Clara Nováková a Dora Nováková-Wilmington: Osobní pohled na hudební odkaz Jana Nováka
„Na šňůru času perly tónů/ tvé hbité prsty navlékají/ a obrazy z nich vyšívají / jsou rozkošné. Ach, pozor, tonu/ v záplavě, již chrlí klávesy“… Tak začíná „Sonet o umění mé milé“, který Jan Novák napsal v říjnu 1955. Umění své ženy vysoce ctil, i v čase emigrace, odešli v srpnu osmašedesátého, psal nová díla pro jejich společné koncertování.
Dora Novak-Wilmington je klavíristka žijící v Německu, od roku 1990 vyučuje na University of Performing Arts v Mnichově.
V úplných začátcích, doma v Československu, vás učila hrát na klavír maminka, nebo jste byla hned svěřena do péče jiných klavírních pedagogů?
Asi v sedmi letech (z dnešního hlediska velmi pozdĕ) jsem se dostala do klavírní třídy Anny Kučerové. V klavírní hodině byla práce velmi akorátní, nejdříve se pracovalo na držení ruky a pohybu jednotlivých prstů, vše při nadšeném pedagogickém zápalu paní Kučerové. To její nadšení se na mě přeneslo, její důsledné vedení bylo přesně to, co jsem potřebovala a samozřejmě jsem u ní chtěla zůstat.
V emigraci nastala nejdřív s výukou pauza, rodiče měli jiné starosti. I když jsem jako desetileté dítě měla ze svobodného života radost, žádné povinnosti, cvičení na klavír mě chybělo. V Itálii jsem pak mohla po pár letech pokračovat na místním Conservatorio a pak pod vedením maminky. Zároveň jsem ale též náruživě chodila do baletu – a právě, když jsem měla začít tančit na špičkách, zranila jsem si při skotačení venku kotník a od baletu nastala pauza. Konala se ale nějaká malá klavírní soutěž, na kterou mě rodiče přihlásili. Program mě vybrali z koncertního repertoáru, na který jsem tenkrát ve třinacti letech ještě nebyla vůbec vybavena jak technicky, tak emocionálně v hudebním cítění. Věděla jsem však, jak se má cvičit a pracovala jsem soustavně na předložených skladbách. Shodou okolností na mě rodiče v tom období neměli moc času, což ale bylo právě to výborné, klavír jsem si tím mohla objevovat po svém. Při soutěži jsem pak poprvé měla takovou zvláštní zkušenost: hrála jsem jako v transu, v místnosti bylo naprosté ticho, jako bychom byli v jiné realitě, té hudební. Bylo to úžasné a já jsem věděla, že miluji hrát na klavír a nemohu studovat nic jiného.
Také v emigraci vybrali rodiče pro vaše vzdělávání vždy to nejlepší, ve Freiburgu jste studovala u Vitalye Margulise. Dokážete si ještě vybavit, co vám tento ukrajinský mág vštěpoval?
Tento ukrajinský pedagog a vynikající pianista pořádal ve Freiburgu slavné mistrovské kurzy, kterých jsem se zúčastnila. Byly to nezapomenutelné dva týdny, jeho způsob hry a učení mě přenesly do toho úžasného mistrovského hudebního světa. Sternstunden. Následující studium u Margulise mi dalo to nejdůležitější pro hudebníka: otevřelo mě hudební sluch a tímto jsem od něj dostala ten klíč, se kterým se pak otvírají dveře dalších hudebních horizontů.
Významnou kapitolou vašeho studia je Rudolf Firkušný a Juilliard School v New Yorku. Jak jste prožívala fakt, že se pohybujete po Manhattanu?
