Markétu Cukrovou známe i jako interpretku třeba Dvořáka, Janáčka či Brittena, ale nejvíce je spojena s hudbou baroka a renesance a právě v tomto duchu dala i výborná dramaturgie koncertu základní punc. Umělci představili čas přelomu 16. století, slavnou éru florentské hudební inovace zajímavě a detailně. Ten čas spojujeme hlavně se jménem Claudia Monteverdiho a vstupem opery do dějin hudby, nedělní koncert nás však do salónu florentských Medicejských vtáhl víc: Večer měl název Ty spíš, duše moje – prvá slova písně Tu dormi, anima mia Francescca del Nicolina, méně známého autora prvé půle 17. století, zažili jsme tak lyrickou píseň s úvodem theorby a podmanivým zpěvem plným funkčních, melodických ozdob.
Centrem zpěvaččina zájmu a našeho velkého poučení byla díla Cacciniů: Giulio Caccini (1551-1618) je velká osobnost slavného domu Medicejských, vystupoval tam nejen jako pěvec, jako pěvce mimořádného jej ostatně cenili po celé Itálii. Pro nás je důležitější coby člen florentské Cameraty, ten, kdo usiloval o zušlechtění zpěvu a nastolil „stile recitativo“. Jeho pedagogické vedení se promítlo do úspěchů obou jeho manželek, hlavně pak do kompozičních a pěveckých úspěchů obou dcer. Byli společně korporace tak vynikající, že celou sezónu 1604-5 koncertovali na francouzském královském dvoře a Medicejové je těžce vyžadovali zpět.
Cacciniho píseň Se ridete gioiose o zpěvu radostném je z roku 1614 na text Francesca Chiabrera, taktéž medicejského poety a milostná píseň Amarilli, mia bella víc než zřetelně dokládá skladatelův inovační vztah ke slovu a jeho poetickému významu, klade i výškové nároky a Markéta Cukrová obsáhla výrazně vyzpívaným, vykrouženým Amarilli celý milostný příběh s bravurou. Uměleckou velikost rodu presentovala také Settimia Caccini (1591-1638) Due luci ridenti (dvě jásající světla) a baladická píseň její starší sestry Francescy Caccini (1587-1641) Lascsiatemi qui solo, lasciate mi morire – nechte mne zde, nechte mne zemřít; ukázaly uměleckou velikost obou skladatelek. Obě nejen komponovaly, také zpívaly, Francesca psala i texty, hrály i na doprovodné nástroje. Cenným doplňkem náhledu do zábavy florentské nobility bylo strunné duo harfy a theorby. Kateřina Ghannudi a Jan Krejča zahráli Capriccio detto Bischizzoso od Belerofonta Castaldiho (1580-1649), skladatele, básníka a dobrodruha, kytaristy a hráče na theorbu, který oba nástroje exponuje v nejlepší charakteristice. Tak nám je oba interpreti také představili: měkké a bohaté, komplexní souznění strun – harfa exponuje výšky, theorba představuje basso continuo, aniž by byla v roli nástroje doprovodného. Ostatně právě v čase, v epoše, do které jsme se poslechem dostali, tedy do stile nuovo 16. století, theorba vznikla. Nejenom Cacciniho dcery, také benátská renomovaná skladatelka a zpěvačka Barbara Strozzi (1619-1677) dostala slovo a napínavou píseň: Udite, udite – „poslouchej“, zpívala Markéta Cukrová v dramatickém napětí, včetně závěrečného špitavého povzdechu – „sospir“.
Večer ukončila canzonetta kremonského skladatele Tarquiniho Meruly (1595-1665). O zpěvaččinu vztahu k dílu Claudia Monteverdiho svědčí nejenom dvě zařazené a výborně zapívané písně také i fakt, že jednu z nich- milostnou Ecco di dolci maggi zopakovala i jako přídavek. Kateřina Ghanndudi zvolila přímo naukově Ricercar sopra il canto di Costanzo Festa – tedy ricercar na nápěv Costanza Festy od skladatele Asconia Mayona (1565-1627). Autor proslulý novátorstvím a kompoziční technikou, sám varhaník a harfista, si v ricercaru pohrává s dimenzovaně opakoným tématem a harfistka tuto melodickou myšlenku harfové miniatury vybrušovala na křehké barokní harfě skutečně delikátně. Třeba připomenout, že jak Festa tak Mayone se rovněž váží k medicejskému dvoru. Nádech exkluzivity dalo večeru nejen umění sólistů, také přívětivá akustika a architektonická krása Tereziánského sálu. Pro některé posluchače byl koncert prvým setkáním s hudbou raného baroka, emotivně lákavým.
