Co bude dál s Národním divadlem? Dvě hodiny s Janem Burianem (1)

Rozhovor s designovaným ředitelem Národního divadla v Praze

Ve svém zcela zaplněném diáři jen těžko hledal pro náš rozhovor prázdné místo. Po poměrně dlouhém a komplikovaném domlouvání jsme se nakonec setkali v jednom z volných dnů druhého květnového týdne. Setkali zrovna bezprostředně poté, co se na webu Unie odborového svazu profesionálních zpěváků objevilo provolání, vyzývající ministryni kultury, aby přehodnotila rozhodnutí o jeho jmenování ředitelem Národního divadla (provolání najdete zde), stejně jako i návrh transformačních změn, předložený expertní komisí (dokument najdete zde).Času na náš rozhovor mám dnes nakonec dost, překvapil mě Jan Burian hned zkraje. A tak se taky stalo. S výhledem na Národní divadlo jsme v kavárně Slávia spolu mluvili celé dvě hodiny.

Hned na začátku k tomu, co se objevilo v uplynulých dnech na webu odborového svazu profesionálních zpěváků: k provolání, žádajícímu ministryni kultury, aby přehodnotila svůj postoj jak k Návrhu transformace Národního divadla, který přijala bez oponentního řízení, tak i k vašemu jmenování do čela Národního divadla bez toho, aniž byste předložil jakoukoli vlastní koncepci jeho řízení. Četl jste to provolání?

Četl jsem to zatím jen v rychlosti v e-mailu…

Nicméně na to nějaký názor určitě máte. Signatářům vadí, že jste za dva měsíce, vlastně to jsou už tři, nepředložil žádnou koncepci fungování opery v Národním divadle, ani jste nepředstavil, cituji, „jedinou operní osobnost, která by s vámi byla ochotná spolupracovat“. A taky vám je vyčítáno, že jste do funkce zastupujícího šéfa opery jmenoval operního laika, tedy jednu z úřednic v divadle. Co těmto výtkám říkáte?

Odpovím trochu šířeji. Za posledních dvacet let máme s průběhem takzvaných výběrových řízení nejen v Národním divadle poměrně bohaté zkušenosti. Kdo chtěl dělat ředitele, byl vyzván k sepsání koncepce, kterou posuzovala ad hoc jmenovaná komise. Vybrán byl ten, jehož slohové cvičení bylo nejhezčí. Například vítězná koncepce byla postavena na tom, že Národní divadlo bude plné zahraničních režisérů – a nakonec se tam během  pětiletého funkčního období objevil jen jeden. Naproti tomu opera Národního divadla měla poměrně úspěšné období za šéfování Josefa Průdka, jemuž žádné výběrové řízení nepředcházelo…

…a taky se tehdy říkalo, že operu řídí spíše pan Srstka…

… který na tom byl z hlediska odpovídajícího vzdělání podobně jako nynější zastupující šéfka, paní inženýrka Dominová, že? Navíc ona byla pověřena jen na tři měsíce. – No a pak tu byly všemožné koncepce, které se prostě nepodařily… Za správný postup proto považuji, když vyhlašovatel výběrového řízení – tedy zřizovatel – nejprve zformuluje základní požadavek na fungování dané instituce. Svůj záměr pak musí vybavit určitými parametry, což jsou související legislativní kroky a ekonomické podmínky. A to – co se Národního divadla týče – v prvním pololetí letošního roku v zásadě proběhlo. V této chvíli mám zadání od zřizovatele, které je pojmenováním základních čtyř problémů, jež je třeba rozpracovat.

Mluvíte o závěru expertní ministerské komise?

Ano, o materiálu expertní komise. Od roku 1990 je to poprvé, kdy se postupuje standardním způsobem. Dovolte mi příklad ze zahraničí: teď tu byl na premiéře Myslivečkovy Olympiády Stéphane Lissner z La Scaly, který už letos ví, že bude za tři roky šéfem v Paříži. Určitě nepředkládal žádné slohové cvičení, navíc má tři roky na přípravu a domluvu s vybranými osobnostmi. A neslyšel jsem, že by ho někdo pronásledoval, že ještě nic nepředstavil…

