Sestava skladeb před přestávkou byla tradiční, ale přesto vynalézavá. Od Rossiniho tři vzájemně zcela odlišné kompozice, pak Verdiho Otče náš a nakonec Slavnostní a památné verše od Brahmse. Lukáš Vasilek nastudoval vše do detailů a vedl bezpečně svůj sbor k usazenému projevu hodnému úcty. Uplatnili mimořádně široké spektrum dynamiky od skutečného pianissima po bohaté, plné fortissimo; dokonalou dikci a deklamaci; bezpečné stylové cítění.
Rossiniho Mizející nevinnost byla kontrapunktická etuda, která i na malé ploše ukáže rozdíl mezi fugou barokní a raně romantickou. Ženský sbor Naděje vyzněl hravě, zato mužský sbor Smuteční zpěv za Meyerbeera byl i s pravidelnými kroky bubínku téměř morbidní kuriozitou. Jde o skladby z alb Hříchy stáří. Verdiho zhudebnění Modlitby Páně má obrovské dynamické rozpětí, zajímavé harmonie, vokální krásu a bylo v kultivovanosti, hlasové kultuře a dokonalosti sezpívání ozdobou večera. A Brahmsovy čtyři dvojsborové zpěvy využívají starobylé imitační techniky, ale také romantický patos a vysokou dynamiku. Byly proto vhodnou tečkou.
Po přestávce zazněly jen dvě kompozice. Rovinaté pláně pro housle, violoncello a smíšený sbor od Pēterise Vaskse, v originále Lidzenuma ainavas, měly českou premiéru. Autor, známý a typický představitel výrazného umění z Pobaltí, se nezapřel – přišel s originální inspirací a s jejím ještě originálnějším ztvárněním, s přehlednou formou, s prostými, ale nesmírně působivými zvukovými kouzly. Jeho hudba je plná čisté emocionality, lyriky duchovní hloubky a vnitřní krásy. V této čtvrthodinové skladbě z roku 2002 využívá výrazně exponované sólové housle a přizvukující violoncello v protikladu k vokální složce. Sbor zpívá bez textu. Rovinaté pláně z roku 2002 zachycují v klidném obrazu krajinu nížin Zemgalska, jiholotyšského regionu. Hudba přívětivě plyne, Pražský filharmonický sbor je zprvu upozaděn, ale později nabyde na síle. Gradace směřuje až ke znázornění ranního rozbřesku, symbolu každodenního znovuzrození přírody. Sboristé zde náhle tiše pískají a ve výsledné jemné změti velmi věrně dosahují v umělecké stylizaci iluze ptačího zpěvu.
Zvukomalbu a přeneseně rovněž téma znovuzrození užívá i ve světě pěveckých sborů proslulý americký skladatel Eric Whitacre. Tak, jako je o něm známo, že dovede vymyslet a realizovat neotřelé činy zasahující novým způsobem do hudebního provozu (vytvoření virtuálního „online“ pěveckého sboru nebo zapojení publika do průběhu koncertu pomocí speciální aplikace pro mobilní telefony), tak stejně novátorsky přistoupil i k nedlouhé skladbě Průtrž mračen (Cloudburst) pro sóla, smíšený sbor, bicí nástroje a klavír. Obraz deště je zde užit k apelu, aby se člověk vrátil zpět na správnou cestu a očistil se, podobně jako očišťuje voda v přírodě. Toto poselství nesou především slova mexického básníka, nositele Nobelovy ceny Octavia Paze. Hudba zaujme hymničností i rozmazanými zvuky, poryvy velkoleposti a šepotem, dynamickou gradací podpořenou tradičními prostředky patřícími do rodiny bicích nástrojů a znázorňujícími bouři i ztišením; ale nejvíc asi zaujme před závěrem znázorněním padajících kapek – sboristé ve volné aleatorice louskají prsty. Je to originální, působivé a věrné a posluchačům se to velmi líbilo.
Co Pražský filharmonický sbor ještě čeká? Koncerty v Karlových Varech, v Hradci Králové, turné do Izraele, v květnu koncert k sedmdesátému výročí vzniku státu Izrael a Dvořákovy Svatební košile – oba koncerty na Pražském jaru. Pak hostování v Drážďanech, Verdiho Requiem v Praze a vystoupení na festivalu Smetanova Litomyšl a potom v létě jako každým rokem v posledních letech koncerty a operní představení v Sankt Gallen ve Švýcarsku a v Bregenzu na festivalu na Bodamském jezeře v Rakousku – tam bude sbor až do poloviny srpna.
Koncerty sboru v Praze vzbuzují ohlas, nejsou organizovány zbytečně. Ten zatím poslední přinesl mimoděk zajímavý úkaz: před časem by lidé přišli především kvůli první polovině – a tu druhou, velmi moderní, by zdvořile vyslechli. A dnes? Se zaujetím vyslechnou tu první, ale s nadšením si po koncertě vykládají o té druhé, zajímavé, vzrušující, přijaté i všemi dalšími v publiku velmi příznivě, s hlasitými projevy uznání a obdivu. Posluchači jsou zkušenější a otevřenější, soudobá hudba evidentně stárne. A nikoho už nepohoršuje, co všechno je v hudbě možné, co všechno že se dá podle skladatelových představ „zahrát na sbor“, pokud bychom vokální těleso chápali jako svého druhu hudební nástroj. Logický vývoj, nesoucí naději.
Hodnocení autora recenze: 90%
Samostatný sborový koncert
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Pražský filharmonický sbor
5. dubna 2018 kostel sv. Šimona a Judy Praha
program:
Gioachino Rossini: Il candore in fuga – Mizející nevinnost (pro smíšený sbor a cappella)
Gioachino Rossini: Lʼespérance – Naděje (pro ženský sbor a klavír)
Gioachino Rossini: Chant funèbre à Meyerbeer – Smuteční zpěv za Meyerbeera (pro mužský sbor a buben)
Giuseppe Verdi: Pater noster – Otče náš (pro smíšený sbor a cappella)
Johannes Brahms: Fest- und Gedenksprüche op. 109 – Slavnostní a památné verše (pro smíšený dvojsbor a cappella)
=přestávka=
Pēteris Vasks: Lidzenuma ainavas – Rovinaté pláně (pro housle, violoncello a smíšený sbor – česká premiéra)
Eric Whitacre: Průtrž mračen (pro sóla, smíšený sbor, bicí nástroje a klavír)
