Staronový Lohengrin v Národním divadle ani napodruhé nezaplašil pochybnosti

  1. 1
  2. 2
V sobotu se v Národním divadle v Praze podruhé rozezněl Lohengrin Richarda Wagnera. Režisérka a šéfka bayreuthského „Zeleného pahorku“ Katharina Wagner svědomitě dostála své retrospektivní roli, která vlastně žádnou aktuální funkci neměla. Katharina „jen“ pečlivě naplnila představy svého otce Wolfganga. Právě jeho inscenace z roku 1967 byla vzorem pro současnou pražskou premiéru jak režijně, tak scénograficky. Otázkou zůstává proč. Má padesát let staré nastudování schopnost hovořit aktuálně i k současnému publiku? Druhou premiéru řídil Constantin Trinks a v hlavních rolích se představili Peter Mikuláš, Charles Kim, Edith Haller, Martin Bárta a Eva Urbanová.
R. Wagner: Lohengrin – ND Praha 2017 (zdroj ND Praha / foto Patrik Borecký)

Katharina Wagner původně měla v plánu připravit zbrusu novou režii. Alespoň to uvedla v rozhovoru pro Hudební rozhledy z května tohoto roku. Poté se však dědička bayreuthského impéria rozhodla přivézt do Prahy rekonstrukci představení svého otce. Ono to není nic nového pod sluncem. Když se rozhodnou rockové legendy, že vzkřísí své kultovní album k příležitosti kulatého výročí, většinou to vůbec nevzbudí žádné pochybnosti, ale naopak nadšení.

Jenže režijní přínos Kathariny Wagner tímto činem ztrácí jakýkoli potenciál. A nutno dodat, že její otec nevytvořil ve své padesát let staré kreaci něco naprosto výjimečného, co si žádá na světlo. Vzniklo tak představení z popela dějin, které svým způsobem vyznívá jako únavná retrospektiva. Kdyby se inscenátoři pokusili vložit svůj um, talent a fantazii do díla sami, jako tomu učinili kupříkladu ostravští inscenátoři Lohengrina před čtyřmi lety, možná by výsledek nepůsobil jen jako důkladná imitace čehosi vyvanulého, co ve světě dnešních technických možností prostě nemůže obstát, natož oslovit něčím výjimečným.

Sám Richard Wagner prý byl disgustován ze statičnosti středověkého líčení literární předlohy, které mu připomínalo vyřezávané sochy. Jeho vlastní přetlumočení eposu provází semknutá naratologická linka, pronikavá psychologie a dramatická přesvědčivost. Jako taková se inscenace vůbec nemusí obávat aktualizačních tendencí. Jak si poradili s party pěvečtí představitelé druhé premiéry?

Král Heinrich Petera Mikuláše má všechny pěvecké i herecké atributy pro přesvědčivé ztvárnění postavy krále, který je vržen do víru událostí, konfrontován se záhadnými jevy. Jeho bas je stále dynamicky znělý, barevně pestrý a intonačně bezvadný. Také po výrazové stránce nabídl širokou škálu dramatických poloh, které doprovázely jeho přesné herecké gesto.

Lohengrin Charlese Kima byl rovněž zajímavou postavou. Není pochyb o tom, že sympatický tenorista se do role tajemného rytíře s labutí typově hodí. Jeho ocelový, zářivě uhrančivý zjev a příjemně znělý témbr však nedokázaly překonat jakýsi osobní ostych, díky němuž působila jeho postava škrobeně a prkenně. V projevech milostného citu k Else taky trochu zbytečně chladně a upjatě. Kimově interpretaci chyběla i větší dynamická průraznost. Nezklamala však jeho suverénní intonační vybavenost a příjemná hlasová barva, která ani v nejvyšších polohách nezněla nejistě a ostře.

