opery nepřijde ani jednou podívat. Ta ale exceluje dál. Kromě již zmíněných slavných operních scén zpívá i v Benátkách, Vídni, Paříži, Lausanne, Buenos Aires, Limě a Mexico City, ale kvůli své rodině následně omezuje vystoupení převážně na americkou půdu. V roce 1971 se po Newsweeku stává tváří i magazínu Time, který jí označí za „operní královnu Ameriky“.  Ostatně role královen začínají tvořit hlavní náplň jejího repertoáru v USA a možná se jí stávají i osudovými. Mimořádné ohlasy budí její ztvárnění panovnic v Donizettiho operách Anna Bolena, Maria Stuarda, Roberto Devereux, ale právě roli v posledně jmenovaném díle označí později za hlavní příčinu urychleného odchodu do pěveckého důchodu.

Kromě těchto oper však exceluje také v  Belliniho I puritani, Norma a I Capuleti e i Montechi,  v Rossiniho Il Barbiere di Siviglia či Massenetově Thaïs. A ve všech případech udivuje nejen zpěvem, ale také neuvěřitelně přesvědčivým a současně variabilním herectvím. Mezi jejími pěveckými partnery se v této době vystřídají, kromě jiných, i všichni z budoucí známé trojice tenorů – Pavarotti, Domingo i Carreras. Rapidně narůstá také její diskografie, nahrávací společnosti si nechají ujít málokterou příležitost, aby nezaznamenaly některý z jejích jevištních úspěchů.

Jakoby všech těch ran osudu nebylo už tak dost, diagnostikují jí lekaři v roce 1974 rakovinu a Beverly musí na okamžitou operaci. Rekonvalescence je však velmi rychlá a o měsíc později už opět zpívá. A o rok později konečně přichází toužebně očekávaná nabídka z MET. Na prknech první americké operní scény tak Beverly debutuje až ve čtyřiceti šesti letech a je zřejmé, že publikum osmnáctiminutovými ovacemi ve stoje na závěr Rossiniho L´Assedio di Corinto neoceňuje jen její výkon v této opeře.

V MET zpívá ještě dalších pět let, ale od triumfu v roce 1975 začínají být její pěvecké výkony nevyrovnané. Proto v roce 1978 ohlásí konec kariéry a o dva roky později se na operním pódiu objevuje naposledy. Přijímá nabídku, aby se stala generální ředitelkou Newyorské městské opery, a přestože je mezi umělci, kritiky i Newyorčany velmi populární, většina z nich se na její rozhodnutí dívá se skepsí. Beverly však má o fungování opery jasnou představu, navíc jí nejde ani o postavení, ani o peníze. Za devět let svého působení ve funkci udělá ze ztrátové instituce ziskovou, pozvedne její renomé, provede přestavbu budovy, jako první v USA nechá zavést titulky, značně rozšíří hudební repertoár, dá velký prostor mnoha mladým začínajícím umělcům, z nichž někteří dosáhli světového věhlasu jako např. zpěváci June Anderson či Rockwell Blake (o němž jsem psala zde), a především zpřístupní operu i dalším vrstvám lidí, když cenu lístků sníží o dvacet procent. Její silnou stránkou ve vedoucí pozici je především schopnost přitáhnout sponzory a té využívají v následujících letech nejprve Lincolnovo centrum a od roku 2002 i MET, když v obou institucích postupně zastává neplacenou funkci předsedkyně správní rady. V roce 2005 ze dne na den odchází z veřejného života a věnuje se už jen a pouze své rodině. Téhož roku je v rozhovoru pro časopis Time požádána, aby zhodnotila svůj dosavadní život. „Člověk plánuje a Bůh se tomu jen směje. Nikdy jsem se nepovažovala za šťastnou ženu. Ale jsem veselá ženská a moje práce mě udržela při životě.“ Beverly Sills zemřela rok po svém manželovi, v červenci 2007, ve věku sedmdesáti osmi let.