Chačaturjanův Spartakus a baletní Gala v Mnichově

  1. 1
  2. 2
Velkolepý balet Spartakus si zvolil ředitel Bayerisches Staattsballet Igor Zelenský za svou první premiéru ve své funkci. Na podzim byla Giselle úspěšnou obnovenou premiérou a La Bayadére a Romeo a Julie pokračováním repertoáru. Spartakus v choreografii Jurije Grigoroviče je ale premiérou na německé baletní scéně (přesněji řečeno na západoněmecké, protože za časů Německé demokratické republiky se balet roku 1973 hrál ve východním Berlíně).

Vývoj baletu Spartakus na jevištních scénách není dlouhý, je však zajímavý. A zajímavé je také jeho politicko-společenské pozadí. Postavu vůdce vzbouřených otroků proti římské moci z let 73–71 před Kristem si heroizovala evropská liberální scéna již od osmnáctého století. Na Spartaka se poté odvolávali Marx i Lenin, vidouce v něm „revoluční tradice“. Od dob první světové války se jméno Spartaka dostává do názvu krajně levicových organizací jako Spartakovci v Německu. V Sovětském svazu a poté dalších socialistických zemích se objevují „spartakiády“, „spartakovská hnutí“. V této atmosféře začal sovětský dramatik Nikolaj Volkov roku 1933 tvořit baletní libreto, které pak roku 1940 nabídl skladateli Aramu Chačaturjanovi. Ten po dalších prodlevách zahájil kompozici až roku 1951 a dokončil ji roku 1954. Choreografie se nakonec ujal Leonid Jakobson z Kirovova baletu v Leningradě. Jakobson vytvořil gigantické dílo s více než dvěma sty účinkujícími, ale rezignoval na klasické baletní umění na špičkách. Za to sklidil mnoho kritiky a jeho verze se nedočkala velkého rozšíření, při turné Kirovova baletu do USA v září 1962 zcela propadla, v St. Peterburgu je ale na repertoáru dodnes.

V Moskvě měla v březnu 1958 premiéru jiná verze Igora Mojsejeva, také více s pantomimou než tancem – neměla dlouhého trvání. Je zajímavé, že mezitím roku 1957 vytvořil svou verzi v Praze Jiří Blažek. Na všeobecně úspěšné zpracování se ale muselo počkat až do dubna 1968, kdy nového Spartaka představil v Bolšoj těatru v Moskvě Jurij Grigorovič. Ten ve spolupráci se skladatelem celé dílo radikálně přepracoval, zkrátil a vytvořil choreografii kombinující masové scény se sólovými „monology“ čtyř hlavních postav Spartaka, Frýgie, Crassa a Aeginy. Moskevský balet slaví dodnes úspěchy s Grigorovičovým dílem doma i po světě. Není to samozřejmě verze jediná, například další úspěšné zpracování je také z roku 1968 od László Seregiho z Budapešti. Myslím, že v množství spartakovských inscenací se neztratí ani dvě české z posledních let, v Olomouci a Plzni, ve srovnání s ostatními se nemají za co stydět, i když jejich mezinárodní známost je malá.

Ale zpět k Mnichovu, kde proběhla premiéra Spartaka 22. prosince 2016. Inscenaci připravili osobní asistenti Jurije Grigoroviče (který je i ve věku devadesáti let stále aktivní), Ruslan Pronin a Oxana Tsvetnitskaya. Autoři museli dílo přizpůsobit mnichovským poměrům. Nationaltheater v Mnichově má sice velké jeviště, ale Bavorský státní balet disponuje i se svou juniorskou kompanií pětasedmdesáti členy, nebylo tedy možné přenést opulentní moskevskou inscenaci s pomalu dvěma sty účinkujícími.

Aram Chačaturjan: Spartacus – Bayerisches Staatsballett 2016 (foto © Wilfried Hösl)

Na představení je to vidět – kolem maximálně šestadvaceti legionářů či šestnácti otroků zůstává spousta prostoru, pro sbor je vystoupení náročné nejen fyzickou námahou, ale i častým převlékáním kostýmů. Scéna i kostýmy jsou převzaty od dlouholetého Grigorovičova „dvorního“ scénografa Simona Virsaladzeho. Virsaladze vytvořil uměřenou scénu, nepříliš bohatou na kulisy, sázející na světelné efekty. Kostýmy jsou pěkné, je zajímavé, že ve srovnání se zmíněnými českými inscenacemi mnohem více zahalují tělo.

Ústředními postavami jsou dvě dvojice. Dvojice Crassus–Aegina v podání Erika Murzagaliyeva a Priscy Zeisel působí od pohledu přesvědčivě, zvláště Eriku Murzagalijevu role Crassa vysloveně sedí. Dvojice Spartakus-Frýgie v podání Osiela Gounea a Ivy Amista na počátku vzbuzuje obavy svou nesourodostí, nezdálo se mně šťastným řešením dát dohromady mladého Kubánce menšího vzrůstu s již starší Ivy Amistou, která ho na špičkách převyšuje o půl hlavy. Ale Osiel Gouneo prokázal obdivuhodnou fyzickou kondici a hojné zvedačky zvládl bezchybně, nemluvě o sólových vystoupeních. Možná druhá alternující dvojice Vladimir Škljarov a Maria Shirinkina je umělecky přesvědčivější. Orchestr bezchybně řídil Karen Durgaryan. Mnichovský Spartakus je divácky vděčnou inscenací, jak ukazují všechna vyprodaná představení. V zimní sérii bylo představení 11. ledna posledním, další budou následovat v březnu a dubnu.

Na 12., 13. a 15. ledna připravil mnichovský balet galapředstavení, konané v Prinzregententheater, budově architektonicky podobné pražskému Rudolfinu. Hlavní sólisté baletu v nich předvedli svá oblíbená vystoupení. V první části první vystoupili Tatiana Tiliguzova a Dmitrii Vyskubenko v Grand pas de deux z Louskáčka, doprovázeni Vladislavem Dolgikhem. Konstantinem Ivkinem, Wentao Li, Erikem Murzagaliyevem. Své schopnosti i v modernějším tanci ukázali Maria Shirinkina a Vladimir Shklyarov v tangu od Johna Powella. Klasické pas de deux bílé labutě a prince z druhého dějství Labutího jezera předvedli Prisca Zeisel a Erik Murzagaliyev. Elizaveta Kruteleva a Adam Zvonař strhujícím způsobem vystoupili v pas de deux z Plamenů Paříže. Závěr první části patřil Grand Pas Hongrois z Raymondy v podání Ksenie Ryzhkovy a Alexandra Omelchenka s účastí Luizy Bernandes Bertho, Antonia McAuleyho, Very Segovy, Freyi Thomas, Vladislava Dolgikha, Konstantina Ivkina, Wentao Li a Dmitrii Vyskubenka.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na