Zápisník zmizelého po 100 letech: úspěšný fotograf, okouzlený romskou modelkou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Velmi důkladně se režií zabýval i Dominik Trogner (pro server Oper in Wien), který volí smířlivější tón. Zřejmě hlavním problémem hodnocení je stálá „posvátnost“ ideologie Wagnerových textů konfrontovaná v Meeseho případě s ikonami a obrazy pop-kultury, často dosti nízké úrovně. V inscenaci totiž použil nejen výpůjčky třeba z klasického němého filmu Fritze Langa Nibelungové (též použité projekce), ale také odvolávky na brakovou literaturu nebo filmy odpočinkových žánrů, jako byla Vadimova Barbarella nebo filmová série Star Trek či anglický působivý horor The Wicker Man (česky uváděný jako Rituál nebo Proutěný muž, 1973). Meeseho režie, což je z velké části proud transformovaných vizuálních odkazů a kódů, tak zapadá do současného směru dekonstruktivního pojetí (jež souvisí se strukturalismem osmdesátých let dvacátého století), tedy rozbití původní struktury a přestavení elementů do jiných souvislostí a vztahů s ohledem na nový časoprostor a rozdílné ideje.

Milost v očích většiny kritiků nalezly výkony představitelů, jen obsazení Parsifala německým kontratenoristou Danielem Glogerem (který se převážně věnuje interpretaci současné hudby, ale také barokním kompozicím) některé recenzenty poněkud dráždilo, ale i to bylo součástí záměru nového výkladu tohoto hrdiny. Podezřele velmi málo se kritici vyjadřovali k dirigentskému výkonu Simone Young. V případě Meeseho produkce (vedle režie je autorem i návrhů scény a kostýmů) jde o typickou festivalovou událost na prestižním divadelním festivalu, který si může dovolit (a inscenace je zřejmě dosti nákladná) takovýto jednorázový projekt. Festival má svoje specifické publikum a na premiéře i na reprízách nechybělo mnoho příznivců Meeseho tvorby.

Jonathan Meese, Bernhard Lang: Mondparsifal Alpha 1-8 (Erzmutterz der Abwehrz) – Wiener Festwochen 2017 (zdroj jonathanmeese.com / foto © Jan Bauer)

Zda se mu podařila odveta za zrušenou smlouvu s bayreuthským festivalem na inscenaci Parsifala na rok 2016, kdy jeho projekt byl vedením festivalu shledán příliš nákladným a nerealizovatelným, je otázka. Možná více napoví reakce publika a kritiků na Berliner Festspiele 2017 (koproducent celého projektu), pro které jsou ve stejném obsazení naplánována tři představení v Haus der Berliner Festspiele na 15., 16. a 18. října 2017. Přestavení trvá cca 200 minut a obsahuje dvě pauzy. Výběr z ohlasů v zahraničním tisku jsme již včera přinesli zde.

S touto inscenací a snahou o redefinici Wagnerova kultu pro současného diváka bude zřejmě souviset i další projekt, který ohlásilo Theater an der Wien (kde se konala premiéra Meeseho adaptace 4. června 2017) na sezonu 2017/2018, tedy přepracování Wagnerovy tetralogie do trilogie (Die Ring-Trilogie) s názvy jednotlivých večerů HagenBrünnhildeSiegfried. Tuto novou koncepci připraví režisérka Tatjana Gürbaca, dramaturgyně a autorka textů Bettina Auer a dirigent Constantin Trinks, který právě v současnosti diriguje Lohengrina v pražském Národním divadle (naše recenze z obou premiér najdete zde a zde). Současná doba zároveň přeje na jedné straně rekonstrukcím původních režií Wolfganga i Wielanda Wagnera za posvěcení členů Wagnerova klanu a vedle toho se současně objevují produkce, jež zcela přestavují Wagnerova díla. Že by doba uměleckého kvasu…


Wim Wenders debutuje jako operní režisér
Slavného německého filmového tvůrce Wima Wenderse (narozen 1945), který je také úspěšným fotografem v oblasti krajinářské tvorby – zejména krajin zkoušených zásahy člověka, se konečně podařilo zlákat k vytvoření jeho první operní režie. Režisér nezapomenutelných snímků jak z éry „nového německého filmu“, tak pozdějších mezinárodních produkcí, jako byly filmy Nebe nad Berlínem, Paříž, Texas, Lisabonský příběh nebo Až na konec světa, byl již osloven vedením bayreuthského festivalu roku 2011 pro vytvoření režie Wagnerova Ringu pro rok 2013.

