A o čem ta opera vlastně je aneb O českých operních průvodcích

Prvním závažným a také velmi zdařilým operním průvodcem v českém jazyce byla publikace Česká zpěvohra od bratrů Václava, Antonína a Josefa Hornů. Knihu vydalo Nakladatelství a knihkupectví Grosman a Svoboda roku 1903. Mladý Josef Horn (narozen 1883) se po studiu na Univerzitě Karlově, soukromém studiu operního zpěvu a následné úřednické kariéře věnoval literární dráze (také pod několika pseudonymy). Osudy dalších dvou bratrů nejsou blíže známy. Historickým úvodem Stručný vývoj české zpěvohry vybavil knihu mladý estetik a muzikolog Zdeněk Nejedlý (který studoval též u Otakara Hostinského). V duchu idejí národního obrození hodnotí dosavadní produkci především s ohledem na vztah k českému jazyku a lidové kultuře vůbec. Osmistránková studie ale obsahuje také zajímavé postřehy k české libretistice devatenáctého století a překladům libret do českého jazyka. Podrobně rozebírá Smetanovo dílo, Dvořákovy opery naopak přechází v jediné kapitolce, ve které navíc více než zjevně upřednostňuje Fibichovy operní kompozice.

O+

Průvodce je uspořádán tradičně podle obdobných německých vzorů. Jednotlivé kapitoly zpracovávají operní díla skladatelů abecedně řazených (od Mořice Angera až ke Karlu Weisovi). Kapitoly obsahují na úvod biografický přehled skladatele a pak krátký výčet jeho děl, směřovaný především ke scénické tvorbě. Kniha obsahuje hesla 109 českých oper, operet, baletů a scénických melodramů. Výběr byl uzavřen závěrem roku 1902 a kniha vyšla již na jaře 1903, takže obsahuje úplný přehled české operní produkce devatenáctého století (vyjma některých děl českých skladatelů komponovaných v zahraničí, například oper Eduarda Nápravníka a některých německých oper Františka Škroupa). Výrazně je zde aplikován výběrový klíč národního jazyka. Publikace podává velmi přesný obraz snah českých libretistů a skladatelů devatenáctého století, protože obsahuje řadu velmi podrobných obsahů dnes zcela zapomenutých děl, z nichž část byla uvedena pouze jednou. Autoři se věnují jen shrnutí děje a jak v krátkém úvodu knihy uvádějí:

Kritiky a rozboru hudebního jsme se zdrželi z důvodů velmi věcných: každé umělecké dílo musí působit samo sebou a podávat kritiku jeho před provozováním jest hlavní pramen nesamostatnosti úsudku obecenstva a hlavní vada koncertních i divadelních „rozborů“.

Půvabná kniha v secesní úpravě navíc obsahuje portréty skladatelů u každého biografického nástinu a cenné tabulky Výkaz o pěstění českých zpěvoher na Prozatímním divadle v Praze 1862–1983, Výkaz o pěstění českých zpěvoher na Národním divadle v Praze 1883–1902 a Provozování děl Smetanových a Fibichových zemským divadlem v Praze 1866–1902 (za pozornost opět stojí nadhodnocení Fibicha nad Dvořákem). Pečlivě jsou zpracovány rejstříky (názvový a jmenný). Kniha je neocenitelným zdrojem informací o mnoha neznámých dílech, jejichž názvy známe dnes jen jako slovníková hesla. Vzhledem k roku vydání jsou zařazena Dvořákova díla až po Rusalku, z Leoše Janáčka pouze Počátek románu, operní dílo Josefa Bohuslava Foerstera končí u Jessiky a z díla Otakara Ostrčila nacházíme jen Vlasty skon. Druhým klíčem výběru bylo také scénické provedení díla, a proto například z tvorby Karla Moora je zde uvedena pouze opera na ruský námět Vij (řada jeho děl zůstala neprovedena v rukopisu). Zařazeny jsou i slavné fragmenty (Blodkův Zítek, Smetanova Viola) a také balety (baletní pantomima Olim Kaana z Abestů, Nedbalova Pohádka o Honzovi), naopak vynecháno je několik prací zpěvoherního charakteru, které byly provedeny zájezdními nebo amatérskými soubory (Osudná sázka C. M. Hrazdiry ad.). Autoři byli v kontaktu se žijícími skladateli a na konci biografických hesel je nezřídka uvedena poznámka o právě komponovaných operních dílech.