Elsu von Brabant ztvárnila ve druhé premiéře sopranistka Edith Haller. Italská rodačka má s Wagnerovými operami dostatek zkušeností, což projevila i v pražském nastudování Lohengrina. Po herecké stránce patřila Elsa k nejvýstižnějším postavám opery. Její cudnost a čistota doznala v dalším průběhu naprosto konkrétní deziluze, kterou vyjádřila optimální gestikou a expresivnějším, živočišným výrazem, s nímž zaútočila na Lohengrina, aby vyzradil své tajemství a zjevil svůj rod a původ. Haller také po celou dobu pěvecky excelovala a měla přesvědčivost jak v dynamice, tak v ideální, lyricky sametové barvě jejího sopránu, který patřil k největším jistotám sobotní premiéry. Haller se také hodila do kontextu Wagnerovy opery typově. Její inteligentní umělecký projev si dokázal v konkrétních situacích poradit s veškerými úskalími partu.

Za nejvyváženější postavu, kterou provázel od začátku do konce znamenitý soulad wagnerovsky nosného hlasu a ideálně herecky vybaveného představitele, lze považovat barytonistu Martina Bártu. Bártův Telramund byl skvěle vystižen: rozporuplný ve své neschopnosti mít vlastní názor, bezradný v slepém poslouchání démonické Ortrudy, tragický tím, jak dokázal dotáhnout z naprostého dna své tažení proti Else do konce, byť při něm přišel o život. Bárta svou roli zvládl s neobyčejně silnou emoční přesvědčivostí, která způsobila, že spíš než záporné dojmy vyvolával sympatie a diváku ho bylo téměř líto. Pěvecky se přes drobné pochybnosti, kdy jeho baryton neměl patřičnou intenzitu (orchestr ve druhém dějství však všeobecně hrál ve vyšší dynamické hladině než v prvním a třetím dějství), projevil jako jeden z nejjistějších interpretů. Bárta na rozdíl od některých sólistů kladl velký důraz na koordinaci pěveckých a hereckých výrazových prostředků a vytvořil postavu plnokrevnou, přesvědčivou a životnou.

To se dá s výhradami uvést i o sopranistce Evě Urbanové, jež svou Ortrudu za léta, kdy ji zpívá, vycizelovala do herecky minuciózního, démonicky sevřeného gesta, s nímž na sebe strhává velkou pozornost. Po pěvecké stránce její Ortruda postrádala okrouhlejší hlasové výšky a zněla suše a bezbarvě. Precizní artikulaci v nižších polohách a prokreslenou dynamiku však Urbanové může většina kolegů dosud závidět. Tristní však je, jak bezradná je s ohledem na typologii a charakteristiku její postavy režie Kathariny Wagner. Postava Ortrudy má největší vnitřní dynamiku a rozpornost, přesto ji režisérka nechala téměř celé druhé dějství sedět na zemi. Jestli i v tomto případě Katharina vycházela z otcových poznámek, pak to nevrhá na režii příliš dobré světlo. Topornou statičnost dokázala Urbanová okořenit celou řadou jemných nuancí v gestice a mimice tváře, přesto se určitá monotónnost vedení postav a práce s herci dala vysledovat také v dalších postavách.

Pěvecky nezklamal barytonista Vladimír Chmelo, který se sice specializuje na italskou operu, přesto jeho sytý a zvučný hlas přesvědčil i v dynamicky exponovaném partu královského hlasatele. V rolích brabantských šlechticů vystoupili poměrně se ctí Václav Barth, Václav Lemberk, Ivo Hrachovec a Roman Vocel, stejně tak i vévoda Gottfried Davida Brejníka.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Lohengrin (ND Praha 2017)

[Total: 61    Average: 3.5/5]

Související články


Reakcí (2) “Staronový Lohengrin v Národním divadle ani napodruhé nezaplašil pochybnosti

  1. Na hodnocení výkonu Milana Bárty se s autorem nemůžu shodnout. Jeho herecký projev se mi jevil až příliš jednotvárný. Jediná póza, kterou užíval v podstatě po celé představení, byl široký rozkrok a nepřesvědčivé lomení rameny. Působilo to nepříjemně schematicky. Což by nejspíš nevadilo, kdyby byl přesvědčivý jeho zpěv. Jeho frázování bylo ovšem dost špatné a celkově se mi zdálo, že zpívá ne zcela v souhře s orchestrem.

Napsat komentář