… já vám do toho skočím: na druhou stranu určitě jako dlouholetý divadelník cítíte, že situace tady v Praze je docela napjatá, že lidé v divadle jsou vystresovaní, že čekají na vizi, na to, co bude. A že tato situace vyžaduje svým způsobem nestandardní řešení. Že ti lidé už dlouho chtějí vědět třeba to, zda tu budou dva orchestry nebo jen jeden… Pro řadu z nich je třeba toto absolutně prioritní, jakkoli z hlediska celkového pohledu a pohledu vašeho se to může jevit jako něco ne zas až tak podstatného…

Jejich obavy naprosto chápu a rozumím jim. Ale je třeba si uvědomit, že původcem jejich strachu je ne zrovna šťastné mechanické sloučení dvou operních domů, k němuž došlo před dvěma lety bez ohledu na to, jak který z nich fungoval. Není to otázka posledních tří měsíců, kdy jsem se do těchto problémů „namočil“ já. Ostatně do funkce nastoupím až 1. srpna a nikdo nemůže očekávat okamžité řešení tak vleklého, neuspokojivého stavu. Nová koncepce přece nemůže být jenom ideové prohlášení s jedním jménem, musí mít nějaké ekonomické a personální parametry. Ty se dají solidně a korektně vypracovat jenom na základě znalosti všeho, co uvnitř divadla je… Přitom ani po třech měsících, co se tím zabývám, nemám ještě úplná data ze Státní opery.Počkejte, vy říkáte ze Státní opery, ale to už je přece jeden soubor…

Ano, ale já mluvím o úplných datech za poslední tři roky, tedy z původní příspěvkové organizace Státní opera Praha: jakým způsobem je ten který útvar – sbor, orchestr – či jednotlivec placen, jak je odměňován, proč je v pracovním poměru, proč není…

Neříkejte, že ta čísla neexistují… To vám je nechtějí dát?

Dostupná čísla se kvůli zavedenému statistickému systému velmi obtížně analyzují, protože jsou v takových souborech, které nic nevypovídají. Dokonce některé údaje vůbec neexistují. Buď jsou skartovány, nebo se ztratily, nebo jsou někde v archivu a nemůže je nikdo najít…

…ale jestliže máte hmatatelné důkazy, že ty věci jsou skartované nebo že se ztratily, tak to je pomalu až na trestní oznámení. To je přece v rozporu se zákonem…

Nevím, jak si představujete „hmatatelný“ důkaz. Zatím se pořád snažím ty údaje normálně najít. Do konce května bych měl mít zpracovaný materiál, jak na tom Národní divadlo – myslím celé, včetně Státní opery – z hlediska ekonomického je, do jaké míry finanční prostředky chybí či nechybí, jak to vypadá se závazky.

A pokud tam budou nějaké ekonomické problémy, bude třeba je do mého nástupu vyřešit, chcete-li zhojit, o čemž s ministerstvem kultury průběžně jednám. Hledáme cestu, jakým způsobem vyřešit financování Národního divadla vůbec, aby mohlo ve stávajícím rozsahu činnosti existovat. V tomto směru cítím velkou vůli Národnímu divadlu pomoci, bez ohledu na to, že ekonomická situace ministerstva kultury a státu vůbec není růžová. Já budu hrát otevřenou hru a jakmile tu základní analýzu skončím, samozřejmě o tom budeme informovat média a veřejnost. Pokud se objeví nějaký problém, nehodlám strkat hlavu do písku a říkat, že neexistuje, nebo že to počká a vyřeší se to za rok, za dva.

Otázce kompetentního vedení opery se věnuji dnes a denně velmi intenzivně s tím, že ji musím vyřešit do začátku nové sezony. A protože se snažím udělat to korektně, nerozhlížím se jen v České republice, ale i v zahraničí. Kromě okamžitého řešení zvažuji už i další varianty, které by mohly přicházet v úvahu řekněme za tři roky, protože si uvědomuji, že moje působení se bude zřejmě dělit do dvou fází. V té první je třeba uvést provoz divadla do normálního stavu a teprve v druhé fázi bude možné provádět nějaké změny.