V roce 1909 navazuje na úsilí bratří Hornů středoškolský profesor, překladatel a literát Alois Tvrdek (1870–1943) vydáním knihy Antologie z oper. Obsahy zpěvoher s připojenými zprávami životopisnými o skladatelích (Telč: E. Šolc, 1909). První vydání i vinou mimopražského nakladatelství nevzbudilo příliš velkou pozornost, zato druhé vydání průvodce v edici Proudy (Sv. 9) v Nakladatelství Proudy roku 1922, rozdělené do dvou částí I. Opery skladatelů slovanských (283 s.) a Opery skladatelů cizích (286 s.), se stává základní pomůckou pro návštěvníky operních divadel. Uspořádání je standardní podle německých vzorů: skladatelský medailonek s kratším přehledem jevištní tvorby a na závěr biografické kapitoly se objevuje několikařádková charakterizace (značně subjektivní) hudebního stylu a vlastností jednotlivých skladatelů. První díl je výběrem takřka totožný s operním průvodcem bratří Hronů. Druhý díl obsahuje 139 velmi podrobných obsahů neslovanských oper s obvyklým výčtem jednajících postav a jejich hlasových oborů, včetně čerstvých novinek například Augusty Enny, Ericha Wolfganga Korngolda, Hanse Pfitznera, Richarda Strausse nebo Felixe Weingartnera. Opět kritériem výběru je živý repertoár, ale již s ohledem i na repertoár německých scén v Čechách. Rozdělení na slovanskou a ostatní hudbu je odkazem na panslovanské cítění devatenácté století.

Mezi prvním a druhým vydáním Tvrdíkova průvodce vychází Zpěvoherní repertoire. Obsahy nejdůležitějších a nejčastěji hraných oper českých i cizích skladatelů z manželské dílny skladatele a hudebního pedagoga Františka Macha (1869–1952) a jeho manželky Marie. Kniha vyšla v celkem třech vydáních (první vydání 1920, třetí vyd. 1934) ve známém hudebním nakladatelství Oldřicha Pazdírka v Brně. Kratší operní obsahy jsou v závěru doplněny životopisnou částí (autor Robert Saska) a kratší převzatou kapitolou Historicky vývoj opery z Pazdírkova slovníku naučného z věcného I. dílu. Výběr děl byl postupně aktualizován. Průvodce Machových již pomíjí dělení na opery slovanských a neslovanských skladatelů.

Ve stejném roce 1934, kdy je publikováno poslední vydání Zpěvoherního repertoiru, vychází další přehledová publikace, která ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století pokryje potřeby posluchačů. Svět v opeře je dílem Zdenky Münzerové (1902–1986), redaktorky časopisu Radiojournal a zakladatelky i šéfredaktorky časopisu Týden rozhlasu. První vydání s podtitulem 217 obsahů oper, melodramů a baletů pro návštěvníky divadelních představení a posluchačů rozhlasu vydal Radiojournal v komisi pražského nakladatelství Orbis. Základem průvodce byly obsahy oper uveřejněných v časopisech Československého rozhlasu, zařazovaných při příležitosti konkrétních vysílání. Spoluatorem knihy byl hudební vědec Jan Branberger (1877–1952). Průvodce byl postupně přepracován a silně rozšiřován na základě obohacujícího se divadelního repertoáru o novinky a rozhlasová provedení četných, ale méně známých titulů. Druhé vydání (1939) již obsahovalo 321 titulů a byly uvedeny hlasové obory ve výčtu jednajících osob, pro zvukovou orientaci posluchačů v rozhlase. Třetí vydání z roku 1947 uvádělo 573 obsahů a poslední čtvrté, které rychle následovalo již o rok později, se rozšířilo na 589 titulů doplněním několika aktuálních českých novinek.