Právě díky přípravnému studiu u V. Margulise jsem se pak mohla dále obohatit studiem u Rudolfa Firkušného, který je mi příkladem dodnes: nejen jeho nesmírně ušlechtilou hrou, ale i jeho pílí a poctivostí práce. Nepovažovala jsem ho za pedagoga, ale za mistra, který předával studentům inspiraci tím, že jim vše sám předehrál, a to vždy zpaměti, ať se hrálo cokoliv. Při svém naprosto jedinečném nadání byl velmi skromný, nikdy se nepovažoval za „specialistu“ na něco a byl radostným člověkem. Jednou v zimě přišel do třídy, kde jsem se rozehrávala a zeptal se: “Už jste někdy zkusila hrát v rukavicích?” Sedl si ke klavíru v kožených rukavicích a hrál Mozarta, jemně, virtuózně a s takovým milým šibalstvím.
New York na mě pochopitelně nejdříve silně zapůsobil: možnost slyšet Mirellu Freni, Dominga, Pavarottiho, vidět v loži Carnegie Hall Zubina Mehtu – to vše mě v prvních dnech ohromovalo, měla jsem pocit horečky. Člověk si ale na takový luxus zvyká překvapivě rychle!
Jak Eliška Nováková, tak Rudolf Firkušný vycházeli z klavírní metody Viléma Kurze. Patří Kurzova metoda také do vaší metodiky, nebo dnes už je překonaná?
Metodu Viléma Kurze považuji za ohromnou zásluhu ve vývoji klavírní hry. Je to podklad, na kterém se staví. Základy vštěpuji i svým žákům, neboť bez nich se nedá stavět. Je ale nutno pak stavět!
Často říkám žákům, že tak, jako si zpěváci buduji svůj nastroj, je i u klavíru nutno školit a objevovat škálu úhozových, tónových a výrazových možností. Klavír miluji… Myslím, že hudbu je možno tvořit jen láskou. Snažím se jen ustoupit do pozadí, aby hudba mĕla prostor, aby zněla jen ta hudba. Ustoupit a udělat místo se zdá být snadné, ale je to naopak dosti dřina.
Na nové vynikající nahrávce Českého rozhlasu Jan Novák Concertos (Supraphon SU 4331-2) hrajete s Karlem Košárkem, SOČRem a dirigentem Tomášem Netopilem. Jedním z titulů je tam Concentus biiugis pro klavír čtyřručně a smyčcový orchestr (1977). V bookletu k nahrávce s Karlem Košárkem vysvětlujete, že „Biiugis“ je latinské označení pro dvojspřeží. Concentus biiugis zde prvně zní ve verzi vámi revidované. V čem spočívá ta revize, co jste upravila?
Concentus biiugis jsem revidovala s vynikající lektorkou Nakladatelství Českého rozhlasu Lucii Slivoňovou před několika lety a držely jsme se striktně manuskriptu. Pozdější srovnávání s první edicí Zanibon a řešení interpretačních otázek nabídlo další horizonty a je patrné, že při provozování tohoto díla rodiči docházelo k ještě dalšímu rozvoji. Zveřejnění všech detailů, které se odlišují od nového vydání, je na řade hned jako moje příští korekturská práce. Snažím se to dokončit už celý rok!
Concentus biiugis hráli vaši rodiče například na koncertě ve Frankfurtu na podporu Charty 77, takové nasazení mravní a morální je pro ně nanejvýš charakteristické.
Jan Novák, žertéř a noblesní provokatér, napsal v čase tuhého socialistického realismu Capriccio pro violoncello a klavír. Prvně je hrála Eliška Nováková a violoncellista František Kopečný, tehdy koncertní mistr Státní filharmonie Brno, v lednu 1959 na Hudební středě. Recenzent Jiří Vysloužil vnímal Jana Nováka jako výrazného představitele mladé skladatelské generace, nicméně ideový prst zdvihl výrazně: … „hudebně nevybíravým způsobem se opájí v jazzových rytmech i melodiích… které by se možná hodily do tančírny nebo koncertní síně západních snobů a ne do naší společnosti.“ My jsme prožili tuto Novákovu libůstku v provedení Filipa Martinka a Lukáše Pospíšila s nejvyšším potěšením. Potěšením je Capriccio pokaždé jistě i vám.