A ještě k tomu chci říct jednu věc. Chápu strach a nálady zaměstnanců pramenící z protichůdných zpráv, s nimiž jsou zhruba tři čtvrtě roku konfrontováni: když vám v úterý někdo řekne, že se orchestr Státní opery zruší, ve středu, že se obnoví, a tak pořád dokola,  logicky toho už máte plné zuby… Ale já jsem nikdy nic takového neřekl. Od začátku tvrdím, že základní zadání je provozovat operu ve všech třech historických budovách, a to je i v onom zmíněném konceptu na straně tři. Takže obavy, že by někdo nechtěl provozovat vlastní operní tvorbu v Národním divadle nebo ve Státní opeře, jsou opravdu úplně absurdní. A jestli se bude provozovat opera ve Stavovském divadle, Státní opeře a v Národním divadle, tak tomu musí odpovídat i počet hudebníků – těžko to zvládne jeden orchestr o devadesáti lidech. Tomu by snad lidé, kteří v tom divadle pracují třicet let, měli rozumět.

Situace v této chvíli vypadá tak, že máme dva orchestry, dvě organizační jednotky, ale jednoho šéfdirigenta. A já například velmi vážně zvažuji možnost – a lidé z orchestru nebo alespoň jejich odboroví předáci a šéfové umělecké rady to vědí – vrátit se k modelu dvou šéfdirigentů, čili aby každý dům měl v rámci budování své vlastní tváře také vlastní hudební vedení. Takže v tomhle směru žádám o strpení, doufám, že to ještě těch několik týdnů vydrží.

Byl bych mnohem raději, kdybych měl rok na přípravu a mohl přijít s jasným finančním zajištěním, programem a vedením… Vůbec mě netěší, že to musím přebírat takto hekticky a přitom ještě řídit plzeňské divadlo. Nestěžuji si, je to můj problém, nemusel jsem to brát. Ale je půlka května a já jsem řekl, že když sem nastoupím 1. srpna, do konce roku zpracuji a projednám nějakou verzi onoho konceptu, a sice ne že napíšu slohové cvičení, s nikým to neproberu, někdo to odsouhlasí a pak se to bude realizovat. Naopak chci o zásadních věcech jednat jak napříč politickým spektrem, tak i s relevantními lidmi v divadle včetně zástupců zaměstnanců, protože vím, že všechny od stolu vznikající koncepty nemají žádnou šanci na úspěch. Což se projevilo právě oním sloučením před dvěma lety.Vy jste se teď ale dotknul celé řady témat. Od momentální situace v opeře, přes finanční záležitosti, vaše budoucí spolupracovníky atd. Pojďme to teď vzít postupně. Předně, abychom neutekli od těch nespokojených hlasů: jistě nejen já tohle všechno, co říkáte, chápu – to že nelze vystřelit koncepci během dvou tří měsíců, pakliže má být opravdu fundovaná, opřená o data a tak dále. Ale ptám se znovu: nemáte pocit, že jste podcenil komunikaci s lidmi tady v divadle, když se objevují podobné hlasy, jako je třeba tohle ono hned zkraje zmíněné  provolání? Nebo když se objevují otevřené dopisy od Rocca, který poukazuje na to, že nemáte žádnou koncepci?

Víte, já nemám moc chuť to rozsáhle komentovat. Pan Rok Rappl prostě má svou spoluodpovědnost na té nešťastné fúzi. A měl dva roky na to, aby připravil a projednal takovou koncepci, s níž by se lidé v divadle a odborná veřejnost mohli ztotožnit. Zjistil jsem však, že přinejmenším lidé v opeře o žádné koncepci nevědí a s tím, co se tu děje, hluboce nesouhlasí – a to všichni. Takže kritizovat potom mě, který jsem ještě ani nenastoupil a neměl možnost se k relevantním podmínkám dostat, že jsem nevyrobil během měsíce koncepci, je absurdní. Ale nechci se pouštět do této k ničemu nevedoucí debaty přes média. S panem Roccem jsem se opakovaně (třikrát po dvou hodinách) snažil naše postoje vyjasnit: neshodli jsme se, to se v životě stává. Přeji mu hodně štěstí a dál se k tomu nehodlám vracet.

Se zástupci signatářů onoho prohlášení na webu Unie odborového svazu profesionálních zpěváků se nesejdete?

