Pozoruhodná archivní nahrávka: Don Giovanni s Kočím a Žídkem

Díky Radioservisu se nám dostává do rukou zajímavý snímek Mozartova Dona Giovanniho z archivu Československého rozhlasu v Praze roku 1951. Je to prakticky neznámá nahrávka kompletu opery pod taktovkou dirigenta Václava Jiráčka, v hlavních rolích s Přemyslem Kočím, Ivo Žídkem, Karlem Kalašem, Eduardem Hakenem, Hanušem Theinem, Jaroslavou Vymazalovou, Jarmilou Pechovou a Miladou Musilovou.

Tuto nahrávku nesmíme zaměňovat se známější vinylovou gramodeskou, vydanou Supraphonem roku 1959 jako scény z opery pod taktovkou Zdeňka Chalabaly (DV 5486 Supraphon). Lákají k tomu stejná jména protagonistů Přemysla Kočího, Ivo Žídka a Eduarda Hakena, kromě nich je však Chalabalovo obsazení od Jiráčkovy nahrávky odlišné. Zdeněk Chalabala navíc nedostal šanci nahrát kompletní operu jako Jiráček, jen scény z opery. Proto je Jiráčkova nahrávka historicky tak jedinečná.

Na nahrávce Mozartova Dona Giovanniho z roku 1951 zaujme hned v ouvertuře Symfonický orchestr pražského rozhlasu za řízení Václava Jiráčka. Až se nechce věřit, že takovou míru perfekce souhry, temp, intonace a interpretační stylovosti mohl docílit tehdejší předchůdce dnešního Symfonického orchestru Českého rozhlasu, s dirigentem, jehož jméno je patrně známo jen úzké skupině těch z nás, kterou eminentně zajímají dirigenti coby tvůrci úrovně interpretace a stylu.

Absolvent mistrovské školy Václava Talicha dirigent Václav Jiráček působil u Symfonického orchestru Československého rozhlasu Praha, rovněž v Ostravě, v Národním divadle v Praze nastudoval Hanušův balet Othello, v Ostravě Mozartovu Figarovu svatbu. V pražském rozhlasu dostal šance realizovat devět snímků operních kompletů, recenzí zde prošel výtečný Eugen Oněgin s Václavem Bednářem v titulní roli. Jiráčkovy dirigentské výkony se vyznačovaly hloubkou při studiu díla a bezpečným vyhmátnutím tektoniky skladeb. K nahrávce Dona Giovanniho se dostal jako dirigent rozhlasových symfoniků, nepronikl ale v poválečné éře mezi tehdy nejvíce ceněnou dirigentskou špičku. Jiráčkovi bylo v době snímku pouhých jednatřicet let. Interpreti hlavních rolí byli rovněž většinou mladí umělci na prahu nadějných kariér. Přemyslovi Kočímu bylo třicet čtyři let, Ivo Žídkovi jen pětadvacet let, byl angažován v Národním divadle v Praze v pouhých dvaadvaceti letech…

Za pět let, roku 1956, se Ivo Žídek ale stane sólistou Wiener Staatsoper, když zaujme šéfy Vídně právě rolí Ottavia, která mu byla jako první nabídnuta k hostování. Nahrávka je tudíž také dokladem vývoje jeho kariéry od velmi mladého věku po evropský rozměr pěvce, aktivního od roku 1956 ve Vídni, Stuttgartu, Berlíně. Nahrávka jeho mladého Ottavia ukazuje, jak byl technicky bezvadně připraven profesorem Rudolfem Vaškem. Ottavio Ivo Žídka je obdivuhodným výkonem mladistvě svěžího tenoru lyrického charakteru s pevnými výškami. Obě árie Ottavia působí technicky suverénně. Tento historický snímek je v českém překladu (Rudolf Vonásek), podobně jako zmíněný Chalabalův z roku 1959. Pro Vídeň se musel naučit Žídek Ottavia německy (!), ne italsky, ani Vídeň ještě tehdy nehrála opery v originálech. Žídek svojí hlasovou měkkostí, flexibilitou, důslednou kantilénou, lehkostí hlasu, schopného modulací, je pro mne nejzajímavějším pěveckým výkonem nahrávky. Snese porovnání s tehdejší evropskou první ligou mozartovské interpretace. Je zároveň dokladem, jaká byla škoda, že se nechal později zlákat dramatickými partiemi. Tady byl jeho projev na vysoké úrovni, Vídeň mu ostatně ukládala právě tento typ lyrického oboru (Ottavio, Ferrando, Hoffman, Werther, Jeník, des Grieux, Lenskij, Matteo). Pro zajímavost – k Pucciniho Manon Lescaut se dostal ve Vídni pohotovým záskokem za tehdy tenorovou hvězdu první velikosti, jíž byl světový tenor Giuseppe Di Stefano.

