Chtěla jsem vzlétnout a zpívat. Rozhovor se Soňou Červenou

Operní pěvkyně a herečka Soňa Červená napsala druhou knihu vzpomínek s názvem Stýskání zažehnáno (Academia, 2017) a režisérka Olga Sommerová o ní natočila nový dokument Červená, který po jarních a letních předpremiérách na festivalech a přehlídkách přijde do kin letos v září. K rozhovoru s paní Červenou jsem se sešel 1. června v jejím krásném bytě s výhledem na Vltavu a Hradčany.

 

Paní Červená, napsala jste dvě knihy vzpomínek a knihu o svém pradědečkovi Václavu Františkovi Červeném. Dá se tedy říci, že kromě operní a koncertní pěvkyně a muzikálové a divadelní herečky jste i spisovatelka. Jak se vám píše?

Když mě psaní „chytne“, tak jsem jak omámená. Ale nejsem samozřejmě spisovatelem z povolání, není to tak, že bych psala denně od tolika do tolika hodin, jsou to pak spíš rána a noci. Na poslední knize jsem pracovala celkem asi tři čtvrtě roku.

V první knize vzpomínek jste se opírala o své deníky, z čeho jste vycházela ve druhé knize?

Deníky a diáře jsem po napsání první knihy zničila, považovala jsem totiž Stýskání zakázáno za svou „labutí píseň“. Teď jsem měla už jen pětadvacet kalendářů, kam jsem si zapisovala, kdy a kde jsem vystupovala. Pak už jsem se mohla opírat jen o svou paměť a vzpomínky.

Jak probíhá vaše spolupráce s panem doktorem Janem Králíkem, lingvistou, editorem a operním znalcem? Jak jste se seznámili?

Když jsem se vrátila z emigrace, dávala jsem rozhovory pro televizi. Na jednom z nich byl pan doktor Králík moderátorem. Tam jsme si „padli do oka“. Bylo to, jako bych potkala anděla. Vděčím mu za péči o všechny mé knížky, postaral se, aby všecko bylo perfektní, čárky, tečky, vidy. A opět ve Stýskání zažehnáno, ta dokonalá dokumentace! On zná mé profesní curriculum vitae lépe, než já sama.

Když jste psala knihu Můj Václav o svém pradědečkovi, muselo to být jiné psaní než u vzpomínek. Jak jste postupovala?

Našla jsem ve velké zaprášené krabici na půdě domu, kde bydlíval můj otec, sedm set stránek záznamů o rodu Červených, které otec sepsal, včetně různých historických událostí, například o tom, jak měl být pradědeček povýšen do šlechtického stavu císařem Františkem Josefem, ale pradědeček odmítl obléci frak; přišel v čamaře a císařský obřadník, kterým byl tehdy kníže Lobkowicz, „takto ani slovutného pana továrníka nemohl k císaři vpustit“. Takže kvůli čamaře nejsem von Červená. (smích) Ale možná mi to zachránilo život, za totality…

Jaká jste čtenářka, co ráda čtete? Které spisovatele máte ráda?

Čtu hodně, mám ráda moderní spisovatele, ráda jsem četla Karla Čapka, Milana Kunderu… Když se potřebuji uvolnit a zasmát, ráda si přečtu třeba mladého německého spisovatele Joachima Meyerhoffa, česky vyšel román Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo, ale já ho čtu v originále. A teď právě se zabývám Goethem, protože na podzim budu vystupovat na koncertě melodramů a budu tam recitovat velkou báseň od Goetheho Pěvec. Našla jsem si několik jejích překladů, čerpám z nich atmosféru té básně a musím se rozhodnout, který překlad si nakonec vyberu na koncert. A kromě toho teď čtu Doktora Fausta od Thomase Manna v krásném překladu Pavla Eisnera. Čtu to pomalu. Číst se stejně musí pomalu. Nesnáším, když někdo jen tak listuje knihou a sem tam si něco přečte, to je zločin. V květnu jsem předčítala z díla maďarského autora Gergely Péterfyho Vycpaný barbar na Noci literatury a velice mě potěšilo, jaký o to byl velký zájem i mezi mladými lidmi.

Máte nějaký oblíbený citát, životní motto?

