Dance Brno 2019: Rumunské a italské rytmy z Mariboru

Festival Dance Brno 2019 završilo v pondělí 24. června vystoupení Baletu Slovinského národního divadla Maribor. Pozoruhodně kontrastní večer dvou jednoaktových moderních baletů byl prodchnut emocemi. V tomto programu nebyly na pořadu dne příběhy, ale obrazy, lyrické i energické, voda a oheň.

První část dvoudílného programu, který má slovinský soubor na repertoáru od letošního března, tvoří choreografie Hora Edwarda Cluga, který se pro inspiraci obrátil k hudbě smyčcového kvarteta Belanescu, jež vychází z rumunského folklóru. Edward Clug, ačkoli jeho jméno zní kosmopolitně, je rumunského původu. Svou fascinaci hudbou rodné země rozšířil o aspekt rituálu a ritualizovaného chování především ve skupině. Proto v jeho choreografii hrají podstatnou roli sborové pasáže.

Scéně dominuje velká čistá konstrukce, vlnovka, hora s údolím, polovina znaku pro nekonečno, symbol vzestupů a pádů, jak kdo uzná za vhodné ji pro sebe interpretovat. Úvodní rozvážnou sekvenci zahajuje skupina všech tanečníků, kteří jsou sliti v jeden proud, jednu plynule se pohybující vlnu, propojení těsně a úzce, předávají si jediné kanonické gesto. Brzy se však z nic vydělí dva a postupně přicházejí kratší expresivnější sóla, ale vědomí skupiny je vždy přítomné, zachované. Jako kdyby prostor na intimitu byl střežený a nebylo dovoleno do něj vstoupit déle než na pár vteřin. Sóla zobrazují nejistotu či vnitřní neklid. Choreografie hovoří čistým slovníkem na pomezí neoklasiky a moderny. V jednu chvíli shromáždí choreograf své tanečníky do kruhu kolem mladé dvojice, která si věnuje gesta lásky, jako kdyby se odvolával k Béjartovu Svěcení jara, ačkoli zde cítíme motiv ve splynutí duší, a nikoli těl.

Postupně mezi tanečníky vznikají vztah více osobní. Duety jsou jemné, jako metafora nevinného až nevědomého toužení, setkávají se v krátkých lyrických sekvencích. Tklivou hudbu doprovázejí i slova, ta z románu o Robinsonovi, ztraceném, ale nedlouho osamělém. Z jeho řeči pochytíme zásadní tvrzení – „žiji“ (jež se tak snadno zamění za „miluji“), „jsem sám“… útržek rozhovoru o tom, že každý člověk je ostrovem, musí se umět prosadit sám. Jako skupina mají tanečníci na začátku jednotné šatové kostýmy, ale když začnou jejich interakce a dostaneme se od abstraktního ke skutečným vztahům, přicházejí již civilně, dívky kolové sukně, objevuje se žlutá, modrá či zelená barva, ale vše působí stále tlumeně a vážně.

Esovitá konstrukce na scéně je pohyblivá, nakonec je toho využito v posledním motivu, námluv muže a žen, kdy on trpělivě čeká, ale ona je stále odváděna či rozptylována jinými. Nakonec se ocitne sedící na onom pahorku a jeden z tanečníků celou konstrukcí pomalu otáčí jako ručičkami hodin, které odtikávají drahocenný čas. Choreografie má energii uzavřenou do sebe, takže je náročnější na udržení pozornosti, a ačkoli jemná, čistá, dobře provedená, nelze z ní samotné vypozorovat, čím by měl vlastně být styl Edwarda Cluga charakteristický…

To Cantata choreografa Maura Bigonzettiho hned od počátku využívá jižanské, středomořské rytmy k navození pozornosti i vlastního prožitku a divákovi jde vysloveně naproti. České publikum může znát Bigonzettiho jako autora duetu Vertigo, který je výsostně neoklasický, a nejnovějšího Procesu, což je moderní balet, výpověď o současné společnosti vyprávěná jazykem taneční moderny, kde střídá komplikované duety s až akrobatickými zvedačkami a i samotné tanečníky žene do pohybového extrému. V jeho tvorbě je mnoho poloh.