Práce ve všech vydáních obsahovala za úvodní kapitolou návod Jak naslouchat opeře v divadle a v rozhlase, v závěru pak Stručný přehled dějin opery v letopočtech. Ve vydáních po druhé světové válce se znovu uplatnilo dělení na I. Slovanská díla a II. Jinojazyčná díla, což bylo asi způsobeno poválečným chápáním nového rozdělení světa po roce 1945. Zajímavě se vyvíjel poměr autorství obou spoluautorů. Druhé vydání vychází zcela beze zmínky o Zdence Münzerové, která odešla z rasových důvodů do USA. Obě poválečná vydání vycházejí již pod jménem Jana Branbergera jako hlavního autora za spolupráce Dr Zdenky Münzerové, která se usadila v zámoří (v úvodu je uvedeno, že hesla zpracovaná Zdenkou Münzerovou jsou označena autorskou značkou M.). Monumentální třetí a čtvrté vydání o více než osmi stech stranách poskytuje informaci nejen o soudobých operních novinkách, premiérovaných i mimo Prahu, ale obsahuje třeba i dva záznamy zcela nových oper Benjamina Brittena a řadu děl z jihoslovanského regionu, autorů pařížské Šestky (Milhaud, Honegger) i sovětských operních děl.

Změna režimu v roce 1948 ovšem rázem učinila Svět v opeře nežádoucí (byť tolerovanou) publikací, obsahující řadu děl nezdravého a dekadentního západního repertoáru. Ač Jan Branberger uvažoval o přepracování průvodce, zhoršující se zdraví mu nedovolilo vydat další, dobově korektní verzi.

Ve válečném roce 1941 vydalo pražské nakladatelství Šolc a Šimáček reprezentativní dvojsvazek České umění dramatické. Po I. díle Činohra následoval II. díl – Zpěvohra v redakci profesora Josefa Huttera a tehdejšího dramaturga i dirigenta Národního divadla v Praze Zdeňka Chalabaly. Publikace, skvěle vybavená řadou fotografií návrhů scénografií i výjevů z oper, chronologicky řadí zásadní díla českého operního repertoáru (vzhledem k platícím norimberským zákonům jsou některá jména tvůrců záměrně vynechána). Obsáhlá autorská hesla jsou dílem kolektivu (celkem devatenáct autorů) předních hudebních historiků a muzikologů i skladatelů. Vedle operní tvorby jsou samozřejmě zařazeny i úspěšné balety (Oskar Nedbal, František Škvor, Miroslav Ponc, Iša Krejčí, Jan Zelinka a další). Skoro čtyřistastránkové dílo velkého formátu mělo sloužit i jako podpora národního sebevědomí a vedle textové faktografie je publikace velmi cenná i zařazeným obrazovým materiálem, který dává představu o inscenační praxi i scénografické tvorbě předních českých výtvarníků.

