Daria Klimentová: Myslela jsem, že skončit bude jednoduché. Byl to ale velký šok

Daria Klimentová. Bývalá první sólistka Anglického národního baletu, dnes pedagožka Královské baletní akademie v Londýně. Bezpochyby nejslavnější česká primabalerína současnosti, kterou znají a obdivují lidé po celém světě. Výjimečná umělkyně, která se během taneční kariéry nesmazatelně vryla do dějin baletu. Dnes se věnuje především předávání svých bohatých zkušeností dalším tanečním generacím.

Uznávaná primabalerína v nové roli: Jako pedagog si musíte vyšlapat cestu znovu od začátku

Dario, před dvěma lety jste ukončila báječnou kariéru první sólistky Anglického národního baletu, od té doby vyučujete tanec na Královské baletní akademii při londýnské Opeře. Našla jste se v učení stejně jako v tanci?

Původně jsem si myslela, že skončit s tancem bude jednoduché, ale v realitě se ukázalo, že to tak vůbec není. Začít nový život mimo jeviště je nesmírně těžké, není totiž jen tak opustit něco, co milujete a čemu se věnujete už od útlého dětství. Začala jsem učit na podzim 2014 a s odstupem mohu naplno říci, že ten první rok byl velký šok. Pravidelně jednou měsíčně jsem chtěla dávat výpověď, říkala jsem si, že to tak nejde dál. Teď už si začínám zvykat a učení mě baví čím dál víc. Je totiž něco úplně jiného, když máte učit pouze občas nebo jen půl dne, vůbec se to nedá srovnávat s tím, když učíte od rána do večera. Jako tanečnice jste celý den ve svém světě, jste svým způsobem sobecká, celý den mlčíte a pracujete na sobě. V roli pedagoga je to úplně naopak. Už to není jen o vás. Neberete, ale musíte dávat. Celý den, někdy i šest hodin v kuse mluvíte. I když se váš život dál točí kolem baletu, přepadne vás chtě nechtě pocit, že najednou jste nikdo. Nestojíte už ve světlech jeviště, nikdo vás neobdivuje. A můžete si dopředu myslet, že jste na to bůhvíjak připravená. Nejste a nemůžete být, ta životní změna je příliš velká. Jsem každopádně velmi ambiciózní a jsem taková i jako pedagog. Mí studenti budou zkrátka ti nejlepší. (usmívá se)

A kteří mají to štěstí? Koho na škole v současnou chvíli vyučujete?

Královská baletní akademie je jedna z nejlepších tanečních škol na světě. Láká ty nejtalentovanější světové studenty, kteří patří dost často mezi vítěze těch nejprestižnějších mezinárodních soutěží. Vedu v tuto chvíli šestnáct dívek a šestnáct chlapců z celého světa, kteří jsou v sedmém ročníku, je jim tedy mezi sedmnácti a osmnácti lety.

Jaké hodiny tance máte s těmi svými studenty v Královské baletní akademii na starosti?

Dívky učím klasický tanec, variace, práci na špičkách. Dívky a chlapce společně pak pas de deux, repertoár a se zraněnými studenty se věnujeme také rehabilitaci.

V té souvislosti mě napadá, nechtěla byste spíš než na škole jednou učit v nějakém souboru už „hotové“ tanečníky?

Nezáleží mi až tak na tom, jestli učím studenty nebo už hotové tanečníky, pokud je učím jen půl dne. Jak jsem už říkala, je velmi, velmi náročné učit šest hodin v jeden den. Navíc jezdím pravidelně učit například do Maďarského národního baletu nebo do Japonského národního baletu, takže si užiju i práci s profesionálními tanečníky, kteří jsou už v divadle. Učení na škole je ale velmi zodpovědná práce. Studenty musíte naučit základy, které si ponesou po celý svůj baletní život, celou kariéru. Tanečníky v souboru už jen dokreslujete, ti už základy mají. Talentovaného studenta bez základů ale může neodborná práce úplně zničit. Proto by studenty měl bezpodmínečně vést jen výborný a opravdu vzdělaný pedagog.

Zajímalo by mě, jak těžké je dostat se na podobnou pozici… Musela jste i vy coby slavná primabalerína absolvovat nějaký konkurz?

Samozřejmě, že jsem do Královské baletní akademie musela udělat konkurz. To, že mám jméno, ani v nejmenším neznamená, že tu práci automaticky dostanu. Musela jsem vystudovat a dokázat, že mohu být pro školu přínosem. Jakmile skončíte s taneční kariérou, jste nikdo a jako pedagog si musíte vyšlapat cestu znovu od začátku.

Pověsila jste baletní špičky definitivně na hřebík nebo si občas ještě zatančíte při nějakém gala? Tančíte ještě občas i s Vadimem Muntagirovem, který byl vaším uměleckým partnerem několik posledních let?