S panem Kolářem, který je tuším autorem toho posledního materiálu, jsem se už sešel. Nejenom že se tomu nebráním, ale budu všechny, včetně těch, co jsou proti, vyzývat k dialogu, budu se s nimi scházet, protože mě zajímají i názory opačné. Nemyslím, že jsem podcenil komunikaci. První, co jsem udělal, bylo to, že jsem se sešel se všemi odborovými organizacemi a uměleckými radami, a to myslím během prvních deseti, čtrnácti dnů…

Vaše dojmy z toho?

Že lidé jsou z událostí posledních dvou let právem vyděšení, situaci nerozumí a obávají se, že někdo chce hlavně ušetřit peníze a jejich osud ho při tom nezajímá. Já si rád všechny vyslechnu, ale ta organizace je strašně velká. Třeba s orchestrem Národního divadla jsem poměrně v častém styku. Další schůzku máme příští týden, jak se šéfem umělecké rady, tak s panem Svobodou z odborů Státní opery, teď jsem mluvil s celým vedením Státní opery… Jen pro ilustraci vám řeknu, že se šéfem baletu jsem mluvil zatím jen dvakrát, na rozdíl od zaměstnanců opery, se kterými se snažím komunikovat co nejvíc. Sešel jsem se s několika sólisty opery, mluvil jsem s některými dirigenty…

Informace ke mně proudí z mnoha stran, často jen v náznacích – a všechny je třeba ověřovat. Třeba informaci o tom, jak jsou využíváni sólisté v pracovním poměru ve vztahu k hostům. Vyžádal jsem si k tomu příslušná data, která do dneška ještě nejsou úplná, to zdůrazňuji. Dozvěděl jsem se také, že vedení opery požívá minimální důvěry a autority. Lidé samozřejmě nevěří ani ministerstvu, ať už říká cokoli, přestože celé to nešťastné sloučení je věc úplně jiného vedení ministerstva, než je nyní, byť jde o stejnou politickou stranu.

Abych to zjednodušil: vím, že ne se všemi kroky budou vždy všichni zaměstnanci souhlasit, ale určitě je lepší předem jim říct, jak to bude, než neříkat nic a pak je novou situací zaskočit. Pokud chystám nějaké nové kroky, mám ve zvyku o tom lidi informovat. A co se Rocca týče, souhlasil jsem s tím, aby ho Václav Pelouch odvolal. Kromě nedostatečné důvěry byly důvody zejména v provozněekonomických problémech, se kterými se opera potýká. A myslím, že to je i určitý signál dovnitř Opery Národního divadla, myslím obou scén. Dvouleté období transformace – netransformace je za námi a já jsem odhodlán začít znovu. Podívat se na situaci bez předsudků a nenechat se jí svazovat. Pokud si poptávka ze strany zřizovatele a diváků vyžádá rozšíření operního provozu, a my na to budeme potřebovat v nějakém oboru ještě více umělců, tak vás ujišťuji, že za to budu bojovat, jak jsem to dělal i v jiných divadlech.Ještě jedna věc k vašim nynějším kritikům: Ty hlasy výhrad proti vám, hlavně proti tomu, že jste zatím nepředložil žádnou koncepci, pocházejí – pokud pominu odvolaného Rocca – především z kruhů mimo divadlo. Mají snad lidé v divadle strach se ozvat? Jak si to vysvětlujete?

Samozřejmě někteří lidé se toho neúčastní, protože se bojí, aby je to existenčně neohrozilo. Zároveň je kolem Národního divadla spousta lidí, kteří tady byli zaměstnaní nebo v minulosti projevili nějaké názory a teď chtějí dokázat, že jaksi měli pravdu, nebo prostě vyvolávají vlny, protože jim ta nejistota vyhovuje a dělají si nějaké naděje, třeba i vlastní pracovní… Může za tím být i prosté očekávání, že když to bude hodně bublat, ředitel se lekne a nepůjde v těch věcech dostatečně do hloubky. Ale já vás ujišťuji, že kdybych se bál, tak nepůjdu do lesa. Já velmi dobře vím, že se v tom všem vyznat musím, protože jinak to celé neuřídím.