Wim Wenders (zdroj commons.wikimedia.org/Sebaso)

Po počátečních slibných jednáních byla možná spolupráce ukončena z důvodů neakceptování Wendersova požadavku zároveň zfilmovat celou tetralogii technikou 3D snímání. Vedení festivalu považovalo tento požadavek za finančně příliš náročný a konečný výsledek by příliš odváděl pozornost diváků od Wagnerova dramatu. V této technice pak Wim Wenders totiž právě v roce 2011 připravil poetický dokumentární snímek s názvem Pina, věnovaný umění choreografky Piny Bausch, která zemřela dva roky před uvedením snímku. Snímek zaznamenal velký ohlas nejen v artové síti kin, ale také mezi všemi milovníky tance.

24. června 2017 vstoupí na jeviště berlínské Staatsoper Wendersova inscenace Bizetovy opery Lovci perel. Dílo možná trochu konvenčního střihu, ale umožňující vybudovat efektní vizuální exotickou i přírodní atmosféru. Hudebně dílo připravuje Daniel Barenboim, místní Generalmusikdirektor, který je tak dalším světovým dirigentem, jenž pomáhá tento hudebně působivý operní opus uvést do běžného repertoáru, tak jak se to podařilo před několika lety v Metropolitní opeře i dalších světových divadlech, kdy dílo žilo polozapomenuté ve stínu Bizetovy Carmen.

S Wimem Wendersem na podobě inscenace spolupracuje také německý výtvarník David Regehr (narozen 1967), známý svou kresebnou a malířskou tvorbou (bez práce v ateliéru [!]), která vzniká přímo na mnoha lokacích naší planety. Zejména ho lákají pouště, okolí vulkánů nebo horské krajiny. Jako scénograf začal pracovat po roce 2000 zejména s největším berlínským divadlem pod širým nebem, takzvaným Monbijou-Theater ve stejnojmenném parku v centru této metropole. Kostýmy pak vytvoří divadelní a filmová návrhářka kostýmů Montserrat Casanova, která s Wendersem spolupracovala například na filmu Až na konec světa.

Olga Peretyatko-Mariotti (zdroj staatsoper-berlin.de / foto © Daniil Rabovsky)

Obsazeny jsou současné přední hvězdy operního nebe. Ruská koloraturní sopranistka Olga Peretyatko (nyní již uváděná se složeným příjmením Peretyatko-Mariotti podle manžela, italského dirigenta Micheleho Mariottiho) bude zpívat cejlonskou kněžku Leilu. O její přízeň se budou ucházet tenorista narozený na Sardiníi Francesco Demuro (Nadir) a maďarsko-rumunský barytonista Gyula Orendt (Zurga), který je členem tohoto berlínského operního souboru od sezony 2013/2014. A nad Leilinou ctností (tedy v závěru opery poněkud neúspěšně) bude bdít německý basbarytonista Wolfgang Schöne (narozený roku 1940 [!]) v roli velekněze Nourabada. Do konce této sezony budou následovat ještě tři reprízy, které jsou již teď zcela vyprodány. Vzhledem k protahující se rekonstrukci původní budovy Staatsoper se stále hraje v budově Schiller-Theater.


Nahrávka týdne

Franz Schubert: Arias & Overtüres (zdroj jpc.de)

Franz Schubert – Arias & Overtüres. Daniel Behle, tenor; L’Orfeo Barockorchester, dirigent Michi Gaigg. Deutsche Harmonia Mundi 5977641, 2016 (nahráno), uvedení na trh 2017 (1 CD). Německý lyrický tenorista (a také skladatel) Daniel Behle věnoval svůj další nahrávací projekt svému oblíbenému skladateli Franzu Schubertovi.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat