Dance Brno 2019: Rumunské a italské rytmy z Mariboru

  1. 1
  2. 2
Festival Dance Brno 2019 završilo v pondělí 24. června vystoupení Baletu Slovinského národního divadla Maribor. Pozoruhodně kontrastní večer dvou jednoaktových moderních baletů byl prodchnut emocemi. V tomto programu nebyly na pořadu dne příběhy, ale obrazy, lyrické i energické, voda a oheň.
Slovinské národní divadlo Maribor – Hora, foto archiv divadla

První část dvoudílného programu, který má slovinský soubor na repertoáru od letošního března, tvoří choreografie Hora Edwarda Cluga, který se pro inspiraci obrátil k hudbě smyčcového kvarteta Belanescu, jež vychází z rumunského folklóru. Edward Clug, ačkoli jeho jméno zní kosmopolitně, je rumunského původu. Svou fascinaci hudbou rodné země rozšířil o aspekt rituálu a ritualizovaného chování především ve skupině. Proto v jeho choreografii hrají podstatnou roli sborové pasáže.

Scéně dominuje velká čistá konstrukce, vlnovka, hora s údolím, polovina znaku pro nekonečno, symbol vzestupů a pádů, jak kdo uzná za vhodné ji pro sebe interpretovat. Úvodní rozvážnou sekvenci zahajuje skupina všech tanečníků, kteří jsou sliti v jeden proud, jednu plynule se pohybující vlnu, propojení těsně a úzce, předávají si jediné kanonické gesto. Brzy se však z nic vydělí dva a postupně přicházejí kratší expresivnější sóla, ale vědomí skupiny je vždy přítomné, zachované. Jako kdyby prostor na intimitu byl střežený a nebylo dovoleno do něj vstoupit déle než na pár vteřin. Sóla zobrazují nejistotu či vnitřní neklid. Choreografie hovoří čistým slovníkem na pomezí neoklasiky a moderny. V jednu chvíli shromáždí choreograf své tanečníky do kruhu kolem mladé dvojice, která si věnuje gesta lásky, jako kdyby se odvolával k Béjartovu Svěcení jara, ačkoli zde cítíme motiv ve splynutí duší, a nikoli těl.

Slovinské národní divadlo Maribor – Hora, foto archiv divadla

Postupně mezi tanečníky vznikají vztah více osobní. Duety jsou jemné, jako metafora nevinného až nevědomého toužení, setkávají se v krátkých lyrických sekvencích. Tklivou hudbu doprovázejí i slova, ta z románu o Robinsonovi, ztraceném, ale nedlouho osamělém. Z jeho řeči pochytíme zásadní tvrzení – „žiji“ (jež se tak snadno zamění za „miluji“), „jsem sám“… útržek rozhovoru o tom, že každý člověk je ostrovem, musí se umět prosadit sám. Jako skupina mají tanečníci na začátku jednotné šatové kostýmy, ale když začnou jejich interakce a dostaneme se od abstraktního ke skutečným vztahům, přicházejí již civilně, dívky kolové sukně, objevuje se žlutá, modrá či zelená barva, ale vše působí stále tlumeně a vážně.

Esovitá konstrukce na scéně je pohyblivá, nakonec je toho využito v posledním motivu, námluv muže a žen, kdy on trpělivě čeká, ale ona je stále odváděna či rozptylována jinými. Nakonec se ocitne sedící na onom pahorku a jeden z tanečníků celou konstrukcí pomalu otáčí jako ručičkami hodin, které odtikávají drahocenný čas. Choreografie má energii uzavřenou do sebe, takže je náročnější na udržení pozornosti, a ačkoli jemná, čistá, dobře provedená, nelze z ní samotné vypozorovat, čím by měl vlastně být styl Edwarda Cluga charakteristický…

To Cantata choreografa Maura Bigonzettiho hned od počátku využívá jižanské, středomořské rytmy k navození pozornosti i vlastního prožitku a divákovi jde vysloveně naproti. České publikum může znát Bigonzettiho jako autora duetu Vertigo, který je výsostně neoklasický, a nejnovějšího Procesu, což je moderní balet, výpověď o současné společnosti vyprávěná jazykem taneční moderny, kde střídá komplikované duety s až akrobatickými zvedačkami a i samotné tanečníky žene do pohybového extrému. V jeho tvorbě je mnoho poloh.

V choreografii Cantata nechává Bigonzetti tanečníky, aby byli především autentickými. Rytmus lidové hudby a písně, jejichž podstatu všichni sdílíme, působí na interprety i publikum. Choreografie vznikla pro portugalský Ballet Gulbenkian, písně však od italského folkového uskupení. Tanečníky nejprve vidíme jako masu lidí osvícenou přímým světlem, zpívající společně jednu z písní. Pozvolna se jednota narušuje a protagonisté se rozcházejí po celém sále jako v tančírně nebo možná na zábavě pod širým nebem někde na náměstí po západu slunce. Kdo bude vůdcem? První píseň patří skupině žen, je rychlá a dynamická, zato jejich pohyb kontrastuje tím, jak je zatím statický, jen ostré úhly v gestech rukou. V dalších písních však už převládá temperament i v pohybu, výbušném a divokém.

Slovinské národní divadlo Maribor – Cantata, foto archiv divadla

Podstatnou složkou jsou duety, v nichž se především ženy zdají být dominantními, provokativními stvořeními, dojmu napomáhají červené rozevláté kostýmy některých z nich, jiné hrají do fialova a přírodních zemitých barev. Nutno podotknout, že ačkoli hudba vychází z folklóru, tak choreografie má základ v moderně a necituje lidové tance. Střeží se ale i jakékoli akademičnosti, choreografovi se podařilo vystihnout svobodného ducha bezprostřední zábavy.

I při rychlosti pohybu jsou prvky především v duetech komplikované, gesta vedená nikoli s důrazem na přesnost, ale s energií, vidíme mnoho vysokých rondů en l´air, vystřelujících paží, tanečníci se do sebe zaklesávají v polohách až gymnastických, těla zvrácena ve vášnivém záklonu, forma ale naštěstí nepřevyšuje nikdy nad prožitkem. Dva páry tančí smyslné svádění, jinde se ženy hádají o svých nápadnících, snad aby si divák představil tu pravou atmosféru ulice. I když se tanečníci nakonec sjednotí ve společné skupinové choreografii, nejsou vedeni k totální synchronizaci, vede je hudba a cit. Jsou individualitami a jsou v tom i podporováni.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na