Čtvrtá opice: vize pro budoucnost!

Jen málokdo by čekal, jak rychle se mohou změnit jistoty ve zbytečnosti, cennosti v odpad a opomíjené tradice v poslední pevný bod. Poslední dny nás řádně poučily o tom, jaké jsou ty naše trvalé hodnoty, co je zodpovědnost, a co vlastní prospěch, kde je rozdíl mezi skutečností a mystifikací. Když nás ochranné síly opustí, stanou se tradice jen prázdnou formou pro falešný pocit. Nakonec stejně nezbyde než se uchýlit k realizaci teorií kvantového přesunu. Po Teatr Novogo Fronta a jeho absurdním podobenstvím vývoje dnešního světa je Čtvrtá opice souboru Handa Gote research and development další vizionářskou performancí, kterou vám zpětně představujeme a její téma nabízíme k osobnímu zamyšlení.
Handa Gote research and development – Čtvrtá opice (foto Martin Špelda)

Inscenace kolektivu Handa Gote research and development Čtvrtá opice uváděná v Alfredu ve dvoře je v kontextu současnosti téměř prognostickým scénářem doby, která by v těch černějších verzích následovala, kdyby současná epidemie pokořila lidské pokolení. Po kolapsu energií by zbyly jen hromady nefunkčních elektronických zařízení a nad nimi by se musely začít odvíjet zcela nové příběhy zcela nových životů. Je potřeba dodat, že nutně nemusí být produktem evolučního vývoje lidské rasy. Svět se restartoval, všechno začíná od znova. Oči, které dříve viděly jen displej, se zvednou a začínají objevovat svět kolem sebe, který už nepotřebuje ani robotické ruce ani klimatizace. Umělohmotný odpad používá jako palivo i stavební materiál, dovážkové krabice zastanou mnoho funkcí v běžné domácnosti. Ale kam směřuje tahle cesta?

Handa Gote s oblibou pracuje s archetypy původních tradic, které metamorfuje v rituálních podobenstvích. Donedávna se zřejmě zdálo toto pojetí divadla jako stále se opakující tematika, zřejmě kvůli nedostatečné vazbě s vlastními kořeny u těch, kteří při hodnocení zapomněli historii vlastního oboru. Vždyť právě tímto směrem a touto cestou se ubírala divadelní avantgarda meziválečné éry. Tato „burianovská“ linie české performativní tvorby dokonale snoubí všechny jeho zásadní složky (pohyb, hudbu, scénografii, videoart, design, dramaturgii ad.) Asi prostě musíme nejprve všechno zapomenout, abychom měli co objevovat a kam směřovat.

Handa Gote research and development – Čtvrtá opice (foto Martin Špelda)

Anežka Kalivodová jako nejmladší z trojice protagonistů ve scéně osvojení tradic skrze hru s vysokými maskami procitá jako dítě, které přišlo na svět do doby digitalizace. Objevuje květiny i motýly, radost a volnost v přírodě, kterou ovšem tvoří spíše odpad než průzračná příroda. Tomáš Procházka jako vůdce je spokojený, že dokázal zabezpečit svou společnost a další ambice jej začínají míjet. Marné snahy o vynálezy ho vedou k tomu, že si na starém toustovači ohřívá jídlo a větrákem vytváří potřebnou energii. Tím, kdo hledí v této sestavě vpřed a snaží se postihnout možnosti další existence, je především Veronika Švábová. Hvězda ne nepodobná té betlémské jí ukazuje světlo a ona burcuje své společníky k následování. Planá naděje, výsměch bohů. Nejedná se o hvězdu přinášející naději, ale o hvězdu věštící zánik.

A tak se před očima diváků znovu zkoumají dávno zapomenuté artefakty, až se ve světě plném odpadu a nevyzpytatelného počasí stává poslední nadějí binární kód pro přenos v prostoru a čase. Kód zakořeněný v našich buňkách, kód pudu sebezáchovy. Čeká se na záchranu.

Konec příběhu zůstává tak trochu otevřený. Hrozivá bouře značící příchod doby ledové je poslední možností, jak při osobní ochraně využít vyřazené MacBooky. Zvuk krup dopadajících na víka přístrojů je tím nejbizardnějším doprovodem dimenzionální transformace.

Handa Gote research and development – Čtvrtá opice (foto Martin Špelda)

Handa Gote resercharse and development nevěští apokalypsu, která ještě nedávno působila ohraně, ale trochu s černým sarkasmem ukazují možnosti dopadu našeho spoléhání se na energie a digitální vývoj. A zatímco ještě nedávno to bylo považováno za zbytečné opakování mnohokrát řečeného, dnes to dostává novou souvislost a význam. A to si snad ani nelze jen tak vymyslet: vždyť ubohé lidstvo má jen to, co si zasloužilo. Ovšem zodpovědnost nést nikdo nechce.

A přece ji někdo má, Shizaru – čtvrtá opice. Je skryta, ale při správném úhlu pohledu ji můžeme spatřit, jak v osobě Jakuba Hyblera, skrytého v postranních šálách, spouští katastrofy. Je to on, kdo svou energií ovládá existenci i neexistenci ostatních.

Čtvrtá opice je tou, která nečiní zlo, často na budhistických vyobrazeních známé trojice nevidím, neslyším, nemluvím, většinou chybí. Zřejmě proto, že zlo, které sami konáme, nevidíme. A tak ani nemůžeme dohlédnout do budoucnosti, neboť náš pohled je silně zkreslený. Výklady a věštění jsou jen fragmenty šifrovaných zpráv, které nám nechala minulost pro budoucnost vepsané do odkazů původních kořenů a paměti DNA. Jedinečnost, tolik do nedávna vyzdvihovaná a oslavovaná, se stává přítěží, a především zbytečností. A najednou je individualismus zcela nepotřebnou vlastností.

Handa Gote research and development – Čtvrtá opice (foto Martin Špelda)

U souboru Handa Gote research and development je inscenační kvalita samozřejmostí. Zkušenost a znalosti problematiky, díky hloubkovému výzkumu, se úročí v silně akcentované scénografii, rytmice příběhu, především dlouhou zkušeností s moderními technologiemi.

Handa Gote research and development vytvořilo tento příběh podle knihy Marshala McLuhana, Cesty do pravěku, Kosmovy kroniky, Davida Lynche aj. Technologické mystérium, které je trochu černou groteskou a trochu vysoce intelektuálním prozřením ve výkladu dalších dní, se už stává velmi aktuálním. To, že to nechceme vidět, neznamená, že se to nestane.

Čtvrtá opice
Připravili: Procházka, Švábová, Kalivodová, Svatoš, Hybler, Ganfield, Jiřička, Dörner, Brejcha, Zika, Pospíšil
Produkce: Jedefrau.org

Premiéra: 19. 11. 2019, Alfred ve dvoře

Mohlo by vás zajímat