Capriccio znám z dětství, protože si dobře pamatuji na maminčiny zkoušky s „Frantou“ Kopečným na přehradě, kterému jsem vždycky, když přišel s cellem, směla přinést „dřívko“, kousek dřívka s dírkami a provázkem, aby se ostnem cella neprobodly parkety. Mé rodiče poutalo s Františkem a jeho ženou Margit upřímné přátelství. František, který byl už dlouho před okupací koncertním mistrem v Aarhuském symfonickém orchestru, hrál klíčovou roli v naší emigraci – mamince opatřil místo korepetitorky na Aarhuské královské konzervatoři a tatínkovi pro začátek nějaké korepetice k Prodané nevěstě, která se právě studovala v opeře. První dobu jsme u nich i bydleli a tlumočil nám do dánštiny, když bylo potřeba.
Na nahrávce Supraphonu hrajete též Koncert pro dva klavíry a orchestr z roku 1955. Dílo neodolatelně živoucí, strhující. Ta mladistvá svěžest a plnost díla promlouvá dnes možná ještě intenzívněji než v době vzniku. Asi jste neměla možnost slyšet hrát rodiče tento koncert naživo, nicméně objevila se původní rozhlasová nahrávka z roku 1957 s Karlem Ančerlem a Českou filharmonií.
Nahrávku dvojkoncertu s rodiči jsem si samozřejmě poslechla vícekrát, už z toho důvodu, že notový opis a manuskript si nejsou vždycky zajedno a je nutno si ověřit, jak to hrál původně autor, nahrávka byla zde ohromnou pomocí. Obdivuji se tatínkově virtuozitě, jsou tam skutečně mastná místa a maminka pochopitelně udává tón svou temperamentní osobností.
Co mě vždy zaujme, právě v otcových mladých dílech, je jeho přirozená formální vyváženost, určitý smysl pro symmetrii – někdy je tradiční sled částí ve větě přehozen, a tím se dociluje ohromná vyváženost celého díla, jak v malém, tak i ve velkém měřítku. Zmíněníhodné jsou též jeho doposud neslýchané klavírní tónové kombinace, např. až surrealisticky znějící pasáže ve třetí větě dvojkoncertu či v Notturnu ve Variacích na téma B. Martinů. Nejsou ovšem nějakou snahou o novotu, nýbrž otvírají další náhled do jeho bohatého světa hudebního cítění.
Moc mĕ mrzí v hudebních recenzích neustálé hledání Martinů a Stravinského v díle mého otce. Pochopitelně jsem sama byla vychovávana od malička i na skladbách Martinů, které jsem vždy velmi ráda hrála a žasnu nad nimi dodnes. Zmíněné bádání ale nedává místo Novákovi jako samostatné osobnosti a spočívá možná v tom osudném latinskym verši, ve kterém si Novák cení nejvelkolepějších skladatelů jeho doby. Pravý umělec dovede ocenit umění druhých… Po otcově návratu z Ameriky Martinů sám píše: “Však Vy si už cestu najdete sám” – a svou vlastní cestou šel. V této souvislosti bych doporučila např. srovnání námětu „Svatební košile“. Je zde zcela patrné, že si Novák jde už v těchto ranných létech svou svéhlavou cestou, nebo Variace na téma B. Martinů: téma je z Martinů Polní mše, přesto je to zcela osobní a naopak velmi novákovské dílo, přitom zajisté zamýšlené k poctě jeho milovaného mistra. Ze sedmi variací jsou zde tři barokní a jedna církevní: Canon, Inventio, Alleluia a velkolepě stavěná a pohybující se s užasnou suverenitou v rytmicky náročném kontextu Fuga doppia. Přesto nikoho nenapadlo hledat v otcově díle význam J. S. Bacha – je známo, že sotva utekl za války z Německa, zabíral se intenzívně právě studiem Bacha. Nebo jeho Toccata chromatica, také z padesatých let, na téma BACH… v době vzniku a prostředí naprosto neslýchané dílo, hrála jsem ji velice ráda a mockrát.
