Dnes Schumann a Strauss s Jiřím Bártou

Velkolepá a interpretačně značně náročná díla jsou na programu druhého abonentního koncertu rozhlasových symfoniků. Šéfdirigent Ondrej Lenárd se netají svou zálibou v romantickém repertoáru 19. století, která se obrazila právě ve skladbě dnešního večera v Rudolfinu. Večer otevřou Variace B dur na téma Josepha Haydna od Johannesa Brahmse; mimořádný úkol si ovšem uložil sólista Jiří Bárta: uslyšíme ho jak v Schumannově Koncertu a moll, tak ve Straussově Donu Quijotovi.

Zeptáte-li se lidí bez hlubšího zájmu o klasickou hudbu, zda znají nějakého českého violoncellistu, pak zazní (pokud vůbec jaké) nejspíš právě jméno Jiřího Bárty. Čím to, že interpret, který rozhodně neusiluje o širokou či lacinou popularitu, dokáže tak zaujmout? Jistě, vzezření filmového herce napomůže, ale nestačí. Jiří Bárta má charisma, osobitost, vizi, výsostnou uměleckou poctivost a odvahu.

Čeho všeho je podle vašeho názoru a zkušeností zapotřebí, aby se z interpretace hudebního díla stala výjimečná záležitost?

Jak už to tak bývá, jde o souhrn mnoha faktorů. Pominu-li dokonalou přípravu a technické zvládnutí nástroje a partitury, velká část toho je v síle umělecké výpovědi interpreta, v něčem, co nás nutí bez dechu poslouchat, i když nám třeba není jasné proč.

Myslíte, že se tohle dá naučit? A předat?

Samozřejmě technika se naučit dá, i to, jak porozumět skladateli a vystavět hudební fráze. To něco navíc je mezi nebem a zemí, to se dá naučit velice těžko.

Petr Nouzovský mi jednou vyprávěl, s jakým nadšením vzpomíná na hodiny výuky pod vaším vedením. Učíte ještě?

Na ty dva roky na Pražské konzervatoři vzpomínám rád. Práce s mladšími kolegy mě těšila, méně už věci s pedagogickou prací spojené, které však s vlastním učením neměly nic společného.

Jste iniciátorem, dramaturgem a spoluzakladatelem Mezinárodního festivalu komorní hudby v Kutné Hoře, který se záhy dočkal nadšených ohlasů návštěvníků i odborné kritiky. S čím jste do něj šel – a jak se tuto ideu daří naplňovat?

Plnil jsem si svůj sen: hrát repertoár, který chci, s muzikanty, s kterými mě to baví. Je zajímavé, že sestava hráčů se za ty tři roky moc nezměnila, repertoár ctí pravidlo střetů, tj. známá a oblíbená díla komorní literatury proti těm obskurnějším. Často zařazuji do programu skladby soudobé. Plné sály svědčí o tom, že lidi baví být při tom.

V jakém poměru jsou radosti a starosti s festivalem spojené?

Zodpovědnost roste s každým dalším ročníkem a ten příští bude již pátý. Ale princip festivalu zněl „užívat si hudbu“, tak se k němu snažím nadále přistupovat. Samozřejmě velká část starostí je na bedrech Aleny Turkové, která festival produkuje. Organizační stránku, jako je například fundraising, získávání finančních prostředků, bych sám zvládal jen těžce.

Milujete komořinu, známe vás jako propagátora soudobé hudby, objevitele méně známých skladatelů 19. století, duši multižánrových projektů. Hodláte i nadále prožívat život muzikanta v takové pestrosti? Jsou pro vás rozmanitost a změna důležité?

Snad mně ta pestrost bude umožněna i nadále, nakonec standardní repertoár pro sólové violoncello je nádherný, ale počtem dost omezený.

Dnes večer se stanete Donem Quijotem. Proč padla volba právě na něj?

Indentant orchestru Jan Simon mně navrhl Blochovo Schelomo spolu se Schumannovým koncertem, ale já jsem už předtím slíbil pro tuto sezonu Blocha jinému pražskému orchestru, takže mě napadl Strauss. Provedl jsem ho několikrát v devadesátých letech, je to skladba nádherná a nesmírně náročná, stejně jako Schumannův koncert přijímaná dost kontroverzně. Domnívám se, že neprávem.