Školou významného ostravského pedagoga Rudolfa Vaška prošel i barytonista Přemysl Kočí. Velmi inteligentní, vzdělaný a muzikální pěvec, před nímž se v Praze otevírala velká kariéra, kterou ale nenaplnil tak jako Ivo Žídek. Důvody jsem naznačil ve svém článku k jubileu Přemysla Kočího na Opeře Plus (zde). Také on získal šanci ve Wiener Staatsoper, leč tuto šanci nevyužil; jeho Escamillo nebyl totiž v roce 1956 úspěšný, jak dokládá mimo jiné osobně na představení přítomný Ivo Žídek v knize Josefa Hermana Jak možná věřit, na straně 115 a 116. V pěveckých kruzích byla tato epizoda známá. Jednalo se o obdobný neúspěch jako na scéně Velkého divadla v Moskvě, kde působil dirigentsky Zdeněk Chalabala. Ten už nešlo svádět na maďarské události… Jeden ani dva neúspěchy by sice neměly mnoho znamenat, ale je faktem, že obdobná příležitost se již Kočímu nenaskytla. Bylo mu přes čtyřicet let, což již nebývá optimální čas pro rozběhy světových kariér. „Co jste to s tím Přemkem udělali?”, zareagoval nešťastně Zdeněk Chalabala v Moskvě před Ivo Žídkem a Oldřichem Kovářem, když ho po představení Eugena Oněgina navštívili. V té větě je obsaženo stručně mnohé o jeho pěveckém vývoji (Josef Herman: Jak možná věřit, strana 116).

Nyní jsme ale teprve v roce 1951, kdy bylo vše otevřené, karty dosud nebyly generačně rozdány. Na tomto snímku ukazuje Přemysl Kočí své nesporné předpoklady výborně vyškoleného barytonu, po veřejných pokusech o tenorový obor, které až sugestivně popisuje ve své memoárové knize Dobrý den, živote. Tenorové dispozice ukazuje na této nahrávce Giovanniho přidaným vysokým A v závěrečné scéně s Komturem. Zvěčnil tuto roli na obou zmíněných nahrávkách. Na Jiráčkově snímku vyniká projev Kočího kulatým tónem, kultivovaným projevem, propracovaným frázováním. Krásně lyricky a měkce mu vyznívá hlas ve známém duetu se Zerlinou – „Tam ruku dáš mi drahá, tam ano zašeptáš”, v překladu do češtiny. Obdivuhodně muzikálně a ve výrazu přesvědčivě si dovede pohrávat s recitativy, kde je také výborně srozumitelný, zatímco míra srozumitelnosti slova ve slavné šampaňské árii v Prestu je až překvapivě nízká. Vemlouvavě a příjemně zní Kočímu zastaveníčko v Andante con motu, víc deklamačně než přísně kantabilně pojaté. Jeho Giovanni je celkově vzato pozoruhodný výkon, ve finálním dialogu s Komturem dovede velmi zaujmout silným dramatickým výrazem. Tuto scénu pokládám na snímku za nejpřesvědčivější v Kočího interpretaci titulní role.

Nadsazená slova editora o jisté „světovosti“ v příloze CD beru více jako marketingově laděná. Proto pociťuji nutnost připomenout reálné souvislosti. Oproti tomu, čeho jsem ale býval přímým a častým svědkem ve druhé polovině šedesátých let v Národním divadle, je tato nahrávka výborná. Skutečně světovým Giovannim byl Cesare Siepi, jehož výkon v Praze roku 1965 se stal obrovskou senzací. Přemysl Kočí připomíná v Giovannim více typ lyrických, nadlehčených německých barytonů oblého, kulatého zvuku à la Heinrich Schlusnus, s nímž byl srovnatelný, vzato ovšem podle nahrávek (Schlusnus má ovšem plynulejší charakter legata, ukazuje to porovnání v zastaveníčku).