Naštěstí ale mám už i pozitivní zkušenosti. Po schůzce se sólisty mi napsal velmi pěkný dopis Luděk Vele, jehož si velmi vážím a s nímž jsem měl i osobní jednání, kdy jsem se s ním radil, jaké parametry by měl podle jeho mínění splňovat budoucí ředitel nebo chcete-li šéf Opery, a velmi neformálně jsme při tom probírali, kdo je v Čechách v tomto ohledu k dispozici. Uvádím tento jeden příklad, ale nebyl to jen Luděk Vele, koho jsem doufám přesvědčil o tom, že sem přichází člověk s citem pro divadlo, který je do řady věcí zasvěcený, chápe, co to obnáší, a nebude dělat žádné blbosti. Dlouhodobý problém českých divadel je, že zřizovatelé někdy předpokládají, že když postaví do čela divadla manažera nebo teoretika, bude to výborně fungovat. Já jsem praktický divadelník. A ono zmíněné pozitivní je, že alespoň část lidí při vzájemných debatách uvěřila, že to myslím s Národním divadlem dobře a budu hledat cestu, která bude v jeho prospěch – nejenom ve prospěch nějakých hypotetických úspor.

Víte, tohle všechno, o čem mluvíte, především analýzy současného stavu nejen Opery, ale celého Národního divadla, finanční aspekt celé věci, shánění nového vedení Opery, zpracování koncepcí dalšího vývoje, jednání s ministerstvem o financích a tak dále – na to všechno jeden člověk určitě nestačí, zvlášť když stále ještě máte na krku i plzeňské divadlo. Máte k tomu tady v Praze už teď nějaký tým lidí? Spolupracovníků, stálých konzultantů? Pomocníků? Kdo vám s tím pomáhá? Poodhrňte prosím v tomhle ohledu oponu.

Mám svůj pracovní tým, který se věnuje zejména legislativě a ekonomice, protože to je z hlediska převzetí divadla priorita, byť personálně a mediálně hoří opera. Je v něm má náměstkyně z Plzně, náměstkyně z českobudějovického divadla inženýrka Dvořáková, tři advokáti, daňový poradce. Ten tým průběžně pracuje, schází se každý týden…

… dobrovolně?

Běží to dobrovolně, po dohodě s Ministerstvem kultury. Národní divadlo to nehradí, ale o týmu samozřejmě ví. Máme pravidelné schůzky s inženýrem Pelouchem a s dalšími lidmi, kterých se to týká. Vypracovali jsme už rozpočet na rok 2014, změnu rozpočtu na letošní rok… Bez kompletních podkladů to byla velmi náročná práce, ale rozpočet už existuje. Co se týká opery, tam budu trošku tajnosnubnější. Jak jistě víte, nejsem operní odborník, jen poučený laik, který řídí divadlo, kde je opera, a má ji rád…

Počkejte, laik? Vždyť v opeře taky režírujete…

Ano, režíruju i v opeře. Mimochodem jako dítě jsem nejdřív chodil do opery a pak teprve na činohru, protože maminka byla vášnivá operní fanynka a babička vystudovaná profesionální klavíristka. Takže mé první silné divadelní zážitky souvisí s operou…

Teď se o Opeře v Národním divadle radím s lidmi z akademické sféry, s bývalým děkanem HAMU, s expertním ministerským týmem, tedy s Václavem Riedlbauchem, Jiřím Šestákem, mám i nějaké zahraniční poradce… S Davidem Marečkem zase probíráme strategii, jak vůči státu ošetřit orchestry finančně a pracovněprávně. Byl jsem v Londýně, jsem v kontaktu s agenturami, které se dlouhodobě zabývají operním trhem. Mám velkou radost, protože se mi podařilo domluvit s Nicholasem Paynem, že nám pomůže při konzultacích celého toho chystaného konceptu, máme spolu schůzku v Londýně 29. května. On velmi miluje českou operu, má na všechny ty problémy velmi razantní názor. Snaží se, abychom v operním světě udělali trochu krok dopředu, a velmi ochotně nabízí, že s řadou věcí pomůže… To všechno jsou jenom příklady. Radím se také s řadou dirigentů… Prostě určitě na tom všem teď nepracuji sám.

A z lidí, které byste tady v divadle jako své spolupracovníky rád viděl – nemyslím tím rovnou šéfa opery, to asi je v tuto chvíli pořád ještě otazník – máte už s někým něco dohodnuto?

Řečeno obecně, mám tři velmi relevantní týmy, o kterých je třeba uvažovat, a samozřejmě se ozývá mnoho zájemců…

… na profese?