Myslím, že co ho s Martinů opravdu spojuje – mimo, že se u něj pilně učil řemeslu, a čím v New Yorku „načichl“, je úžasný spád motivického vývoje a obrovské tempo hudebního myšlení. Jako interpretka, která náruživě hraje jak Martinů, tak Nováka, se vždy obdivuji té živosti hudebního dění, ale u obou to prožívám jinak, protože je jiná. Pro mě je Martinů Martinů a Novák Novák…
Hledání Stravinského v jeho díle je snad jestě absurdnější. Dokonce i při otcově Vernalis temporis symphonia, v překladu Jarní sinfonie, se hovořilo o Stravinském. Kde, co, jak… Že Svěcení jara je taky o jaru? Choreae vernales také, ale zde se titul nepřeložil a nikdo si toho jara nevšiml. Též se nachází zmínka o Stravinském v recenzích o Concentus biiugis. Podtitul tohoto díla je „ad frena leones“ a mohlo by se bádat o tom, odkud to je, a jestli se to někde nezračí v kompozici – i tak by se človek dostal do oblasti fantazie. Pokud jde o repetované akordy, co tedy Valdštejnská?
Ráda bych též vyvrátila domněnku, že Novák psal spíš jen na zakázku. Clara trefně odpovídá: “Vypadalo by to jako u holiče, který čeká na zákazníka, komponista přece komponuje, protože musí, tím žije…!” O zakázkách se otec sám výstižně zmiňuje v jednom dopise Evženu Zámečníkovi.
Jan Novák v emigraci okamžitě reagoval na čin Jana Palacha, napsal Ignis pro Ioanne Palach. Kantátu uvedl v dubnu 1969 v Rudolfinu Kühnův sbor, hrál Filmový orchestr pod taktovkou Františka Belfína, byl to vjem neopakovatelný, neutuchající ovace, celý sál povstal k projevu úcty a nadšení. Jak vnímáte otcovu vysokou mravní integritu?
V knize Umělec nesmí nikdy ztratit odvahu, Bohuslav Martinů a Jan Novák ve světle korespondence je zmínka, jestli otec nebyl po válce krátkou dobu „ve straně“. Jak je vůbec možné takové podezření?! Vztahuje se to na román Ročník jedenadvacet Karla Ptáčníka, který si bere Nováka jako inspiraci pro hlavní postavu, je jasné, že pokud má kniha vyjít za komunistické diktatury, hrdina příběhu nebude disidentem. Otec Ptáčníka znal a jeho komentář byl: “On byl vždycky šikovnej.” Je asi nesnadné si představit, že existovala taková zvláštní osobnost mezi námi, jako byl můj otec… Už jako dítě jsem to velmi dobře cítila, byl úplně jiný než ostatní tatínkové. Jako malá jsem ho různě doprovázela, k tomu mě napadají různé drobnosti, například jsme vycházeli z nějakého obchodu a otec řekl se svým vzdáleným úsměvem „S Pánembohem a šáteček“, což nikdo jiný neříkal a mě to bylo jako dítěti trochu trapné, prodavačky ale zůstávaly s otevřenou pusou a zasněným pohledem. Zkratka, i v maličkostech denního života byl „úplně jiny“, měl přirozený odstup od okolností a vůbec nedbal na to, co si kdo o něm myslí. Aktivní zapojení do nějakého politického nadšení by vůbec nebylo v souladu s jeho charakterem. On žil pro umění, ne pro politiku. Politika se spíš zajímala o Nováka, proto otevřeně dával najevo svůj postoj, hovořením latinsky na veřejnosti, příslušností v katolické církvi i vyznáním obdivu autorům, kteří byli v partajní nemilosti. Hudebně svůj postoj vyjadřoval také, byly z toho slavné skandály.
