Divadelní „outsideři“ mnoha žánrů. Rozhovor se SKUTRy

V aktuálním repertoáru režijního divadelního dua SKUTR je možné zhlédnout činohru, operu i balet. Tak jako v životě, ani v divadle Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský nepoužívají jen jeden vyjadřovací prostředek a ve svých představeních kombinují text, pohyb i zpěv. V březnu se můžeme těšit na premiéru jejich činohry „Bratři Karamazovi“ v Klicperově divadle v Hradci Králové. V Národním divadle můžete v jejich režii vidět činohru „Krvavá svatba“, operu „Don Giovanni“, balet „Malá mořská víla“ nebo taneční inscenaci Laterny magiky „Human Locomotion“.
SKUTR – Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský (foto Pavel Hejný)

 

Na jakém žánru vás nejvíce těší pracovat?

MARTIN KUKUČKA
Řekl bych to tak, že nás baví divadlo. A činohra, opera nebo balet, to všechno je divadlo.

LUKÁŠ TRPIŠOVSKÝ
Také nedokážu vybrat jeden žánr. Mám rád divadlo, které vyvolává emoce, asociace a dává divákovi prostor, nevnucuje mu jeden názor. Jde nám o komunikaci s divákem. Vždycky mě potěší, když lidé vidí stejné představení, ale každý ho vnímá jinak a promítne si do něj i svůj osobní příběh.

Vaše představení často překračují žánry, kombinují text, pohyb i zpěv. Není třeba udržovat v divadle nějaké hranice?

LUKÁŠ TRPIŠOVSKÝ
Multižánrovost odráží to, jak komunikujeme v běžném životě…

MARTIN KUKUČKA
Přesně, v životě si taky neřekneme: Nebudeme se hýbat, pojďme jen mluvit. Pro některého diváka může být multižánrovost složitější, protože má rád třeba operu, ale balet už tolik ne, je to pro něho jako cizí jazyk. Mně ale přijde, že čím více jazyky mluvíme, tím je to zajímavější.

Jak v příběhu používáte například pohyb?

MARTIN KUKUČKA
Když jsme byli na představení v Essenu, švédský choreograf Alexander Ekman tam tančil ve foyeru divadla a ptal se lidí: „O jakém pohybu byste řekli, že je ten váš?“ A to mě na pohybu fascinuje. Každá naše emoce má i fyzickou podobu a vyjadřujeme ji pohybem. A ať už jsme profesionální tanečníci, nebo normální lidi, pohybem komunikujeme.

LUKÁŠ TRPIŠOVSKÝ
Pohyb mě zajímá jako protiklad k ostatním vyjadřovacím prostředkům. Líbí se mi hrát si s jejich psychologií a vybírat, který se pro danou situaci hodí nejvíce. Například v Krvavé svatbě je scéna plná napětí mezi manželi. Aby herečka vyjádřila svou nervozitu, mohla by se rozplakat, mluvit o tom, namísto toho ale dostane tik do nohy a úzkostně si ji přidržuje. Pro mě v tomto případě řeč těla funguje mnohem víc než slova nebo pláč.

Federico García Lorca: Krvavá svatba – Tereza Vilišová (Leonardova žena), Patrik Děrgel (Ženich), Pavlína Štorková (Nevěsta), Filip Kaňkovský (Leonardo) – ND Praha 2017 (zdroj narodni-divadlo.cz / foto Martin Špelda)

Jak se vám pracovalo na baletu?

LUKÁŠ TRPIŠOVSKÝ
Jsem otevřený mnoha žánrům, ale zrovna balet je jeden z mála, který mě vůbec nenapadl, že bychom někdy dělali. Byla to náhoda. Z Divadla Archa jsme se znali s choreografem Honzou Kodetem a on dostal nabídku udělat balet pro Národní divadlo a hledal téma. Já jsem si zrovna v knihkupectví koupil nové vydání Čarodějova učně, což je můj oblíbený příběh z dětství, a navrhl jsem ho. Všichni se pro to okamžitě nadchli, a tak jsme se na baletu začali podílet.

MARTIN KUKUČKA
Je třeba dodat, že naše představení jsou jen určitou formou baletu, taková neoklasika nebo moderna. Rozhodně to není žádná klasika. A balet je hlavně na choreografovi, na nás bylo, abychom hlídali příběhovou linii a příběh byl pro diváka srozumitelný. K pohybovému divadlu ale máme už od školy vůbec nejblíž. Byli jsme cirkusový ročník a k pohybu nás vedli víc. Dokonce i Lukáš chodil na akrobacii. (smích)

S představením „La Putyka“ jste stáli u rozkvětu nového cirkusu u nás. Jak si vysvětlujete, že se z tohoto žánru stal takový fenomén?

MARTIN KUKUČKA
Musíme si uvědomit, že tu už byla vybudovaná určitá tradice, na kterou se dobře navazovalo: třeba Bolek Polívka, Ctibor Turba, Divadlo Husa na provázku…, ti se proslavili po celé Evropě.

LUKÁŠ TRPIŠOVSKÝ
Klasický cirkus tu byl vždycky, ale to nové, co nový cirkus přinesl, je to, že zkombinoval pohybové vystoupení s příběhem. A taky bych řekl, že je pohyb nového cirkusu divákům blízký. Všichni jsme si na hodinách tělocviku vyzkoušeli vyhoupnout se na hrazdu, a když vidíme, co artisti dokážou, žasneme, protože si umíme představit, jak je to těžké. Zato třeba v baletu předvádí tanečníci neskutečně náročné prvky, ale vypadá to jednoduše, protože tomu jako laici nerozumíme.

