“Divadlo a zejména balet budou jeho život.” Zdeněk Prokeš slaví pětašedesátiny

Před pětašedesáti lety, 15. července 1952, se v rodině Prokešových v pražských Holešovicích narodil syn Zdeněk. Ve své knize života měl patrně po svém narození napsáno: „Divadlo a zejména balet budou jeho život.“ Harmonické, vzdělané, uměnímilovné, múzické rodinné prostředí formovalo Zdeňkovu osobnost i jeho dva bratry, Jana a Miroslava.

Zdeněk Prokeš lnul od útlého dětství k múzám Thálii a Terpsichoré. Navštěvoval baletní školu Karla Pirnika a baletní přípravku Národního divadla. Vedle toho se ale také velmi intenzivně věnoval sportu, především lehké atletice, gymnastice a krasobruslení.

V prosinci 1964 si ve svých jedenácti letech poprvé zatančil na Národním divadle. Bylo to na scéně tehdejšího Smetanova divadla (dnešní Státní opery), v dětské roli Jendy v premiéře Čajkovského Louskáčka, kterou střídal při reprízách s postavou Malého Louskáčka. Drobná zajímavost je, že jeho partnerem a někdy alternantem v roli byl o rok mladší chlapec s exotickým jménem Norodom Sihamoni, kterého poslal jeho otec, kambodžský král Norodom Sihanuk, na učení do Prahy. V roce 2004 převzal od svého otce vládu a je dnes jediným monarchou na světě, který mluví plynně česky a je velkým přítelem naší země.

Po prvních tanečních krůčcích na jevišti logicky následovalo studium na tanečním oddělení konzervatoře v Praze. Mladý studentík se ale velmi čile účastnil pražského divadelního života. V Národním divadle účinkoval v činoherních inscenacích Tylovy Lesní panny a Shakespearova Snu noci svatojanské, vystoupil na dalších jevištích (Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích, Divadlo na Vinohradech, tehdejší Divadlo S. K. Neumanna v Libni, Divadlo za branou). Autor těchto řádků si vzpomíná na tehdejší novinku Arthura Millera Případ ve Vichy, kterou uvedlo dramaturgicky i inscenačně tehdy velmi průbojné Divadlo E. F. Buriana v režii svého vynikajícího šéfa, Karla Nováka. Její děj se odehrává v nacisty okupované části Francie, kde je skupina obyvatel držena jako rukojmí v rukou okupantů. Z plejády vynikajících výkonů herců Ilji Racka, Luďka Kopřivy, Josefa Větrovce a dalších mi tehdy v paměti utkvěla velmi sugestivně interpretovaná postava židovského chlapce. Jejím představitelem byl právě  Zdeněk Prokeš.

Jeho aktivity se zdaleka neomezovaly pouze na divadlo. Účinkoval v rozhlase i v televizi a často býval hostem dabingového studia. Už v osmi letech daboval dětskou roli Saši v sovětském filmu Matčino srdce. Z jeho dabovaných rolí bych rád připomněl Jacka v tehdy populárním polském dětském filmu O dvou bratrech, kteří ukradli měsíc. Jejich představiteli byli bratři Jaroslav a Lech Kaczyńští a právě Lecha, pozdějšího tragicky zesnulého polského prezidenta, tehdy Prokeš daboval. Ovšem nejvíce se jeho hlas zapsal do povědomí filmových diváků ve způsobu, kterým pronesl ve filmu Knoflíková válka legendární větu: „Kdybysem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil.“ Občas jsem si na Zdeňka Prokeše vzpomněl, kolikrát si asi ve vedoucích funkcích, jež zastával, tuto větu v duchu připomenul. Říkávali jsme ji i my, kteří jsme ji znali jenom z filmu.

Po absolutoriu konzervatoře Zdeňka Prokeše angažoval v roce 1971 Jiří Němeček do baletního souboru Hudebního divadla v Karlíně a Nuslích, jemuž tehdy šéfoval. Zde Prokeš účinkoval ve všech tehdejších inscenacích operet, muzikálů i hudebních komedií, tak jak je přinášel různorodý repertoár této scény. V inscenaci West Side Story, pro níž choreografii vytvořil Luboš Ogoun, ztvárnil například roli Bažanta.

V Karlíně měl možnost seznámit se se stylem práce řady významných choreografů. Vedle již zmíněných Němečka a Ogouna to byl například Josef Koníček, ale především dlouholetý šéf tohoto tělesa Bedřich Füsseger. U Bedřicha Füssegera bych se chtěl na chviličku zastavit. Neměli bychom na tuto svéráznou osobnost tanečníka a choreografa, který po roce 1945 přišel z Bratislavy do Prahy a výrazně se v obou profesích zapsal do historie českého operetního a muzikálového žánru, zapomínat. Měl výrazný cit a smysl pro styl vídeňské či budapešťské operety stejně jako pro revuální tanec, dokázal se vyrovnat i s nároky nastupujícího muzikálu a nepochybně i on patřil mezi ty, kdož ovlivnili Prokešovu choreografickou kariéru.

Zkušenosti, které Zdeněk Prokeš nasbíral v letech svého zrání, spjaté s jeho důkladným teoretickým vzděláním, kulturním přehledem, pílí a cílevědomostí, jej zcela zákonitě vedly k tomu, že začal studovat choreografii. Na HAMU byl žákem profesora Jiřího Němečka. Němečkův smysl pro dramatičnost baletu a tanečních situací později často uplatňoval ve svých inscenacích. Svá vysokoškolská studia ukončil absolutoriem v roce 1978. Jeho absolventským představením byla choreografie k inscenaci Lehárova Paganiniho v karlínském divadle.

V roce 1978 zcela nečekaně oznámila Julie Jastřembská, někdejší vynikající ostravská primabalerína, v té době choreografka ostravského divadla, jež se úspěšně věnovala zejména operetním a muzikálovým inscenacím, svůj záměr odejít do důchodu. Bylo nutné najít náhradu. Vedení divadla a souboru se rozhodlo pro Zdeňka Prokeše a učinilo ten nejlepší možný krok.

První nastudovanou ostravskou premiérou, pro niž Zdeněk Prokeš vytvořil výbornou choreografii, byli v květnu 1978 Offenbachovi Bandité.

A hned sezona 1979/1980 mu přinesla řadu různorodých úkolů. V operetním souboru nastudoval choreografie k Divotvornému hrnci Burtona Lanea, k Tylově a Škroupově Fidlovačce a k Brázdovým a Tetauerovým Ztřeštěným námluvám, v opeře se postaral o pohybovou složku Nicolaiových Veselých paniček windsorských a participoval rovněž na řadě inscenací činoherních, jako bylo například Goldoniho Náměstíčko, Feydeauovo Ťululum anebo Gogolova Ženitba.

Zcela záměrně jsem ocitoval podrobný výčet titulů, na nichž se Zdeněk Prokeš podílel ve své první ostravské sezoně. Podává nám dokonalé svědectví a jeho všestrannosti. Zdeněk Prokeš jí dosáhl díky důslednému propojení svých praktických zkušeností tanečníka, ale také herce, s hlubokým teoretickým zázemím v oblasti teorie baletního umění i všeobecné erudovanosti a s velkým smyslem pro precizní organizaci jevištního dění. Díky tomu byl často zván k hostování v řadě souborů a s jeho jménem se setkáváme na programech inscenací ve všech žánrech. Až dodnes se podílel na více než sto čtyřiceti inscenacích.

Jeho první baletní premiérou byl v roce 1981 večer, který tvořila novinka ostravského skladatele Čestmíra Gregora Horko a taneční kompozice na hudbu Jaroslava Ježka Tmavomodrý svět. O rok později následovala československá premiéra baletu slovenského skladatele Tibora Freše Broučci, ke kterému libreto podle půvabné knížky Jana Karafiáta napsal choreograf Boris Slovák.

K Broučkům se Prokeš vrátil o deset let později už jako šéf baletu Národního divadla Brně. Stejně jako v Ostravě se tato inscenace těšila mimořádnému diváckému ohlasu. Dovolím si zde ocitovat charakteristiku brněnského představení od Evženie Dufkové: „Romantizující hudební předlohu zpracoval svěže a vtipně a bohatě rozehrál barevně pestré jeviště. Jeho režijnímu a choreografickému pojetí nelze upřít fantazii, poezii a lehkost, s níž odvíjí malé příběhy pohádkových postaviček skloubené v jednolitý proud.“

V té době se Zdeněk Prokeš zúčastnil řady tanečních a choreografických soutěží. Na celostátní baletní soutěži v Bratislavě v roce 1977 získal druhou cenu za choreografii Krysaře, kterého tančil Libor Vaculík. O dva roky později v Brně získal opět druhou cenu za Písně potulného tovaryše v interpretaci Libora Vaculíka. V roce 1981 mu byla udělena v Košicích první cena za tanec Kaščeje a Berliozova Ducha růže v provedení Igora Vejsady. S Kaščejem se Igor Vejsada úspěšně představil i na mezinárodní soutěži v Jacksonu. V letech 1984 a 1987 obdržel Zdeněk Prokeš prémie za své choreografie při soutěžích v Brně.

