Bolestnou árii z Bizetových Lovců perel poprvé slyšel v nálevně z jukeboxu
Podrobnější informace k tomuto s napětím očekávanému opernímu debutu Wima Wenderse najdete na našem portále zde, včetně podrobností k obsazení jednotlivých rolí. Dnes přinášíme zevrubnější pohled do režisérské dílny slavného tvůrce, v překladu ze zahraničního tisku.
Wim Wenders, filmový vizionář, debutuje v opeře
(New York Times – 20. června 2017 – Alison Smale)
Příběh o tom, jak německý filmový režisér Wim Wenders debutoval ve zralém věku jedenasedmdesáti let v sobotu 24. června 2017 v berlínské Staatsoper jako režisér operní, začal kupodivu už v roce 1978 v jednom sanfranciském baru.
Jak pan Wenders řekl v nedávném rozhovoru v berlínském operním domě, byl v té době dost „na dně“. Plány na filmování, kvůli nimž přijel do Kalifornie, jako by nikam nevedly. Bylo mu tehdy jen třiatřicet let, ale připadal si úplně ztracený.
Útěchu mu přinášely noční a brzy i denní návštěvy v Tosce, „nálevně“ ve stylu art deco, která se stala jeho druhým domovem. V souladu s uměleckým názvem podniku hrál místní jukebox jen operu. Zanedlouho začal Wim Wenders poslouchat stále dokola jednu nahrávku: bolestnou árii láskou ztrápeného rybáře Nadira z Bizetovy málo hrané opery Les pêcheurs de perles (Lovci perel).
Poskočíme v čase o téměř čtyřicet let. Panu Wendersovi, známému filmy Nebe nad Berlínem, Buena Vista Social Club a Pina, zavolal Daniel Barenboim, hudební ředitel Staatsoper, a pozval ho ke spolupráci. Pan Wenders je zatím posledním z narůstajícího seznamu filmařů, které si vyhlédli v operním světě, aby mu pomohli dodat novou perspektivu a dávku hollywoodského lesku; na tomto seznamu se v posledních letech ocitl William Friedkin, Anthony Minghella, Werner Herzog, Terry Gilliam a Michael Haneke.
„Jak bych mohl neodpovědět ano?“ vypráví pan Wenders o Barenboimově nabídce. „Chci říct, vnímal jsem toho muže jako dirigenta a sólového umělce, vystupujícího po celém světě. Být jím otevřeně vyzván, abychom spolu něco vytvořili, bylo až moc krásné, aby to mohla být pravda, takže jsem okamžitě řekl ano.“
Pak přišla na řadu otázka, na čem budou pracovat. Wim Wenders se nakonec vrátil ke své posedlosti ze San Franciska a navrhl Lovce perel, barvité orientální melodrama o dvou přátelích, kteří spolu začnou soupeřit o lásku kněžky. (Kromě zmíněné tenorové árie je tu ještě jeden „hit“, a to přátelský duet dvou mužů Au fond du temple saint, což je jedno z nejkrásnějších čísel v celé opeře.)
Po sto letech, kdy bylo toto dílo opomíjeno, začíná postupně získávat popularitu a v Metropolitan Opera se stalo hitem sezony 2015/2016. Pan Barenboim, který tuto operu nikdy nedirigoval, si nechal okamžitě donést partituru; Wim Wenders si vzpomíná, jak Barenboim listoval jejími stránkami a v hlavě si přehrával hudbu, zatímco pročítal noty na papíře. Došli ke shodnému pohledu (a o detailech produkce médiím předem nic neprozradili, kromě toho, že se opera bude odehrávat na pláži.)
I když směřování Wendersovy kariéry bylo definitivně nastaveno, když mu bylo jedenadvacet let, prodal svůj milovaný tenor saxofon, aby si mohl koupit kameru, a před hraním tak dal přednost filmu, říká, že hudba hrála v jeho životě obrovskou roli. Opera není součástí jeho běžného posluchačského repertoáru – tam podle něj patří Bach, rock, blues a oblíbené africké bubny – ale podle jeho slov mu z Nadirovy árie naskočí husí kůže pokaždé, když ji slyší.
„Hudba mi vždycky pomáhala,“ vypráví. „A natočil jsem mnoho filmů, věnovaných hudbě. A pracuji s hudbou, pouštím si hlasitou hudbu a moje žena vždycky nechápe, jak můžu pracovat, když mi tam hraje všechna ta hudba. Jenže pro mě ta otázka stojí úplně naopak: Jak bych to mohl dělat bez ní?“
Filmoví režiséři mívají občas potíže, když začnou pracovat na opeře. Odrazuje je nepružnost tempa, nemožnost postprodukčních úprav, výzvou je i práce s velkými sbory, které najdeme také v Lovcích perel.
„Je to úplně jiná písnička než pracovat s davy ve filmu,“ popisuje pan Wenders. „Sbor je skutečně masivní. Na jevišti máme šestaosmdesát lidí.“
Dodává ale, že některé filmařské dovednosti mu ve Staatsoper pomohly.
„Myslím, že jsem jeden z mála režisérů, kteří zůstali věrní myšlence, že film občas potřebuje skutečně široké záběry,“ říká. „Spousta filmů je dnes tvořená pouze záběry zblízka. Já široké záběry miluji. Jeviště v našem případě nikdy nemůže být dost široké a my jsme skutečně udělali tu nejširší možnou scénu, která se tam může vejít. Takže skutečnost, že mám rád široké záběry, dost pomohla, a samozřejmě taky trochu něco vím o hudbě a o světle.“ (Na takřka úplně setmělém jevišti v prvním aktu má kněžka Leila na sobě zářící závoj a je nasvícena tak, že vypadá, jako by byla ze slonoviny nebo mramoru.)
Pan Wenders je umělec, který byl zvyklý mít takřka naprosto pod kontrolou filmy, jež natáčí, ale zdá se, že je rád, že se může podělit o zodpovědnost za konečný výsledek.
Pan Barenboim má podle jeho vyjádření „neuvěřitelné ‚ucho‘ a jeho tempo je naprosto bezchybné. Já tu nehraju první housle, abych tak řekl.“
„Pro filmového režiséra, na kterém vždycky všechno závisí, je to vlastně úleva,“ dodává. „Můžete ustoupit stranou a říct si: ‚Můj úkol je sloužit hudbě a maestrovi, nezáleží na mé vizi, ale na tom, aby jeho interpretace mohla zazářit, stejně jako všechny ty hlasy.‘“
Přeložila a připravila Kateřina Bodnárová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