V choreografii Cantata nechává Bigonzetti tanečníky, aby byli především autentickými. Rytmus lidové hudby a písně, jejichž podstatu všichni sdílíme, působí na interprety i publikum. Choreografie vznikla pro portugalský Ballet Gulbenkian, písně však od italského folkového uskupení. Tanečníky nejprve vidíme jako masu lidí osvícenou přímým světlem, zpívající společně jednu z písní. Pozvolna se jednota narušuje a protagonisté se rozcházejí po celém sále jako v tančírně nebo možná na zábavě pod širým nebem někde na náměstí po západu slunce. Kdo bude vůdcem? První píseň patří skupině žen, je rychlá a dynamická, zato jejich pohyb kontrastuje tím, jak je zatím statický, jen ostré úhly v gestech rukou. V dalších písních však už převládá temperament i v pohybu, výbušném a divokém.

Podstatnou složkou jsou duety, v nichž se především ženy zdají být dominantními, provokativními stvořeními, dojmu napomáhají červené rozevláté kostýmy některých z nich, jiné hrají do fialova a přírodních zemitých barev. Nutno podotknout, že ačkoli hudba vychází z folklóru, tak choreografie má základ v moderně a necituje lidové tance. Střeží se ale i jakékoli akademičnosti, choreografovi se podařilo vystihnout svobodného ducha bezprostřední zábavy.

I při rychlosti pohybu jsou prvky především v duetech komplikované, gesta vedená nikoli s důrazem na přesnost, ale s energií, vidíme mnoho vysokých rondů en l´air, vystřelujících paží, tanečníci se do sebe zaklesávají v polohách až gymnastických, těla zvrácena ve vášnivém záklonu, forma ale naštěstí nepřevyšuje nikdy nad prožitkem. Dva páry tančí smyslné svádění, jinde se ženy hádají o svých nápadnících, snad aby si divák představil tu pravou atmosféru ulice. I když se tanečníci nakonec sjednotí ve společné skupinové choreografii, nejsou vedeni k totální synchronizaci, vede je hudba a cit. Jsou individualitami a jsou v tom i podporováni.

Je to především obrovský kontrast k rumunské zadumanosti, který choreografie Cantata vytváří v porovnání s první částí programu. Zastiňuje ho možná až nespravedlivě, protože po smršti emocí, které tanečníci vloží do Bigonzettiho opusu, je obtížné naladit se zpět na Clugovo filosofování. Tanečníci z Mariboru se plně položili jistě do obou, ale dojmu z druhé části nahrává charakter hudby i volnost pohybového slovníku, který expanduje do celého prostoru. Nadšenému publiku, které tanečníky odměnilo i potleskem vstoje se nelze divit.

Hora
Choreografie: Edward Clug
Hudba: Balanescu quartet
Asistent choreografie: Matjaž Marin
Scéna: Marko Japelj
Kostýmy: Leo Kulaš
Tančí: Catarina de Meneses, Asami Nakashima, Branka Popovici, Ines Petek, Ema Perić, Hristina Stoycheva, Tetiana Svetlična, Mirjana Šrot, Satomi Netsu, Olesja Hartmann Marin, Jelena Lečić, Vanja Vitman, Yuya Omaki, Ionut Dinita, Golescu Mircea, Tiberiu Marta, Aleks Šišernik, Alexandru Pilca, Sytze Jan Luske, Gaj Žmavc, Filip Jurič
Světová premiéra: 25. 2. 2017, Opernahus Dortmund
Premiéra SNG Maribor: 8. 3. 2019

Cantata
Choreografie: Mauro Bigonzetti
Hudba: skupina Assurd (Lorella Monti, Enza Pagliara, Enza Prestia, Cristina vetrone)
Světla: Carlo Cerri
Kostýmy: Helena Medeiros
Tančí: Catarina de Meneses, Asami Nakashima, Branka Popovici, Ema Perić, Hristina Stoycheva, Tetiana Svetlična, Mirjana Šrot, Satomi Netsu, Olesja Hartmann Marin, Jelena Lečić, Vanja Vitman, Yuya Omaki, Ionut Dinita, Golescu Mircea, Tiberiu Marta, Aleks Šišernik, Alexandru Pilca, Sytze Jan Luske, Gaj Žmavc, Filip Jurič, Cristian Popovici, Tomaž Roblek
Světová premiéra: Gulbenkian Ballet, Lisabon, 2001
Premiéra SNG Maribor: 8. 3. 2019

Dance Brno 2019: Janáčkovo divadlo, 29. 6. 2019