V roce 1980 absolvoval stáž u vynikajícího polského choreografa Conrada Drzewieckého v Poznani a o dva roky později u Maurice Béjarta v Belgii. V roce 1984 absolvoval studijní pobyt v Paříži.

V Ostravě nastudoval Zdeněk Prokeš ještě v roce 1984 balet Jindřicha Brabce Manon.

Tehdy už ale působil ve městě uhlí a ocele (jak se tehdy Ostravě říkalo) jako host, protože se v roce 1983 stal šéfem baletního souboru Hudebního divadla Karlín. V karlínském divadle se svými choreografiemi podílel na řadě úspěšných představení, muzikálů i klasických operet, jako byly například Hello, Dolly v režii Karla Jerneka s Ladislavou Kozderkovou a Carmen Mayerovou v titulní roli, Nedbalova Polská krev či Straussův Netopýr a především československá premiéra Funny Girl v režii Petra Novotného v roce 1990.

V roce 1988 se poprvé mohli s jeho prací choreografa seznámit diváci ve městě s velkou a zavazující tradicí tanečního divadla, v Brně. Nastudoval zde balet sovětského autora Arifa Melikova Legenda o lásce na námět divadelní hry Nâzıma Hikmeta. V inscenaci perfektně vystihl lyrickou atmosféru a dokázal citlivě propojit klasickou baletní techniku s prvky moderními a také orientálními, které vyžadovala lokalizace příběhu. K úspěchu inscenace také přispělo vynikající scénické a kostýmní řešení Prokešova pravidelného výtvarného spolupracovníka Josefa Jelínka. Prokeš a Jelínek vždy tvořili skvělý, dokonale souznějící tandem, což zejména v případě baletních inscenací je prvořadě důležité.

2. ledna 1991 se Zdeněk Prokeš stal po Luboši Ogounovi šéfem brněnského baletu. Brněnská etapa tvoří v jeho curriculu nepochybně nejvýznamnější etapu. Zde mohl plně rozvinout své tvůrčí záměry. Být šéfem baletu ve městě Ivo Váni Psoty nebylo, není a nikdy nebude jednoduché. I když řady pamětníků Psotovy éry už velice prořídly, jeho odkaz je v Brně stále živý.

Zdeněk Prokeš se svého úkolu zhostil více než se ctí. Přesně pochopil, jak má postupovat, aby uspěl.  Základem byla vynalézavá a citlivá dramaturgie a výběr inscenátorů. Šéf souboru Prokeš vždy dbal o vyváženou skladbu repertoáru a inscenačního stylu. Sám nikdy nepodlehl touze mnohých šéfů za každou cenu se prosadit jako tvůrčí osobnost. Šlo mu vždy v první řadě o úspěch souboru. Proto zval ke spolupráci špičkové choreografy. Na tomto místě jmenujme alespoň Libora Vaculíka, který v době Prokešova šéfování v Brně vytvořil řadu vynikajících inscenací, jako byly například Marie Stuartovna, Notre Dame de Paris a zejména Ivan Hrozný.

Prokeš sám jako choreograf se koncentroval na prosazování moderní tvorby. Brněnští baletní fanoušci se tak mohli seznámit s Burghauserovým příběhem Tristana a Isoldy, Batalionem Jana Franka Fischera, Trójankami Karla Husy, které byly nejprve provedeny v rámci festivalu Moravský podzim v roce 1995, o dva roky později se staly součástí repertoáru souboru. Zajímavým výletem do historie žánru byla inscenace baletu Vojtěcha Jírovce Natálie aneb Švýcarská mlékařka. Především dětskému divákovi byla určena baletní novinka Čaroděj ze země Oz skladatele Zbyňka Matějů.

V roce 1996 se pustil do úkolu z nejnáročnějších. Nově nastudoval dílo, které v Brně mělo svou světovou premiéru, Prokofjevova Romea a Julii. Představení se setkalo s vřelým ohlasem a bylo na repertoáru divadla plných šestnáct let. Doslova frenetický úspěch slavila tato inscenace při zájezdu do Japonska v roce 2001. Vrcholem zájezdu bylo představení v tokijském divadle Musashino, jež se setkalo s vynikajícím ohlasem odborné kritiky.