Další poválečné aktivity s vydáváním operních průvodců jsou spjaty především s legendárním jménem neúnavné propagátorky klasické hudby Anny Hostomské (1907–1995), která započala práci v Československém rozhlasu již v roce 1929. Jako rozhlasová redaktorka se věnovala i dalším žánrům, ale její relace o opeře, operetě a hudbě vůbec byly mimořádně oblíbené. S rozhlasem spolupracovala intenzivně i po odchodu do důchodu v roce 1962 a poslední pořad připravila v roce 1991. Jako autorka a editorka vytvořila zásadního operního průvodce, který je používán do dnešních dnů milovníky opery i odbornými pracovníky. Za spolupráce Jarmily Brožovské, Lubomíra Dorůžky, Vladimíra Lébla a Emila Ludvíka (a s úvodní statí Co je třeba vědět o opeře, kterou napsal její manžel, muzikolog Mirko Očadlík) vydala publikaci Opera. Průvodce operní tvorbou. Sedm vydání od roku 1955 do roku 1965 se v konečném součtu vydaných výtisků pohybovalo ve statisících, například sedmé doplněné vydání ve Státním nakladatelství krásné literatury a hudby mělo náklad 42.000 exemplářů. Další vydání následovala po sametové revoluci. Doplněná tři vydání z období 1993 až 1999, do nichž přispěli i další autoři Helena Havlíková, Václav Nosek a Ivan Ruml, vyšla v nakladatelství Svoboda – Libertas a NS Svoboda. Další rozšířené (jedenácté) vydání této publikace je plánováno na únor 2017.

Uspořádání v průvodci nereflektuje tradiční abecední řazení, ale vychází z vývoje opery a vývoje národních operních škol. Řazení kapitol je tedy následující: Nejstarší opery dnešního jeviště, Italská opera, Francouzská opera, Německá opera, Anglická opera, Americká opera, Ruská a sovětská opera, Polská opera, Maďarská opera, Charvátská opera, Česká opera, Slovenská opera. Kniha je vybavena oborovými jmennými i názvovými rejstříky a také diskografickým soupisem oper na deskách československé produkce (tato příloha byla vyřazena z porevolučních vydání). Vlastní skladatelská hesla obsahují biografický nástin kombinovaný s krátkou charakteristikou hudebního stylu jednotlivých skladatelů. U každého zařazeného operního titulu je vedle úvodních faktografických údajů uvedena i charakterizace hudebního opusu, jeho historického kontextu i předností a specifik díla. Z těchto textů je patrná snaha vystříhat se jakékoliv politizace opery a vyhnout se cenzurnímu tlaku. Výběr prací vychází z aktuálního operního repertoáru českých a slovenských operních divadel, i když české a slovenské novinky byly zařazovány zpravidla až po ověření druhou nebo třetí inscenací. Což se samozřejmě netýkalo děl politicky angažovaných tvůrců nebo děl s politickými náměty.

Další odnoží rozhlasových aktivit Anny Hostomské byla kniha Kouzelný svět. Vyprávění o světové opeře, která vyšla v Mladé frontě roku 1960. Publikace je hybridním tvarem mezi dějinami opery a průvodcem operní tvorby u nejznámějších operních děl. Velmi úspěšná byla i její varianta operního průvodce pro děti a mládež Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby. Čtyři vydání a dodatečné dotisky vyšly v letech 1959 (první vydání) až 1989 (čtvrté vydání). Náklady se také pohybovaly v řádu desetitisíců, například třetí vydání (1982) dosáhlo nákladu 40.000 výtisků. Zatím poslední vydání vyšlo v nakladatelství Paseka roku 2007. Kniha vypráví jednotlivé náměty oper a baletů přístupně (s doporučením knihy od devíti let věku) jako samostatné příběhy a je stále velmi vhodná pro přípravu dětí na návštěvu operního představení. Navíc kniha disponuje znamenitým výtvarným bonusem, skvělými ilustracemi Zdenka Seydla, který měl velké zkušenosti s divadelním světem jako scénograf a návrhář kostýmů (i pro četné baletní a operní inscenace).

Soupeřícím titulem pak byla kniha Kamila Bednáře (1912–1972) Pohádky za oponou. Pohádky a vyprávěnky na motivy našich i světových oper a baletů, která převyprávěla náměty nejznámějších baletů a oper básničtějším jazykem i s občasným domýšlením situací v operách, na které se vás děti mohou zeptat. Tři z dosavadních čtyř vydání (Panton, 1966, 1967, 1971) jsou spjata s imaginativním ilustračním doprovodem Věry Brázdové, poslední porevoluční vydání (2007) ilustroval Andrej Augustin.