Jisté je, že Kočího velmi nadějný začátek kariéry, čehož je snímek nesporným dokladem, se posléze pěvecky postupně zvrtnul. Dokladem jsou výše zmíněná slova Zdeňka Chalabaly, jenž byl de facto oporou Žídka i Kočího v rozbězích jejich kariér. Ale myslím, že nemile překvapoval později nejen mne, ale kohokoliv, kdo zažil Kočího live z jeviště Národního divadla v Praze let šedesátých, kdy jeho vyšší tóny provázel tónový neklid v podivuhodně nepravidelné amplitudě. To však na této nahrávce ještě není, byť pověsti o „zmařené“ kariéře v Met se mi jeví opravdu nadsazené. Memoárům neradno příliš věřit. Dirigent Clemens Krauss nemohl Kočímu nic nabízet, leda fiktivně, neb sám neměl do Met v New Yorku po válce vůbec přístup pro své přílišné vazby k nacismu. Rudolf Bing to dokládá zcela explicitně v knize Pět tisíc večerů v opeře; dovedl odpustit Karajanovi, Böhmovi, Schwarzkopfové, leč Kraussovi absolutně ne. Sice se mi vůbec nelíbí toto Bingovo „kádrování“, nicméně je to reálný doklad, že Krauss nemohl nikomu nabízet New York. To tehdy dělali divadelní agenti, nebyla doba internetu ani volného pohybu osob, doba televizoru, ba ani rozhlasový přijímač nevlastnili všichni. Přemysl Kočí se dostal do Národního divadla až roku 1949 na základě přímé intervence Zdeňka Nejedlého. Ve svých memoárech ohledně pěveckého sebehodnocení místy nadsazuje, eufemisticky řečeno.

Leporellem nahrávky je Karel Kalaš, jeden z prominentních basistů historie Národního divadla, pěvec oborově všestranný, jenž obsáhl jak profundní basy, tak obory basu serioso, ale i buffo. Interpretace Leporella je toho dokladem. V Chalabalově nahrávce je již Leporellem mladší Rudolf Asmus (rovněž nadějný pěvec z Vaškovy školy). Karel Kalaš vyniká vzornou dikcí, perfektní srozumitelností, v době nahrávky ještě solidní vyrovnaností rozsahu, krytým způsobem tvoření vyšších basových poloh. Jeho Leporello je výrazově přesvědčivý, ne však natolik rtuťovitý a do detailů muzikální, jako byl v této roli později Karel Berman.

Eduard Haken již v mladším věku imponoval v roli Komtura, který ho provázel celý život jako jedna z klíčových interpretací Mozartových děl. Mimořádný bas velikého, zrnitého hlasového fondu, tónové závažnosti a přirozené dramatičnosti, výtečně zvukově koncentrovaných vysokých poloh role. V roli Komtura uplatňuje i tragický podtext interpretace této závažné basové partie.

V roli Masetta poznáváme legendárního Hanuše Theina, jenž interpretuje roli svrchovaně, ani nelze postřehnout v bryskních tempech jeho vrozené tremolo, pro které přehodil výhybku kariéry a preferoval operní režii. Stal se jedním z nejlepších operních režisérů v Čechách, nejen své doby. Jeho Masetto je rtuťovitý, pěvecky vyrovnaný, výrazově živý, přesvědčivý, v dikci bezvadný.

V roce 1951 se stala ženskou protagonistkou v náročné roli Donny Anny Jaroslava Vymazalová v krásném věku sedmadvaceti let. Podává technicky suverénní výkon. Její soprán je světlejšího, lyrického charakteru, byla však brzy obsazována i do rolí mladodramatických. Působivá nadlehčenost svěžího, mladého fondu je cennou devizou její interpretace Donny Anny, předností je měkké odvíjení legátových frází i technická brilance koloratur velké árie třetího dějství v Larghettu a poté Allegru moderatu.