Čas totálního nasazení způsobil, že jsem měla možnost nejedné návštěvy vašeho luxusního domova na brněnské přehradě. Můj švagr Václav byl totiž také ročník 21, s Honzou, jak jej oslovoval, byli v Německu ve stejné partě, v Ptáčníkově románu je Pepouš. Byl vyhozený z práce pro buržoasní nařčení, dobře si rozuměli a mne brával s sebou. Tak jsem zažila noblesu vašich rodičů naplno a byla svědkem otcovské něhy, s jakou k vám oběma holčičkám přistupoval. Také ten originální pozdrav je pro něj víc než charakteristický, když s tak jemným vtipem parafrázoval Nezvalovu novou sbírku Sbohem a šáteček.
Vy jste se sestrou Clarou navázaly na umění svých rodičů. Váš manžel Dean Wilmington je rovněž skladatel, také vaše děti pokračují v hudební kariéře?
Balet, moje velká láska se přenesla na naše děti. Dcera studovala tanec, herectví a zpěv, syn balet a moderní tanec. Můj manžel Dean Wilmington je též pianista. Na rozdíl ode mne je velice všestranný, hraje jeden večer jazz a druhý večer Chopina či barokní hudbu na cembale a virtuosně ovládá didgeridoo, nástroj australských Aborigines. Komponuje a inscenuje, neboť je momentálně divadelním intendantem a má na starosti celou hudební stránku, dirigovaní symfonických koncertů i operet, organizaci komorních i jazzovych koncertů atd. Tento rok plánujeme společné natáčení Variací na téma Bohuslava Martinů a jestli se vše povede dle plánu, vyjde brzy další virtuelní CD s klavírní tvorbou Jana Nováka, druhý díl. Dean i děti jsou pro mne obrovskou podporou.
Vaše maminka Eliška Nováková nazvala svou stručnou monografii Život jako koncert pro dva klavíry. Až jednou napíšete své vzpomínky a monografii, jak ji pojmenujete?
Memoáry by nikoho nezajímaly a mě už teprve ne. Také bych na ně neměla čas, neboť jak vidíte, mám co dělat s tím, co už je, i s tím, co ještě není, snažím se připravit otcova doposud nevydaná díla pro tisk a čeká mě mnoho korektur…
Ten nezájem o memoáry nemohu potvrdit, vždyť už i dnešní stručný vstup do vašeho života je plný zajímavostí!
Podobnými otázkami vstupujeme se sestrou Clarou Novak do zajímavého světa flétny.
Na flétnu hrajete odmalička, vždycky jste chtěla být flétnistkou?
Ne, první nástroj, který mne oslovil, byla vlastně harfa. Je to obrovské štěstí, že to byl jen přechodný zájem, nikdy jsem na harfu nehrála – a k mému životnímu stylu se flétna rozhodně hodí víc.
Emigrace vám otevřela zajímavé studijní destinace. Na Musikhochschule Stuttgart vás vedl prof. Klaus Schochow, na konzervatoři v Paříži jste pokračovala u Michela Debosta, flétnové kapacity, respektovaného hráče i pedagoga. Měl nějaké své speciality výuky hry na flétnu?
Měla jsem obrovské štěstí s mými učiteli. Profesor Schochow a jeho asistentka, turecká Nicoletova žákyně Gülşen Tatu mě naučili opravdové základy a také i hudebně se šlo hodně do hloubky. Na Pařížské konzervatoři šlo vše daleko rychlejším tempem, člověk se učil nejenom od profesorů, ale i od spolužáků, úroveň byla – a je – vysoká. Michel Debost měl opravdu krásnou třídu, sám byl velký mistr, a přitom vůbec ne nafoukaný,
Už v úplných začátcích studia jste absolvovala mnohé flétnové soutěže. Vaše curriculum vitae zmiňuje soutěže v Palmi, Anconě, ve Strese. Přibližte je. Jste držitelka ceny Rotary-Preis Stuttgart, Darmstadt Stipendium Preis a ceny Pro Musicis Award Paris-New York. Pařížskou konzervatoř jste končila s Premier Prix. Co takové ocenění znamenala?