Na myšlenku moderního operního průvodce pro mladé publikum pak navázala operní pěvkyně a ředitelka Dětské opery Praha Jiřina Marková společně s Annou Novotnou, aby využila mnohé zkušenosti z pedagogické činnosti a práce pro dětského diváka, v knize Opera nás baví. První kniha pro děti a rodiče (Praha: Práh, 2006). Po úspěšném prvním vydání následoval také dotisk. Kniha vyniká zajímavou grafickou úpravou s ilustracemi Jiřího Votruby. Úspěšný koncept se pak uplatnil i v analogických titulech věnovaných baletu a činohře, vydaných v témže nakladatelství.

K osmdesát let starému konceptu bratří Hornů, k průvodci českou operou, se vrátil Ladislav Šíp publikací Česká opera a její tvůrci (Praha: Supraphon, 1983). Kniha vedle obsahů děl (bez úvodního výčtu postav a hlasových oborů) se důkladněji věnuje jak osobnostem skladatelů, tak okolnostem vzniku děl, podkladovým látkám libret i srovnání se skutečnými dějinami u historických operních námětů. Kniha je zdařilým spojením chronologicky řazeného populárně-odborného díla k dějinám české moderní opery (od Františka Škroupa k Josefu Boháčovi) s průvodcem po domácím operním repertoáru, navíc vybaveném fotografickou přílohou snímků z inscenací, rejstříky (také žádoucím indexem rolí v českých operách) a diskografií nahrávek české opery. Potřebná, byť v komentářích někdy dosti subjektivní práce, stojí trochu ve stínu Opery Anny Hostomské.

Ve snaze seznámit operní zájemce s dalšími díly, která na českých scénách nebyla inscenována nebo se objevila jen zcela výjimečně, vydal Supraphon jako rozmnoženinu průvodní texty z programů pražského Divadla hudba, které zde byly realizovány od roku 1954. V neobsáhlé publikaci Z operního jeviště. Doplněk průvodce operní tvorbou (Praha – Bratislava: Editio Supraphon, 1968) je v redakci opět Anny Hostomské uvedeno 38 medailonků k operám, které většinou nebyly zařazeny do Opery Anny Hostomské a kolektivu (a v úvodním textu je uvedena koncepce tohoto sborníku jako doplňku dostupných operních průvodců v češtině, což patrné i ze zvoleného podnázvu). Autory jsou vedle ní Jaroslav Vanický, Milan Munclinger, Ivan Jirko, Ladislav Šíp, Bedřiška Adamičková, Josef Bachtík, Josef Löwenbach, Vladimír Lébl a Jiří Bajer.

Z novodobé původní české tvorby operních průvodců je pak pro úplnost třeba též uvést stručný přehled nejznámějších operních námětů v publikaci 50 slavných oper autorky Evy Vítové (Praha: Albatros, 2005).

Vytvoření operního průvodce představuje mimořádně časově, faktograficky i formulačně náročný úkol pro autora odborně vysoce vybaveného a také nadšeného i trpělivého. Takový úkol postaví autora před řadu rozhodnutí ohledně rozsahu, akcentace určitých faktů a řazení, takže každý, byť sebeuspokojivější výsledek nemůže vyhovět nárokům zcela všech čtenářů. České operní publikum má k dispozici několik velmi kvalitních operních průvodců, včetně zajímavých (i výtvarnou podobou) průvodců pro dětské publikum. Operní průvodce (nehledě na možnosti internetu) je i dnes stále důležitou složkou poznávání tajemného a tak přitažlivého světa opery v domácím prostředí a při studiu.

***
Poznámka autora: Autor si neklade za cíl úplný výčet ani bibliografickou úplnost všech vydání, ale uvítá upozornění na další relevantní tituly.