Na profese šéfů, dirigentů, prostě všech… Rád bych si ještě během května udělal řekněme užší výběr a pak bych se chtěl s uměleckou radou, zřizovatelem a s lidmi, kterým důvěřuji, poradit, komu mám práci v Národním divadle definitivně nabídnout. Abych už v červnu mohl některým z vytipovaných lidí říct, pojďte do toho, a těm dalším, promiňte, já jsem se rozhodl jinak… Nedělám si iluze, ať přijde kdokoli, určitou vlnu strachu to opět vyvolá. Bude chvíli trvat, než lidé v divadle získají alespoň nějakou důvěru v nové vedení. Je to zákonitý následek předcházejícího procesu. Nestěžuji si, jenom to konstatuji. Navíc: ono se v tuto chvíli jedná líp s někým, kdo by měl nastoupil za tři roky, než s někým, komu říkáte, aby přišel hned v září.

Z Plzně si nějaké lidi sem přivedete?

Nevím, není to moje priorita. Rád bych, ale nejsme zatím nijak domluveni.

Několikrát jste zmínil zřizovatele. I onen stručný návrh transformace Národního divadla, zpracovaný týmem ministerských konzultantů, který fungoval i v souvislosti s vaším výběrem, zdůrazňuje, že komunikace se zřizovatelem byla velmi špatná, neuspokojivá…

… ano, to máte pravdu.

Zlepšilo se to?

Podívejte se…

…nepředpokládám, že si budete stěžovat, ale nedá mi to se nezeptat…

Určitě se to zlepšilo. Ministerstvo kultury se ve vztahu k Národnímu divadlu dopustilo chyb, ale má velký zájem na tom, aby Národní divadlo normálně hrálo, bylo slušně zafinancované a aby jeho hlavním tématem nebylo, kolik v něm bude orchestrů… Mělo by se psát o inscenacích a ne o této věci. V této chvíli se komunikace s ministerstvem odehrává v osobně-pracovní rovině. A není vyřešený systém, ve kterém je pochopitelně chyba.

Když říkáte systém, v onom materiálu expertní komise bylo znovu zdůrazněno to, o čem se v minulosti opakovaně mluvilo. Totiž o legislativní změně, ať už o samotném zákoně o Národním divadle, nebo o nějakých jiných variantách. Máte v tomhle už trochu jasněji, případně mluvil jste s nějakými politiky na toto téma?

My jsme dokonce udělali to, že mou poslední akcí jako předsedy Asociace profesionálních divadel byla na konci dubna celodenní konference v Senátu na toto téma. Pozvali jsme tam i lidi ze zahraničí, z Německa, Švédska, Francie, Rakouska, Belgie. Byli tam poslanci, senátoři, zástupci ministerstva financí, práce, kultury, starostové, hejtmani…Mluvili jsme hlavně o systému kooperativního financování jako o standardním nástroji řízení kulturních institucí v Evropě a také o nutných legislativních změnách. Jsem přesvědčen, že nejprůchodnější, resp. nejlepší by byl zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, který alespoň v nějaké, byť polovičaté podobě už existuje v paragrafovaném znění. Takový, který by dovedl legislativně vytvořit nový typ právnické osoby, který by neztratil výhody příspěvkové organizace, tzn. veřejné instituce zakládané a financované samosprávou nebo státní správou. Ale na druhou stranu by modernizoval nástroje řízení, počínaje tím, jaké pravomoci má politická reprezentace, správní rada a jaké exekutiva, až po nástroje ekonomického řízení, jako je systém odměňování, práce s fondy, daňové záležitosti a podobně. Já si myslím, že je absolutně nutné to udělat, nejen pro Národní divadlo, ale vůbec pro všechny velké kulturní instituce v Česku, protože ten problém je všeobecný.

Já teď budu mít možná kacířskou otázku: tohle je sice hezké a poslouchá se to pěkně, nicméně nemáte pocit, že to bude časově daleko zdlouhavější a namáhavější něco takového prosadit? Zdlouhavější než přijmout speciální zákon o samotném Národním divadle?