MARTIN KUKUČKA
Je to prostě show, přichází tam ten „wow efekt“. Novému cirkusu se ale podařilo vytvořit ještě jednu speciální věc jako jinému žánru ne: navodit atmosféru romantiky, přenést lidi do jiného světa. A kolem něho se vytvořila i určitá komunita, lidi začali nosit pruhovaná trička, baví je to.

V poslední době se hodně věnujete opeře, v příštím roce plánujete rovnou dvě nová představení. Čím vás fascinuje?

MARTIN KUKUČKA
Opera je žánr, který mě osobně překvapil nejvíc. O opeře kolují klišé, že operní pěvci nejsou a nechtějí být kreativní bytosti, stačí jim říct, kam se mají postavit, a nechat je zpívat. To ale vůbec není pravda. Zjistili jsme, že jsou to neskutečně talentovaní lidé, kteří si na jevišti chtějí hrát a zkoušet nové věci. Není třeba s nimi jednat jako v rukavičkách. Se sborem jsme taky nepracovali jako s jednou entitou, ale ke každému zpěvákovi jsme přistupovali jednotlivě. Boří to hierarchii mezi sólisty a sborem a vytváří to jedno kolektivní těleso. Přináší to pak úplně jiné výsledky.

Bedřich Smetana: Die verkaufte Braut – Aalto-Musiktheater Essen 2017 (zdroj skutr.org)

Když se pouštíte do nového žánru, pomáhají vám zkušenosti z odlišných projektů?

LUKÁŠ TRPIŠOVSKÝ
Jsme v takové zajímavé pozici outsiderů, že když děláme operu, říkají o nás, že jsme ti činoherní režiséři, a když činohru, tak jsme zase ti alternativní.

MARTIN KUKUČKA
Jo, mají tendenci nás učit, jak se ta opera dělá. (smích)

Vadí vám to?

LUKÁŠ TRPIŠOVSKÝ
Já myslím, že je to naopak výhoda. Můžeme nabourávat klišé a zajeté automatismy. Říkáme si: Proč by tohle, co děláme v činohře, nešlo i v opeře? A pak zjistíme, že to funguje! Taky nemáme všechno přesně naplánované, a herci pak dostávají více prostoru se zapojit, přinést do představení něco svého, a vznikají z toho neskutečné věci.

Je výhoda režírovat ve dvou?

LUKÁŠ TRPIŠOVSKÝ
Pro mě je naopak nepochopitelné, že to někdo zvládne sám! Spoustu režisérů nám to závidí, chtěli by někoho k sobě. Nikomu se nechce zdolat Mount Everest sám. Není to ale jednoduché najít někoho tak spřízněného, kdo má stejnou představu, jakým směrem divadlo vést.

Jak se ale snesou „dva kohouti na jednom smetišti“?

MARTIN KUKUČKA
Jde o to, jestli jsem přesvědčený, že můj nápad je geniální a všichni mu musí sloužit, nebo jsem ochotný poslechnout si názory celého týmu a dojít společně k cíli. Mně osobně dává práce ve dvou svobodu zkoušet nové věci. Nemám tam tu autocenzuru, která by mi bránila zkusit něco bláznivého. Nebojím se to udělat, a Lukáš buď řekne, že je to blbost, nebo to vyjde.

Doplňujete se navzájem?

MARTIN KUKUČKA
Lukášovi jde lépe práce se slovem, mně zase s pohybem. Máme každý svůj píseček a na ten si nelezeme.

Řekli byste, že jste osobnostně protiklady?

LUKÁŠ TRPIŠOVSKÝ
Na první pohled jsme asi hodně rozdílní. Martin je víc temperamentní a emociální, já jsem klidnější a emoce tolik neprojevuji. Na druhou stranu ale nastávají v divadle situace, kdy Martin něco analyzuje a já jsem naopak intuitivnější, rozhodnější a řeknu: Uděláme to takhle.

MARTIN KUKUČKA
Každý nahlížíme na jednu věc z jiného úhlu, ale v závěru nám jde o to samé a potkáme se na společné cestě. Je zázrak, že se nám to po patnácti letech společné práce pořád daří.

Děkuji za rozhovor.

VIZITKA
Režijní duo SKUTR tvoří Martin Kukučka (1979) a Lukáš Trpišovský (1979), kteří se potkali na studiích na pražském DAMU. Jejich představení by se dala nazvat jako multižánrová a kombinují tanec, pohyb, akrobacii, loutky, projekce, text a zvuk. Věnují se autorské tvorbě (například Nickname, Malá smrt, La Putyka, Svěcení jara, Bouře, Walls & Handbags) i tvorbě pro přední české i světové scény jako Národní divadlo v Praze, Brně i Ostravě, Divadlo Na zábradlí, Otáčivé hlediště Český Krumlov nebo Letní shakespearovské slavnosti. S představením La Putyka stáli u rozkvětu žánru nového cirkusu v Česku. Za svou tvorbu získali mnoho cen, z nichž nejvýznamnější jsou Grand Prix na Mezinárodním festivalu studentského divadla FIST v Bělehradě 2007, Cena Divadelních novin 2015 za nejlepší taneční inscenaci roku (Walls & Handbags), Cena Evalda Schorma a Cena Josefa Hlávky. Letos představí činohru Bratři Karamazovi v Klicperově divadle v Hradci Králové, autorskou tvorbu v Divadle v Dlouhé, představení pro Národní divadlo a v příštím roce uvedou dvě nové opery.

www.skutr.org

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat