Brahmsovský večer České filharmonie s duchovním rozměrem

Dramaturgie večera vybrala skladby s niterným obsahem cíleným nejen k náboženskému rozměru, ale zasahující i obecně duchovní aspekt lidského myšlení. Do náplně koncertu silně zasáhl svěží postmoderní vítr. V jedné skladbě totiž zaznělo více zdánlivě nesourodých hudebních stylů, to znamená více kompozic od autorů, kteří jsou od sebe navíc časově vzdáleni tak daleko, že se nikdy nemohli potkat. Písňový cyklus Čtyři vážné zpěvy romantického skladatele Johannesa Brahmse, zařazený do první poloviny koncertu, totiž instrumentoval a rozšířil o čtyři preludia a postludium německý soudobý skladatel Detlev Glanert (*1960). Z původního Brahmsova cyklu pro baryton a klavír se rázem stala výrazně odlišná verze, ve které bez přestávky za sebou následovaly Glanertovy kompoziční vstupy v aktuální skladebné řeči 21. století a do ní ponořené Brahmsovy symfonizované písně. Popisuji tímto, jak „zavanul“ do pražského Rudolfina svěží „postmoderní vítr“ a nedivím se, že mnozí posluchači byli překvapeni. Jiní naopak přijali tak hluboký zásah do integrity díla jako příjemné zpestření. Pokračujme však v popisu dále, protože reflexe provedení Brahms-Glanertova projektu přinášela minutu po minutě stále nová a stále zajímavější zjištění. Textovým základem Brahmsova písňového cyklu Čtyři vážné zpěvy jsou biblické výňatky z německého překladu od Martina Luthera. Využívají verše z knih Kazatel, Knihy Sírachovcovy a z Prvního listu Korintským apoštola Pavla. Vybrané verše se více obrací k člověku, méně k Bohu. Texty vyznívají jako krátká zamyšlení o lidské smrtelnosti, krutém údělu utiskovaných, o nemilosrdnosti smrti či naopak o smrti vysvoboditelce, poslední text pak vynáší lásku nad víru a naději. Brahms ve svém písňovém cyklu, který složil nedlouho před smrtí, vyjádřil svůj vztah k Bohu, který ani v této chvíli nebyl zcela oddaným. Glanertova hudba vytváří k Brahmsovým písním ohleduplné nerušící prostředí. Jen jednou, v disonantně ostrém, odráženém allegru smyčců jsou „zapáleny ohně pekelné“, a jejich autor tak dokresluje emocionální vyznění písně Znovu jsem pohleděl na všechen útisk. Je to určitě oprávněná replika. V tomto okamžiku mě při poslechu napadla analogie s filmy, které zpodobňují základní biblické příběhy, a tak se musí vyrovnávat s vizuálním vyjádřením Boží existence. Zhusta jsou zaváděny do programu našich televizních stanic o Vánocích či Velikonocích. S velkou zvědavostí pak očekáváme, jak se podaří přítomnost Všemohoucího vyjádřit obrazově i hudebně. Nezřídka se stává, že přesvědčivost zpodobnění se nám zdá nedostatečná, poněkud neadekvátní. Je mi líto, ale Glanertův hudební komentář k duchovním Brahmsovým písním na mne působil nádechem hudby ke zmíněným filmům. Popisovaný stav byl umocněn faktem, že hluboký obsah Brahmsových písní naopak s velkým pochopením předal charismatický basbarytonista Christian Immler, který si podržel ve své interpretaci komorní ráz svého zpěvu. Orchestrální part s citem zkušeně modeloval od dirigentského pultu Marek Janowski. Obecnou otázkou zůstává, jak dlouho ještě bude integrita původní skladby nedotknutelná a kdy ji svěží postmoderní vítr spíše odfoukne. Zařazení popisované skladby přineslo do hudebního života Rudolfina důležité téma. Vývoj přístupu k němu bude zajímavé sledovat.

Po přestávce zazněla čtyřvětá Symfonie č. 2 D dur Johannesa Brahmse, oblíbené dílo, které svým vznikem spadá do života třicetiletého skladatele, tedy pochází z jiné etapy jeho života než Čtyři vážné písně. Druhá symfonie je dílem čistoty pastorálních nálad a veskrze pozitivního duševního naladění. Zdobí jí závažná hudební témata, jejich oduševnělá zpracování i umělecky zralý orchestrální zvuk s výdobytky plánovaně modelovaného harmonického myšlení. Celek je velkoryse, přitom velmi pevně, vystavěn v duchu zásad romantického sonátového cyklu, kde sonátový řád organizuje nejen široce rozkročenou větu první, ale i větu poslední. Také zde, i když méně než v autorově poslední symfonii, zachycujeme vliv Brahmsovy hudby do hloubi 20. století, když slyšíme rytmicko-melodické nápady, se kterými rád operoval ještě třeba náš Bohuslav Martinů. Velikosti Brahmsovy symfonické tvorby jen stěží dohlédneme.

Pastorálnost Brahmsovy Druhé symfonie a její křehké hudební projevy přinášejí na druhou stranu vysoké požadavky na všechny orchestrální hráče. Nejde zde jen o intenzitu a technickou zručnost, interpret této hudby musí být oduševnělý a jemný při podávání měkkých hudebních pasáží, jindy pak zemitý v quasi lidovém tónu. Provedení uvedeného díla bylo příležitostí pro představení velkorysé interpretační koncepce dirigenta Marka Janowského i hráčského mistrovství České filharmonie. Marek Janowski vložil do provedení naplno brahmsovskou interpretační tradici. Ta se projevila v dokonale zvolených tempech, plastické preferenci hlasů ve složitých orchestrálních sazbách, celkově pak v souvisle vedené gradační vlně vrcholící až v závěru díla. Nechal též všechny skupiny přirozeně rozezpívat svoji kantilénu. Jednoduše a krátce: Brahmsova hudba zde prostě na chvíli existovala a vyzařovala do Dvořákovy síně svojí neskonalou krásu. Na obrovském úspěchu provedení Brahmsovy Symfonie D dur se rovným dílem podílely všechny nástrojové skupiny. Je třeba vyzdvihnout navíc segment nižších smyčců, mnohdy nezmiňovaných, jejichž intenzivní podání témat první věty, též však dalších pasáží, vneslo silný vklad mezi charakteristické rysy zvuku orchestru.

Další večer v České filharmonii přinesl bohaté zážitky i široký prostor k zamyšlení.

Česká filharmonie • Christian Immler
2. října 2024, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum

Program
Johannes Brahms (arr. Detlev Glanert): Čtyři vážné zpěvy, op. 121, úprava pro basbaryton a orchestr
Johannes Brahms: Symfonie č. 2 D dur, op. 73

Účinkující
Christian Immler – basbaryton
Česká filharmonie
Marek Janowski – dirigent