Ano, stále ještě si občas zatančím, ale tančím opravdu jen s Vadimem. Je to tak nejjednodušší, máme svůj repertoár a je tak pro nás daleko lehčí vše potřebné nazkoušet. Před sedmi lety jsem pomáhala já jemu, aby byl pohodový jeho začátek kariéry, teď pomáhá na oplátku on mně, aby byl pohodový můj konec. (usmívá se)

A nepociťujete s odstupem těch dvou let, co učíte, že se vám stýská? Nechybí vám intenzivnější kontakt s prkny, co znamenají svět?

Odcházela jsem z jeviště postupně a pozvolna, tak, aby to pro mě nebyl až takový šok. Když jsem skončila v Anglickém národním baletu, měla jsem na další rok naplánovaná představení v různých souborech a různé galakoncerty, které jsem chtěla dodělat. Nebylo to ale samozřejmě už tak intenzivní jako v souboru. Na jevišti jsem byla naposledy v listopadu, představení je méně a méně. Ztrácíte kondici, je čím dál těžší se na ně připravit, a tak se vám už nechce. Je tím pádem o hodně jednodušší říci ne.

Jak si teď fyzičku udržujete? Přestanete vůbec někdy s tréninkem nebo je každodenní rozcvička nutností a tím, co udrží tělo tanečníka „pohromadě“ třeba i do pozdního věku?

Cvičím každý den a mám v plánu cvičit, dokud to půjde. Uvidíme. (směje se) Když chvilku necvičím, tak mě všechno začne bolet. Rozhodně už ale netrénuji celý den, cvičím zhruba hodinu denně. Musím každopádně říci, že mě tělo bolí méně, protože zápřah už není tak intenzivní. Chodím také plavat a někdy běhat, ale to se zase nelíbí mým kolenům… (usmívá se)

Budete se dál soustředit i na vaše každoroční letní mistrovské kurzy?

Letos uplyne patnáct let od okamžiku, kdy jsem začala International Ballet Masterclasses v Praze organizovat. Byl to na začátku velký risk, ale povedlo se. Jsem hrdá na to, že jsem Češka, a chtěla jsem mistrovské kurzy pořádat právě tam, odkud pocházím. Mám ohromnou radost, že mohu každoročně do naší krásné Prahy přivézt velké hvězdy a jedny z nejlepších světových pedagogů.

Začínala jsem v době, kdy se tu nic takového nedělo, a měla jsem pocit, že musím otevřít dveře a dát Čechům možnost nahlédnout do baletního světa. Tanečníci se mohou osobně setkat s těmi největšími hvězdami a spoustu věcí se od nich naučit. Čeští tanečníci si mohou porovnat svou úroveň se zahraničními a samozřejmě i naopak. Jako pedagogy zvu například i šéfy různých souborů. Je to pro ně možnost vybrat si z řad studentů šikovného tanečníka, pro tanečníky jde naopak o dobrou příležitost ukázat se jim. Přijíždějí do Prahy z nejrůznějších škol, mají různou baletní techniku, i pro mě samotnou je velmi zajímavé vidět, co se děje ve školách po celém světě. Myslím, že máme na kurzech skvělou atmosféru, protože většina tanečníků se na ně ráda vrací. Vybudovali jsme si za ty roky velké jméno, které je nyní v baletním světě jedním z těch nejprestižnějších.

Dvoutýdenní workshopy převážně klasického tance se konají každé léto nejen v Praze, ale nově už i v Tokiu, pokud se nepletu, že? I tam se je chystáte mít pravidelně?

Ano, Masterclasses pořádáme už i v Tokiu, letos v létě na nich budu učit podruhé. Doufám, že i tam nás pak čeká minimálně ještě dalších patnáct let. (směje se)

Vím o vás z několika dokumentů režiséra Martina Kubaly a z různých rozhovorů, že jste spíš introvertně založená. Je pro vás tedy velký rozdíl stát na jevišti a před kamerou?

Samozřejmě, že je pro mne horší stát před kamerou. Musím navíc mluvit a na to já nejsem zvyklá. Celý život tančím v tichosti. Tanec je vizuální umění a my baletky prostě mluvit neumíme. Martinovi Kubalovi trvalo hodně dlouho, než ze mě něco dokázal dostat. On je ale velmi trpělivý člověk, který když vidí, že to nejde, tak mě nikam dál netlačí. Dáme si pauzu, v níž se odreaguji, on pak navodí volnou přátelskou atmosféru a já mu řeknu do kamery to, co bych normálně neřekla. Jsem velmi citlivá a několikrát jsem mu od kamery i utekla. Balet je umění okamžiku. Proto je na druhou stranu samozřejmě krásné, že Martin navždy zaznamenává to, co je normálně živé jen v tu jednu chvíli. Malíř namaluje obraz, který zůstane zvěčněný navždy, my ale odtančíme představení, po kterém jinak zůstanou jenom pocity.

