Boření bariér, snaha o styl, detailní práce na recitativech. Říká Josef Průdek k nové Figarově svatbě na jihu Čech

Rozhovor před dnešní premiérou v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích 

Josef Průdek je osobností, kterou není třeba v operním světě představovat. V letošním roce oslavil v říjnu kulaté jubileum – sedmdesáté narozeniny. Dodejme, že v tvůrčí svěžesti a pohodě. Důkazem je intenzivní režijní práce na nové inscenaci Mozartovy Figarovy svatby v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. První premiéra zazní  6. prosince,  druhá bude 8. prosince.

Josef Průdek je absolventem pražské HAMU, oborů zpěv a operní režie. Absolvoval právě komplexně jevištně imponujícím Figarem v Mozartově Figarově svatbě a na základě interpretace Figara získal angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (1969). Poté nastudoval rovněž úspěšně vyšší barytonovou roli hraběte Almavivy v témže díle. Jak mi řekl, krom Bartola zpíval ve Figarově svatbě všechny role basového a barytonového oboru. V roce 1985 mu byla svěřena režie Figarovy svatby v Českých Budějovicích, později ji jako režisér realizoval v Praze, kde byl v letech 1996–2002 šéfem souboru Opery Národního divadla.
A tak moje první otázka zní: Jak se díváš dnes, v době věkové zralosti, na toto operní dílo? Dílo, ve kterém jsi začínal jako student HAMU rolí Figara, poté jsi dílo dvakrát prožil jako režisér… Dnes, potřetí v životě, Mozartovu operu realizuješ na vrcholu své kariéry. Jaká bude nová inscenace Mozarta na jihu Čech?

Mozartovu Figarovu svatbu pokládám za nejperfektnější operní dílo, jaké nemá v celé hudebně-dramatické literatuře obdoby. Je to úžasná, v první řadě komorní záležitost, v níž je plně zainteresováno na jevišti pět hlavních osob děje. Na ně je soustředěna veškerá pozornost. Já se osobně moc snažím, aby právě tato komorní forma maximálně vynikla. Posazením orchestru na jeviště bořím bariéry mezi jevištěm a orchestřištěm. Vždyť v době klasicismu býval dirigent při výkonu zpola obnažen, ale i orchestr byl z publika vidět alespoň částečně, až romantismus přinesl oddělení orchestru od jeviště, čím dál větší, až po jeho překrytí v Bayreuthu. Čili toto boření bariér, snaha o styl, detailní práce především na recitativech je mojí velkou snahou. Láká mě dosažení až filmového efektu v interakci pěvců na jevišti.

Tvoje inscenace jsou oblíbené pro svoji barevnost, smysluplnost jevištního projevu, pro zřetelnou práci s pěvci. Je výhodou pro režiséra, když sám projde na jevišti pěvecky a herecky hlavními rolemi díla?

To nemohu tvrdit, je jistě mnoho úspěšných režisérů, kteří si vlastní pěveckou praxí neprošli. Ale můj vklad jako zpěváka je patrně především v první fázi zkoušek, kdy mám veliké pochopení pro obtížnost práce zpěváka, který musí najednou hudební, pěveckou a hereckou stránku sjednotit. A ono je to neuvěřitelné množství vjemů najednou, vše sladit do jevištního celku. To si z laiků nikdo nedovede ani představit, jak to je těžké vše skloubit. Tak pro tohle mám asi velké pochopení a toleranci. Prostě vím dobře, jak je tahle zpěvácká profese těžká.Dobře pamatuji na tvou režii Figarovy svatby v roce 1985. Nemusím ani moc listovat v archivu, abych si nepamatoval, že pojetím díla s orchestrem na jevišti jsem byl tehdy trochu zaskočen. Ale bylo to originální řešení, to zase klobouk dolů! Tehdy orchestr na jevišti pod Janem Rozehnalem moc dobře zněl i ladil, jsa vytažen z nepříliš akusticky ideálního orchestřiště. Bude mít soudobá budějovická inscenace nějaké podobné rysy tehdejšího ztvárnění?

Sám sleduješ generálky, tak vidíš, že je to určitá reminiscence na inscenaci z roku 1985. Ano, bylo to s Janem Rozehnalem u pultu, ale jen do jisté míry. V Praze jsem naopak Figarovu svatbu stavěl klasicky. Rozdíl zde je patrný. Orchestr je více v hloubce scény než tehdy, čili prostor pro jevištní akce je výrazně větší. Je akcentována především a hlavně komornost tohoto geniálního díla. Muzicíruje se na jevišti jako rovný s rovným, ne jedni nahoře a druzí dole.

Tvrdívá se v kuloárech, že opernímu světu dnes vládnou režiséři. Dirigenti minulé doby, jako byli Jaroslav Krombholc, Bohumil Gregor, Rudolf Vašata či Bohumír Liška, kteří sami ovlivňovali i jeviště, jako by dnes ustoupili do pozadí. Jak se dnes vlastně rozhodujete, komu v alternacích rolí svěříte premiéru? Je dnes víc v popředí jevištní ztvárnění, zjev, jevištní komunikace, nebo zůstává přece jen „klasicky” v opeře podstatnější míra pěvecké disponovanosti?

Ne, nemyslím, že by dnes vládli režiséři, je to trochu fáma, mediálně živená. V zásadě je to podobné jako v dobách ansámblových divadel. Režisér s dirigentem rozhodují o obsazení první premiéry zhruba padesát na padesát procent. Jistě, je to případ od případu, jak kde, ale globálně vzato, nemyslím si, že vládnou režiséři. U dnešní premiéry jsme se rozhodovali zejména podle hudební jistoty pěvců na jevišti. Musí sledovat dirigenta na obrazovkách po straně, přizpůsobovat se pro ně nové situaci, že nemají dirigenta před sebou a orchestr tak, jak jsou zvyklí.Zaslechl jsem též v kuloárech divadel, že dnes, na rozdíl od ansámblových souborů, hraje roli i otázka, kdo kdy má čas. Jsou hosté, kterým se termín premiéry třeba zrovna nehodí…

Ne, opravdu ne. To mohu zcela vyloučit. Vše je v tomto směru ošetřeno ve smlouvách, takže nám ani host zdaleka nemůže říci: „Já v době premiéry nemohu, mám něco jinde.“ Ne, to nelze. Na tato úskalí stagionového charakteru divadel smlouvy pamatují. Jinou věcí jsou reprízy, tam je určitá dohoda možná.

Směřoval bych k obsazení rolí Figarovy svatby na jihu Čech, zdá se mi atraktivní. Poslední dobou opera Jihočeského divadla dovede sympaticky sázet na mladé, dosud neznámé tváře a vhodně je kombinovat s již zavedenými pěvci. Který z výkonů pěvců nové inscenace naplňuje z pozic režie nejvíce tvé představy?