Hrávají cellový part Dona Qujota častěji koncertní mistři orchestru nebo sólisté?

Z mých zkušeností sólisté, i když Strauss to zamýšlel jinak. Nahrávky od všech velikánů violoncella počínaje Fournierem přes Rostropoviče po Yo-Yo Mu to dosvědčují.

A k tomu vás, jak jste už zmínil, uslyšíme v Schumannově koncertu. Není toho na jednoho umělce v jednom večeru příliš?

Myslím, že je to právě taková kombinace, jaká mě baví: dvě naprosto rozdílná díla v jednom večeru. A náročné to bude pro všechny, pro dirigenta, orchestr, pro mě, ale i pro publikum, to si pište.

Kdy jste Schumanna nastudoval, jak často se k němu vracíte – a jak rád?

Do koncertu jsem se zamiloval jako kluk díky Navarrově nahrávce s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem. Když se mi v létě 1987 naskytla příležitost s Navarrou studovat, nemohl jsem, než se koncert během pár týdnů naučit. Byl jsem naivní, neuvědomoval jsem si, jak těžká je to skladba. Pamatuji si, jak Navarra při hodině poznamenal svým vykouřeným stařeckým hlasem: „Pane kolego, Casals nejdřív ten koncert hrál rok p-o-m-a-l-u a bez vibrata, doma, jen pro sebe!“ Zastyděl jsem se a od té doby jsem cvičil měsíce, pomalu a bez vibrata nejenom Schumanna.

Poprvé jsem ho pak po třech letech provedl na absolventském koncertu AMU s orchestrem FOK a nahrávka z večera mi později získala Hammer-Rostropovičovu cenu, tak se ta práce snad vyplatila.

Každopádně posluchač vnímá při kvalitním podání Schumannova koncertu záplavu nádherných melodií a už méně často si uvědomuje těžkosti s interpretací spojené (což je samozřejmě dobře!). Poučte nás, v čem spočívají nejchoulostivější, nejnáročnější stránky tohoto díla?

Není to v paganiniovské virtuozitě, ale v kombinaci obtížně hratelných pasáží, které přesto musejí znít přirozeně a zpěvně, se specifickým nábojem koncertu, určitou melancholií spojenou s až exaltovanou vášnivostí.

Zastavme se ještě krátce u nahrávacích aktivit. Mnozí umělci už rezignovali na vydávání CDček, v době vypalování totiž mají pocit marnosti. Co Vy? Připravujete nějaké CD?

Zatím jsem měl štěstí. V posledních dvou letech se mnou vyšly hned tři CD: orchestrální disk s hudbou Foerstera, Martinů a Jana Nováka v doprovodu Pražské komorní filharmonie a projekt se Schola Gregoriana Pragensis u Supraphonu, u Hyperionu pak recitál s klavíristou Hamishem Milnem. V současné době není o nových nahrávkách řeč, ale rád bych znovu natočil Bachovy Suity, po patnácti letech možná na barokní violoncello. Letos budu tento komplet znovu několikrát hrát, tak uvidím.

Dovolíte, abychom skončili osobním tématem? Co vás naučil život s dětmi?

Pamatuji si na den, kdy se narodila má dcera – hrál jsem tehdy v Glasgow Dvořákův koncert. Tak dobře jsem ho myslím nikdy nezahrál, určitě ne s takovou radostí! Život dostane s dětmi nové dimenze, většinou jsou to křídla radosti, ale někdy také starosti, jak už to tak bývá.

A je víc než příznačné, že asi poněkud „nestíháte“ (soudím tak například podle kalendáře koncertů na vašich webových stránkách – neříkejte, že jste skončil v prosinci 2010…) Jaké jsou v současnosti vaše priority?

Máte pravdu, svoji online prezentaci tradičně zanedbávám. Priority? Zdraví, Ayla, Pepa, Elif, Don Quijote, Čajkovskij, J. S. Bach, Schumann, Firsova, … a zase zdraví.

Děkuji za rozhovor!

www.jiribarta.cz