Myslím, že je dobré soutěžit, když je člověk velmi mladý. Já jsem po všech těchto cenách dlouhou dobu na soutěže zanevřela, zdálo se mi to velmi nemuzikální, a taky jsem někdy shledávala, že ceny nebyly vždy zasloužené, když třeba naopak již v prvním kole vypadli kandidáti, kteří se mně zdáli být daleko zajímavější. Teď skoro každý rok sedím sama v porotách, a když někdo hraje pěkně, mám obrovskou radost, ať už dostane cenu nebo ne.
V letech 1988–2006 jste hrála první flétnu v Ensemble Orchestral de Paris. Tento Komorní orchestr Paříže se proslavil svěží a progresívní dramaturgií, také operním repertoárem. Znáte tak ohromnou škálu děl. Kterého skladatele byste vyzdvihla jako autora pozoruhodných flétnových partů?
Rozhodně francouzské impresionisty, Ravel, Debussy i Albert Roussel, oni opravdu pochopili ducha flétny. Když jsem jako nováček v orchestru zažila dirigenta Armina Jordana s Ma mère l’Oye, byla jsem tak ohromená, že jsem ještě dlouho po zkoušce ze sebe nevypravila ani slovo. Armin Jordan mě opravdu „poznamenal“, byla to úžasná spolupráce. Jeho syn Philippe se od něj hodně naučil, byl to tenkrát malý hoch, ale už výborný pianista.
Hraní v orchestru je velká zodpovědnost, co z této letité znalosti zdůrazňujete studentům?
V orchestru musí být člověk pružný, ve všem, v intonaci, tónově i v lidských vztazích… Umět být součástí celku a hned potom zazářit v sólu, a pak se zase ponořit do souzvuku. A poslouchat. Sebe i ostatní.
Flétnové skladby psal Jan Novák většinou až v emigraci a vlastně pro vás. Z těch dřívějších brněnských dílek je například Písnička pro Števu, pro pikolu a klavír. Víte z vyprávění rodičů, kdo byl ten inspirátor Števa?
Pokud vím, Václav Žilka měl syna Števu, a několik skladatelů napsalo malý kousek pro tohoto velmi mladého hráče. Sbírka se jmenuje Musiculus a Jan Novák do ní přinesl Písničku.
Sonata gemella je pro dvě flétny, je z roku 1978, pro druhý flétnový part jste měla někoho z vašich studijních kolegů? Zadáváte často Sonatu gemellu svým studentům?
Byla vlastně psaná pro soutěž „Jugend musiziert“, můj flétnový kamarád Alexander Nagel a já jsme s ní také regionální kolo vyhráli, už nevím, jak dalece jsme postoupili, asi ne moc daleko. Studenti spíš rádi hrají Panisci fistula, otcovo trio pro tři flétny.
Aeoliu pro 2 flétny a klavír napsal roku 1983 pro vás a pro vaše kolegy na Stuttgartské Akademii. Duo fléten tvoří velmi živý celek, podmanivě kontrastní k bohatě barvitému klavíru. Hráli jste tuto brilantní skladbu skutečně ještě za studií?
Určitě ano, ale nevzpomínám si na to přesně. Hraje se často, je výborné, že byla vydána u Českého rozhlasu, jakož i většina ostatních věcí pro flétnu.
My jsme měli exkluzivní koncertní zážitek vaší muzikální suverenity a symbiózy se sestrou Dorou v přednesu Sonaty super Hoson zes. To dílo má svou popularitu, existují i disertační práce, které se jí věnují. Jak vy ji vnímáte?
Z celé flétnové tvorby mého otce je toto dílo největší, nejzralejší i nejvážnější. Je to pro mne jeho testament.