Jak jste si vloni na podzim užila návštěvu festivalu Zlatá Praha a slavnostní premiéru části cyklu Taneční příběhy Darii Klimentové, který pro Českou televizi natočil právě Martin Kubala? Neplánujete spolu točit zase někdy něco dalšího?

Na Zlaté Praze jsem strávila moc hezký večer. Seznámila jsem se tam se spoustou zajímavých osobností. A s Martinem budeme vždycky něco točit, v plánu jsou například moje Masterclasses v Tokiu.

Dostanete se domů často? A chtěla byste se v budoucnu v Čechách nějak víc angažovat?

Do Prahy jezdím každých šest až sedm týdnů. Mám Prahu ráda, mám tam rodinu a přátele. Momentálně se nijak zvlášť angažovat nechci. Byla jsem teď nedávno pozvaná Václavem Janečkem diskutovat se studenty na AMU a dát jim pár baletních tréninků. Jako hosta mě pozval i Mário Radačovský, šéf baletu v Brně, tam bych měla vést tréninky a pracovat se souborem.

Už se pomalu rýsuje, čím bude vaše šestnáctiletá dcera Sabinka? Zdědila nějaké vlohy po vás či po vašem manželovi?

Sabinka je na rozdíl ode mě dobrá v matematice, já umím počítat jenom do osmi, jak je při baletním tréninku zvykem. (směje se) Zajímá se o vědu, astronomii a angličtinu. Ani já, ani můj manžel (poznámka autorky: britský světelný designér Ian Comer) nic takového v hlavě nemáme. Čte hodně knihy, ráda hraje na klavír. Ani to nemá úplně po mně. Moje maminka s oblibou v nadsázce říkala, že v dobách, kdy jsem já doma hrávala na klavír, zemřel náš soused, protože měl hned za zdí ložnici a zkrátka to mé hraní nevydržel. (směje se) Uvidíme, kam Sabinku její cesta povede.

Kromě tanečního mistrovství obdivuji vaše fotografie a talent zachytit moment. Zbývá vám ještě na focení při vašem vytížení vůbec čas?

Během posledních šesti let, kdy jsem tancovala, jsem nefotila vůbec nebo jen úplně minimálně. Nebyl na to čas, neustále jsem cestovala a velmi intenzivně tancovala. Užívala jsem si každou minutu. Vždycky jsem šla na jeviště s tím, že je to možná moje poslední představení. Od té doby, co víc učím, než tančím, mám na fotografování daleko víc času. Jednou tak možná z mých fotek vznikne i kniha. (usmívá se)

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Daria Klimentová (1971) se narodila v Praze. Když jí bylo pět let, začala se věnovat gymnastice a coby budoucí olympijský talent byla svěřena do péče špičkových trenérů. V deseti letech pak zahájila svá studia na pražské Hudební a taneční konzervatoři. Její učitelé v ní i zde okamžitě rozpoznali velký talent a potenciál. Během školních let se zúčastnila mnoha mezinárodních baletních soutěží včetně Prix de Lausanne (vyhrála ocenění pařížské Taneční nadace) a Mezinárodní baletní soutěže v Pretorii (získala zlatou medaili). Po osmi letech Daria konzervatoř absolvovala s vyznamenáním a okamžitě jí byla nabídnuta sólová smlouva v baletním souboru Národního divadla v Praze, kde působila tři roky. V roce 1991 (jen dva roky po pádu komunismu v Československu) přišla nabídka angažmá v souboru Capab/Kruik Ballet v Kapském Městě v Jihoafrické republice.

Po jedné sezoně v Kapském Městě jí nabídla angažmá tehdejší umělecká ředitelka souboru Scottish Ballet Galina Samsova. Daria nabídku přijala a ve skotském Glasgow tančila po další tři roky. Pak přišlo pozvání připojit se k souboru tehdejšího uměleckého ředitele Anglického národního baletu Dereka Deana. Zde Daria působila osmnáct let až do roku 2014. Ve svém repertoáru měla všechny důležité role klasických baletů a díla mnoha současných choreografů. Nyní učí klasický balet na Royal Ballet School při Royal Opera House v Londýně.

Dariiným koníčkem je už po mnoho let fotografování. Její fotografie byly publikovány v různých evropských novinách, knihách a časopisech. Vystavovala například v londýnské Photographers’ Gallery, v Royal Albert Hall, Národním divadle a několika pražských galeriích, v Českých centrech v New Yorku, Varšavě a Berlíně.
(Zdroj: www.ceskatelevize.cz)

www.dariaklimentova.com