Mám jich několik, tak třeba jsem vegetariánka, nic nesmí zemřít, abych já žila, nebo: Nejím nic, co má oči. Můj otec si takové aforismy rád vymýšlel, například: Čím více komfortu, tím méně pohodlí.

Zasloužila jste se o uvádění Janáčkových oper ve světě v češtině, překládala jste libreta, pomáhala jste cizím pěvcům s českou výslovností. Bylo těžké prosadit, aby se Janáček zpíval v originále?

Jedenáct sezon jsem zpívala v opeře v San Franciscu a tehdy tam také uváděli Janáčkovu Její pastorkyni (Jenůfu, jak se nazývá tato opera ve světě) v anglickém překladu, ale diváci se na to příliš nehrnuli. Navrhla jsem tehdejšímu intendantovi, aby tuto operu uvedl v češtině, že mu zaručuji, že to bude úspěch. Vyhověl mi! Učila jsem zahraniční pěvce výslovnosti, každému, Němci, Američanovi nebo Italovi, jsem v jejich jazyce napsala, co to znamená a jak se to vyslovuje. Co práce a co času si to vyžádalo! Ale nelituji toho, česká Pastorkyňa se stala „hitem“ sezony. Od té doby se tam Janáček uváděl česky a postupně i jinde ve světě. A je to dobře, vždyť Janáček zpívá nejen svou hudbou, ale i tou krásnou řečí!

Dnes se opery až na výjimky uvádějí v originálních jazycích, ale byly doby, kdy se libreta překládala, vy sama jste tak zpívala třeba Carmen kromě francouzského originálu i v češtině či němčině. Nemrzelo vás to? Přece jen jazyk, na který skladatel svou hudbu píše, nějak ovlivňuje i tu hudbu, zvlášť u některých skladatelů jako u Janáčka nebo Wagnera a dalších. Jaký na to máte názor?

Tehdy jsem o tom nepřemýšlela, tak to prostě bylo, že se operní libreta překládala. Ale brzy jsem došla k tomu, že to není „ono“, že v opeře slovo patří k hudbě a hudba ke slovu. A ponechme oběma jejich originalitu.

Janáček je váš milovaný skladatel. Kteří další patří k vašim nejoblíbenějším?

Ano, Janáček, dále například Bohuslav Martinů, Petr Eben, moderní skladatelé, které se teprve učím a těším se na jejich tvorbu… Janáček a Martinů jsou ale neopakovatelní.

Spolupracovala jste s mnoha světově proslulými pěvci, dirigenty a režiséry, na které vzpomínáte nejraději, kteří pro vás byli nejzásadnější?

Z pěvců Luciano Pavarotti nebo Mario Del Monaco. Dirigenti… Nádherná spolupráce byla s Karajanem, ale on byl dost odtažitý, takže nemohu říci, že bych na něj měla ve svém srdci nějaké vzpomínky, tak třeba Rafael Kubelík, ten byl úžasný. Měla jsem štěstí, že většinou jsem padla do rukou těch dobrých dirigentů. Z režisérů například Wieland Wagner a samozřejmě Robert Wilson, ten je pro mne vzorem disciplíny a posedlosti.

Měla jste nějaké vzory mezi pěvkyněmi? Nebo kolegyně, jejichž umění jste obdivovala?

Když jsem začínala, měla jsem kolem sebe tolik hvězd, že od nich ode všech jsem se učila. Nemohu ale říct nikoho konkrétního. Dnes si moc vážím Magdaleny Kožené. Ráda jezdím do ostravské opery, kde mají zajímavou dramaturgii a výborné pěvce.

Zažila jste v divadle žárlivost, intriky, řevnivost, nepřejícnost? Jak nemilosrdný a někdy až krutý je život umělců, divadlo?

Ne, byla jsem v takové společnosti zpěváků a herců, že jsme si nic nezáviděli, byli jsme kamarádi… Spíš mě rmoutí, co se děje v českých divadlech, ta nedisciplinovanost při zkouškách a ten neklid za scénou.

Jak se díváte na dnešní výstřelky některých operních režisérů a často kontroverzní inscenace a výklady oper, které nemají skoro nic společného nebo se hodně vzdalují libretu? Umění má jistě také provokovat a opery se stále nemohou inscenovat tradičně a konzervativně, ale není to někdy zase až přehnané?