Z jeho velmi zdařilých choreografií moderních děl si připomeňme například balet Les Biches neboli Drahoušci na hudbu Francise Poulence, k němuž napsal vlastní libreto, a jevištní realizaci Ravelových skladeb Bolero a Pavana za mrtvou infantku.

Do světa lehké múzy se vrátil dokonalým provedením offenbachovského večera, který pod názvem Les Gaités Parisiennes (Pařížské radosti) vytvořil Manuel Rosenthal, a inscenací Lanchberyho baletní adaptace Lehárovy Veselé vdovy.

V Brně vytvořil Zdeněk Prokeš také řadu choreografií pro operu a zpěvohru. Připomněl bych alespoň jeho choreografie Verdiho Aidy, Pucciniho Turandot či Bizetovy Carmen a ve zpěvohře především Sugar v režii Tomáše Šimerdy a Sweet Charity v režii Jozefa Bednárika.

Z dlouhé řady jeho pohostinských inscenací na mnoha českých a slovenských scénách připomeňme alespoň plzeňské divadlo, v němž poprvé uvedl svou nápady překypující inscenaci Les Gaités Parisiennes, dále pak například Milhaudova Vola na střeše a v nedávné době scénické provedení Ravelova Bolera v jednom večeru s dílem Carla Orffa Carmina Burana. V Plzni se také podílel jako choreograf ještě před Brnem na úspěšné inscenaci Sugar s režisérem Šimerdou a velmi zdařilé bylo jejich nastudování Gounodova Fausta a Markétky.

Dále se zmiňme ještě alespoň o jeho inscenaci Brabcovy Manon v olomouckém divadle a o večeru Tančírna, kterým se představil spolu s Marcelou Benoniovovu a Ivankou Kubicovou v roce 1990 v Národním divadle.

Z jeho zahraničních choreografií jmenujme inscenace Offenbachových Hoffmannových povídek, Verdiho Aidy a Nabucca na open air festivalech v Německu a Rakousku a Prodanou nevěstu v Monte Carlu v roce 1999.

Zdeněk Prokeš se jako šéf rovněž vyznačoval perfektními organizačními schopnostmi. Po léta zastával funkci statutárního zástupce ředitele Národního divadla Brno. Když se v roce 2002 uvolnilo ředitelské místo, byl zcela logicky pověřen dočasným výkonem funkce ředitele. Přijal tento úkol se zodpovědností sobě vlastní a plně se mu začal věnovat. Jenomže jak tomu často bývá, dočasnost se změnila v trvalý stav a ředitelské povinnosti převážily nad uměleckou tvorbou.

V době svého ředitelování zažil krásné chvíle, jako bylo znovuotevření kompletně restaurované budovy Divadla Reduta 2. října 2005, ale také spoustu starostí. Vždy byl nejšťastnější, když si alespoň na chvíli mohl odskočit do „svého“ baletu. V ředitelské funkci projevil citlivý a chápavý vztah ke spolupracovníkům. Mimořádně byl oblíbený v kolektivech krejčovských dílen, jejichž práce (jež, jak už bylo řečeno výše, je v baletu důležitější než v jiných žánrech) si velmi vážil a dovedl ji také ocenit.

V roce 2007 ukončil Zdeněk Prokeš své ředitelské působení. Odešel do Prahy, kde se nejprve stal poradcem ředitele Národního divadla a v období 2010–2017 vykonával funkci uměleckého šéfa Laterny magiky.

Ve své nové funkci věnoval maximum úsilí udržení vysoké kvality a popularity tohoto tělesa a obohacování jeho činnosti o nové technologické prvky. Spolu s Václavem Janečkem připravil v roce 2012 program Cocktail 012 – The best of a o rok později program Vidím, nevidím.

V roce 2014 pro choreografa Libora Vaculíka připravil ve Stavovském divadle dramaturgicky inscenaci Valmont na námět populárního francouzského románu. Premiéru inscenace tohoto Valmonta uvede 26. července tohoto roku Libor Vaculík v kouzelném prostředí, které nabízí divákům Otáčivé hlediště v Českém Krumlově.

Zdeněk Prokeš patřil k umělcům, kteří vždy byli aktivně zapojeni do veřejného dění. V roce 1990 založil Taneční sdružení České republiky a stal se jeho předsedou. Už v době svého ostravského působení se podílel na organizaci tanečních přehlídek a festivalů. S jeho jménem je spjata významná akce Tanec Brno. Byl členem odborných porot a komisí v mnoha soutěžích. Po léta pracoval v porotě Cen Thálie, ve Výboru asociace českých profesionálních divadel a v řadě dalších funkcí.

Přejeme jubilantovi vše dobré!