Choreae vernales, neboli Jarní tance, jsou ve verzi flétna s kytarou, nebo s klavírem, nejpopulárnější je verze orchestrální. Vy Choreae vernales hrajete působivě na novinkovém CD Českého rozhlasu (Supraphon 4331-2). Jak se vám se SOČRem a Tomášem Netopilem pracovalo? Vracíte se někdy i ke komorní verzi?
Se SOČRem i panem Netopilem byla krásná spolupráce. Samozřejmě hraji i komorní verze, hlavně s klavírem, a taky je ráda učím.
Z mnoha rozličných, takřka dvacítky děl, která Jan Novák napsal pro flétnu, máte jasný vjem jeho tvůrčí originality. Jak byste popsala, pojmenovala charakteristické užití a rozezvučení tohoto nástroje?
Myslím, že v otcových dílech je celá škála zvuků, které jsou možné na flétnu vyloudit, a to s velmi „klasickými“ prostředky. Od líbezné, až naivně jednoduché zpěvnosti až do temné, barbarsky pohanské drsnosti… Problém vidím spíše v tom, že otec nepsal často agogiku a dynamiku, to ovšem znamená, že interpret se musí napřed ponořit do jeho zvukového světa a pochopit trochu více než hrát jen noty. U Martinů je to často taky tak, a u obou nemluvím jen o flétnové tvorbě.
Hrajete na čtrnáctikarátovou zlatou flétnu Sankyo. Jak došlo na volbu této firmy? Vnímáte ji jako nástroj zcela univerzální, nebo třeba pro barokní skladby volíte jiný nástroj? Kolik vlastně máte fléten?
Moje flétna je z bílého zlata a zvolila jsem ji úplně bez ohledu na značku, prostě jen po zvuku. Jsme spolu už velmi dlouho, a i když někdy používám zlatou hlavici Faulisi, jsem s ní stále spokojena a jinou nepotřebuji. Jsme už takový starý pár.
Čím dál více patříte opět do české flétnové kultury. Jak koncerty, tak interpretačními kurzy. Chystá se letní kurz v Oseku, čítá již 16. ročník. Čím vás láka a oslovuje?
Jedná se o kurzy „Hudba bez Hranic“, organizuje je úžasná Lenka Kozderková, já jsem jen host, zato už řadu let. Můžu prozradit, že tento rok nebudou v Oseku, ale na zámku Kostelec nad Černými lesy. Mají vždy úžasnou atmosféru! Už několik let máme i hosty z Číny, je to úžasné, jak si všichni spolu rozumí a pomáhají.
V současnosti učíte v Číně na Soochow University v Su-čou a na konzervatoři v Chang-čou. Co vám přesun do tak odlišného světa přinesl a naopak, co vy přinášíte čínským studentům?
Na Soochouw University už neučím, byla jsem tam deset let, což je pro mě dlouhá doba. Je to svět velmi jiný a velmi stejný, lidé chtějí konec konců všude to samé, trochu štěstí a dobrý život. Zde v Číně byla obrovská kultura, ovšem přerušená kulturní revolucí, je to na světě myslím dosti unikátní, a vidím, jak s tím mladší generace zápolí. Je to zajímavé.
Znamená to, že jste ke své latině, dánštině, italštině, němčině, francouzštině, angličtině přidala nově čínštinu, slovem i písmem?
Dánštinu můžete škrtnout, zato přidat španělštinu, žili jsme blízko Valencie sedm let. Čínsky ještě vůbec neumím tak, jak bych chtěla.
Vaše maminka Eliška Nováková napsala monografii s krásně výstižným názvem Život jako koncert pro dva klavíry. Až vy jednou napíšete vzpomínky, jak se budou jmenovat?
Pochybuji, že budu psát nějaké vzpomínky. Můj život není až tak zajímavý a k tomu mám ještě opravdu příšernou paměť.
Milé dámy, mnohokrát vám oběma děkuji za rozhovor a na vaše vzpomínky se přesto těšíme, a také na vaše aktivity a koncerty v Česku!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