Říkáte to absolutně přesně. Druhá varianta, z hlediska zájmu Národního divadla rychlejší, je zákon o Národním divadle. Samozřejmě, všechny ty věci by se daly ošetřit konkrétnějším, méně obecným ustanovením, kdy prostě stát a parlament se zvláštním zřetelem na výjimečné postavení Národního divadla upraví podmínky jeho fungování. Nevýhodou toho kroku ale je, že to je zákon pro jednu instituci, což legislativci neradi vidí a mají pravdu… Jsem rád, že jste se na to zeptal, alespoň mohu doložit, co jsem v tomto směru už udělal. Měli jsme konzultaci s Legislativní radou vlády, respektive s náměstkem pana ministra Mlsny, který ji má na starosti. Probírali jsme všechny možnosti, rýsují se čtyři: transformace příspěvkové organizace, využití občanského zákoníku, zákon o Národním divadle a zákon o veřejně-právní instituci v kultuře. Pojmenovali jsme výhody a nevýhody všech čtyř kroků a jejich soulad s právním systémem… Výstupem zmíněné konference je i to, že velmi rychle by měla být ustavena pracovní skupina, která na základě téhle debaty nadefinuje parametry legislativní změny. Tak, aby odborníci a Legislativní rada vlády se tím mohli vážně zabývat a nedělalo se to amatérsky. Tohle si vzal na bedra jako svou iniciativu pan senátor Jiří Šesták.

Čili všechny čtyři zmíněné možnosti jsou ve hře…

Musí být. Protože musíme mít argumenty pro parlament, proč dáváme určité variantě přednost a jinou klademe na druhé či třetí místo. Ten proces je velmi složitý. Řada problémů Národního divadla setrvale pramení z neexistence normálního systému řízení. Když se vrátíme k té poslední fúzi: kdyby existovala kompetentní správní rada, která dokáže všechny ty věci posoudit divadelním a odborným rozumem, k téhle situaci by vůbec nedošlo. O tom jsem přesvědčen na devětadevadesát procent. Druhá věc je kooperativní financování, o němž si myslím – a je to myšlenka, kterou zatím ne moc rádi v Praze slyší, že perspektivně není možné. Podívejte se, v Praze je pět krásných historických divadelních budov, mimochodem postavených za Rakouska-Uherska. Tři z nich spravuje stát a jsou úplně nebo částečně určeny pro provozování opery. Opera je nejnáročnější, nejdražší provoz, neboť orchestr, sbor a zpěváci vždycky stojí spoustu peněz a je to exkluzivní záležitost. Není ale přece možné, aby hlavní město Praha nepřispívalo svým vlastním občanům na dotaci vstupenky ani jednou korunou. Na rozdíl třeba od Opavy, která si vlastní operu dotuje. Tady je potřeba najít řešení, ne to brát jako historicky dané a už s tím nikdy nic nedělat. Je přece paradoxní, aby si Opava operu platila a v Praze ji financoval jenom stát. Rozhodně se i v tomto směru hodlám angažovat. Vím, že výsledek nebude hned, ale je potřeba o tom otevřít legitimní debatu ve veřejnosti, protože prostě jenom stát nemůže být, když to řeknu drsně, výrobně-hospodářská jednotka pro národně-kulturní instituce.

Abychom to uzavřeli. Z těch zmíněných čtyř variant dáváte tedy přednost tomu všeobecnému zákonu? I když otázka jeho prosazení je časově asi nejnáročnější?

Myslím, že zákon o veřejnoprávní instituci by byl správným řešením. Ale legislativní proces je na začátku a já jako ředitel budu samozřejmě prosazovat to, co může pro Národní divadlo nejúčinněji a nejrychleji přinést nějaké pozitivní změny.

Na jak dlouho to vidíte, tu změnu legislativy?

Soudím, že do konce stávajícího volebního období by bylo možné tu legislativu připravit a projednat tak kvalitně, aby zákon byl hned na začátku příštího volebního období schválen. Reálné je to tedy na začátku roku 2015. Snažím se v tom duchu jednat se všemi politiky, kteří se zajímají o kulturu, se všemi politickými stranami – ono jich zas tak moc není. A samozřejmě se taky snažím působit na to, aby tyhle změny byly součástí volebních programů nebo alespoň záměrů. Mluvíme o tom řekněme s  deseti politiky, které to vážně zajímá. To tam klidně dejte (úsměv). I když jsem to možná přehnal…
(Dokončení zítra)