Já jsem pro modernizování a přiblížení oper naší době, ale musím vědět, proč. A ta proč mi někdy chybí. Jsou to často naschvály režisérů a naschvály nesnáším.

Vzepřela jste se někdy požadavkům režiséra či dirigenta? Diskutujete?

To se mi stalo asi jen u Návštěvy staré dámy v Hradci Králové, to jsem si někdy připadala hrozně, ale přinutila jsem se dotáhnout to až do konce, přestože to byla muka. Už dvacet let pracuji s Robertem Wilsonem, tomu bych se nevzepřela. I když jeho režie je spíše obrazná, abstraktní, tak ale vždy vím, proč tomu tak je a kam to míří. Vidíte, to proč hraje v celém našem životě velkou roli.

Jaké bylo natáčení nového filmu s režisérkou Olgou Sommerovou? Je to vaše už třetí spolupráce… Jak jste s novým filmem spokojená?

Strašně jsem se bránila, když Olga přišla s nápadem natočit se mnou film. Ale neubránila jsem se. Ona dokáže dotáhnout svou vizi až do konce. Obdivuji ji a myslím, že se jí film náramně podařil.

Sbíráte husy, milujete boty. Zdá se mi, že je to symbolické: husa jako typický český pták, boty potřebujeme pro chůzi, vy jste stále v pohybu, pořád vpřed, na cestách… Je to tak?

Ano, husy mám ráda, tady všude je v mém bytě vidíte, obrázky, sošky, je to takový český pták, ano. A bot jsem měla mnoho, ale při stěhování do menšího bytu jsem jich musela hodně zavrhnout a zredukovat je.

Svoji první knihu jste nazvala Stýskání zakázáno. Proč jste si zakázala stýskat si, když jste musela žít v cizině?

Málo jsem se v zahraničí stýkala s Čechy, jednak jsem na to neměla čas a jednak mi jejich stýskání šlo na nervy; některé to věčné stýskání stáhlo až ke dnu, neměli sílu vzletět. A já jsem chtěla vzlétnout a zpívat!

Věřila jste, že se jednou do Prahy ještě podíváte nebo se sem dokonce vrátíte?

Ne, myslela jsem, že se tady zuby nehty a vším ještě horším udrží totalita na věčné časy. Když přišel listopad 1989, byl to neuvěřitelný zázrak.

Jak těžké bylo vůbec se do Čech vrátit?

Těžké to nebylo, spíš jsem váhala, říkala jsem si, třicet let své kariéry nechám za sebou a tady jsem nula, skoro nikdo mě tady nezná.

Litujete něčeho, když se ohlédnete za svým dlouhým, pestrým a dramatickým životem? Ohlížíte se vůbec do minulosti?

Myslím, že knihou Stýskání zakázáno jsem minulost uzavřela, hodila za sebe a už se neohlížím. Svůj život přijímám, jak šel. Lituji samozřejmě těch lidí, kteří kvůli totalitě zahynuli nebo trpěli, ale ve svém životě nelituji ničeho, vždycky jsem si zachovala čisté svědomí a domnívám se, že čisté svědomí je to nejdůležitější, co máme.

Milujete Prahu a Vltavu, z vašeho bytu na nábřeží je krásný výhled na město i na řeku. Jak byste tuto lásku popsala?

Neumím to popsat, prostě to tak je. Když jsem žila v Hamburku, tak jsem v Labi pořád Vltavu hledala, i v moři pro mne byla voda z Vltavy…

Jak se vám vlastně líbí Tančící dům, vedle kterého bydlíte?

Já ho mám ráda, líbí se mi!

Jste „zavilý samotář“, jak o sobě píšete, a milujete brzká rána. Proč?

Probouzím se asi v šest, a to je doba, kdy nezvoní telefon, mohu si v klidu číst, psát nebo taky vůbec nic. Mám ráda ta tichá rána.

Co ještě máte ráda?

Mít uklizeno. V sobě i kolem sebe. Pejsky a kočičky, zvířata. Knížky a hudbu…

Co a koho nesnášíte?

Nespravedlnost, lež… Z lidí nemohu jmenovat nikoho. Někoho nesnášet, to jsem se odnaučila, každý jsme, jaký jsme. Dalajláma říká, že i to špatné v sobě nebo v druhých máme vzít jako přínos. Když mě někdo napadne nebo urazí, mám ho spíš litovat.