Svrchovaným výkonem na snímku je Donna Elvíra Jarmily Pechové, sopranistky, která obdobně jako Jaroslava Vymazalová byla angažována po válce v Opeře 5. května (původní německé operní divadlo). Dne 1. srpna 1948 byla ale tato scéna sloučena s Národním divadlem. Jarmila Pechová na sebe upozornila nejprve jako subretní typ sopránu v operetě, ve Vogelově skvělé nahrávce Prodané nevěsty byla výtečnou Esmeraldou. Velmi rychle se ukázalo, že technicky dovede suverénně zvládat lyrické obory. Donna Elvíra z roku 1951 je dokladem řečeného. Do Mozartovy operní sféry ji začal obsazovat Zdeněk Chalabala, zdá se, že Václav Jiráček tento trend podpořil. Odměnou za důvěru mu byl stylově citlivý výkon s instrumentálně důsledně vedeným frázováním, tónová lehkost, intonační čistota. Bohužel, pěvkyně utrpěla roku 1960 těžký úraz při zkouškách Novákovy Lucerny a byla nucena odejít do invalidního důchodu, v ústraní žila poté přes třicet let…

Milada Musilová je na nahrávce Zerlinou. V poválečné éře byla slavnou Mařenkou již zmíněné Vogelovy výborné nahrávky s poměrně širokým oborovým spektrem. Roli Zerliny zpívá s lehkostí, šarmem, v době nahrávky měla již se subretním typem této partie přímou jevištní zkušenost. Vytváří s Hanušem Theinem výborné duo těchto divadelně vděčných rolí.

Nahrávka Václava Jiráčka je dokladem výborné úrovně dirigentů naší poválečné éry, podobně jako technické vyspělosti tehdy mladých pěvců naší první scény. Nutno dodat, že soukromě pěvecky školených, což dokládá mnou propagovanou tezi o efektivnosti soukromých pěveckých škol dané doby (Kočí, Žídek, Haken, Musilová, Vymazalová, Kalaš i Pechová), zřejmě jednoho z podstatných důvodů, proč se v této době vyrojilo tolik slibných pěveckých talentů, dobře technicky vyškolených. Doba přála vzniku mnoha operních kompletů, patrný byl i prudký nárůst v technické kvalitě nahrávek. Díky umné digitalizaci nahrávky je poslech až překvapivě kvalitní.

Překlady byly zcela běžné, ale překlad Rudolfa Vonáska mne s odstupem let kupodivu příliš neoslovuje, navíc v recitativech zůstala řada míst s důrazy na nepřízvučné slabiky, což se později ve zkouškách běžně upravovalo. Krombholcova a Kašlíkova slavná inscenace Giovanniho v roce 1969 byla již realizována v italštině, což byl tehdy čin nesmírně progresivní. Ivo Žídek se učil po angažmá ve Vídni pro Prahu roli Ottavia ve třetím jazyku, po češtině a němčině konečně v originálu italštiny. To dnešní generaci českých Ottaviů jistě nehrozí.

Snímek je výborně digitalizován, zvuková kvalita je překvapivě dobrá, velké bravo patří digitálnímu masteringu Miroslava Mareše! Přitažlivě působí rovněž obal a jeho výtvarné zpracování Alenou Nievaldovou. Editorem je Jan Králík, jehož obsáhlý text v programové brožuře mne inspiroval k trochu širšímu pohledu na klíčové pěvce snímku. Je chvályhodnou zásluhou Radioservisu, že nám tento vzácný doklad doby předkládá.

Hodnocení autora recenze: 100%

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Český překlad: Rudolf Vonásek
Dirigent: Václav Jiráček
Symfonický orchestr pražského rozhlasu
Sbor pražského rozhlasu
Délka (2 CD) – 2 hodiny 39 minut 46 sekund
Nahráno 1951
Vydal Radioservis v roce 2016

Leporello – Karel Kalaš
Donna Anna – Jaroslava Vymazalová
Don Giovanni – Přemysl Kočí
Komtur – Eduard Haken
Don Ottavio – Ivo Žídek
Donna Elvíra – Jarmila Pechová
Zerlina – Milada Musilová
Masseto – Hanuš Thein