Říkáte o sobě, že jste „profesionální těšič“, že se pořád na něco těšíte. Pohání vás to vpřed? A na co se nejvíc těšíte právě teď, v nejbližší době?

Ano, pořád se na něco těším. Těším se, že jdu zítra (poznámka autora: 2. června) na koncert Pendereckého na Pražském jaru. Těším se na Hradec Králové, na Litomyšl a na Karlovy Vary. Těším se.

Děkuji za rozhovor.

 

VIZITKA

Soňa Červená se narodila 9. září 1925 v Praze. Jejím otcem byl Jiří Červený (1887–1962), kabaretiér, humorista, spisovatel a hudební skladatel, zakladatel známého kabaretu Červená sedma, a jejím pradědečkem Václav František Červený (1819–1896), královéhradecký výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů, o němž paní Červená napsala knihu Můj Václav (Opus musicum, 2001).

První divadelní zkušenosti získala v muzikálu Divotvorný hrnec. Hrála rovněž ve filmu, například v komedii Poslední mohykán (1947). V letech 1952–1958 působila ve Státním divadle v Brně. Poté v roce 1958 přešla do Berlína, do opery Unter den Linden. V roce 1961 obdržela čestný titul „komorní pěvkyně“ (Kammersängerin).

Velký úspěch jí přinesla role Carmen, kterou zpívala na mnoha světových scénách. 4. ledna 1962 emigrovala posledním otevřeným přechodem z Východního Berlína na Západ. Po emigraci zpívala v operách v Západním Berlíně, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Dortmundu, Mnichově, Wiesbadenu, Frankfurtu nad Mohanemu, Norimberku, Stuttgartu, Vídni či San Franciscu. Druhý titul „komorní pěvkyně“ jí byl udělen ve Frankfurtu nad Mohanem.

Vedle legendární Carmen se proslavila i v operách Verdiho, Wagnera či Richarda Strausse. K jejím nejmilovanějším skladatelům patří Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Vystoupila i v řadě dalších děl skladatelů dvacátého století.

Po ukončení operní kariéry působila jako herečka v Divadle Thalia v Hamburku, kde spolupracovala mj. s režisérem Robertem Wilsonem nebo s hudebníky Tomem Waitsem a Lou Reedem. Po mnoha letech strávených v emigraci se vrátila zpět do vlasti a dodnes stále aktivně vystupuje (věnuje se například interpretaci melodramů).

V Národním divadle v Praze vystoupila v symbolické postavě v Janáčkově Osudu, na scéně Stavovského divadla pak v činoherních rolích v Čapkově Věci Makropulos a v inscenaci 1914 (vše v režii Roberta Wilsona). V Klicperově divadle v Hradci Králové hrála v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy. Mimořádný ohlas měla opera Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude…, kde ztvárnila postavu Milady Horákové; filmový záznam opery byl pořízen režisérem Janem Hřebejkem.

V roce 2002 obdržela Soňa Červená cenu Senior Prix za uměleckou činnost od Nadace Život umělce. V roce 2004 dostala cenu Thálie jako zvláštní cenu kolegia, 6. ledna 2011 jí na prknech Stavovského divadla udělil ministr kultury medaili Artis Bohemiae Amicis a 28. října 2013 byla na Pražském hradě vyznamenána medailí Za zásluhy.

Režisérka Olga Sommerová o ní natočila dokumenty Moje 20. století (2005; trojportrét Soni Červené, Lenky Reinerové a Adrieny Šimotové), 13. komnata Soni Červené (2011) a Červená (2017; do kin přijde film v září).

Paní Červená napsala dvě knihy vzpomínek: Stýskání zakázáno (Opus musicum, 1999; třetí doplněné vydání vyšlo v roce 2014 opět včetně přiloženého CD s nahrávkami z let 1954–61) o svém životě do roku 1990 a Stýskání zažehnáno (Academia, 2017; včetně přiloženého CD) o čtvrtstoletí od roku 1990 do oslavy devadesátin v roce 2015.

 

Fotografie jsou z filmu Červená (2017) © Aerofilms
Zkrácená verze rozhovoru vyšla v časopise Knižní novinky č. 13-14, 3. 7. 2017