Do Brna za Balanchinem a hvězdnými hosty

Na hosty si diváci museli počkat po první přestávce, protože program začíná choreografií Serenade. Ta již byla na repertoáru Baletu NdB i pražského Národního divadla, je proslavená jako první baletní dílo, které Balanchine vytvořil v Americe (1934), a tak je určitým historickým milníkem v životě choreografa i amerického baletu. Jako nedějový opus nese ještě pečeť fokinovské reformy, má lyrický charakter romantických baletů, jako by se celá odehrávala v „bílém“ snu některého z nich. Vztahy mezi tanečníky rozvíjí však pouze v náznaku a dává především prostor škále využití techniky: od prostého gesta, kterým opus začíná a končí, přes ornamentální formace, v nichž je nezbytně nutná přesnost a synchronizace tanečnic, jejichž siluety i port de bras musí nést symetrii jako paličkovaná krajka, až po slavnou závěrečnou zvedačku, v níž tři tanečníci vynášejí po diagonále tanečnici, jež se sklání do hlubokého záklonu. Rozpoznatelný je nejen umělecký, ale i pedagogický záměr někdejšího choreografického velikána.

Jednotlivé části se řídí náladou Čajkovského čtyřdílné serenády, jejíž třetí a čtvrtou část Balanchine prostřídal, takže závěr choreografie je křehkou elegií, zatímco tempo hudby má svůj vrchol v pasáži třetí, jež obsahuje i odkaz ke gruzínskému tanečnímu folklóru. Na Serenade je nutno se dívat jako na bod taneční historie, jímž cosi významného začalo a který by každý milovník baletu měl alespoň jednou vidět. Pokud jde o atmosféru, nesmírně záleží i na konkrétní úpravě kostýmu a světelném designu. Brněnské provedení má glamour charakter koncertu, lze si však představit i verzi, která více odkazuje k tajuplnému romantismu. (Podobného vyznění jsme si ale už mohli všimnout v roce 2017 v Praze, dílo je totiž licencované kompletně včetně světelného designu, takže v této verzi „denního světla“ ji prodávají sami Američané, ačkoliv původní verze právě evokuje spíše zamlžený snový hřbitov z Giselle.)

Tchaikovsky Pas de deux (NdB používá v názvu anglického pravopisu) z roku 1960, které dodnes zdobí nespočetné množství komponovaných baletních programů a neobejde se bez něj téměř žádné velké mezinárodní gala, nese Balanchinův vrcholný rukopis. Muzikalitu, klasickou baletní estetiku, ale přitom vytvoření jednolitého toku pohybu bez strnulých póz, což také podporuje dojem vzájemné komunikace páru, pro nějž je tanec hravým dostaveníčkem, mistrovskou práci s detailem, i při použití Čajkovského hudby jako by se jím draly napovrch synkopy. Má strukturu tradičního pas de deux, ale moderní radostnou živost, je v něm velký prostor pro interpretaci a pro charakter tančících párů. Marianela Núñez a Reece Clark brněnské publikum uchvátili, především slavná tanečnice, která si jeviště podmanila éterickou lehkostí a až dívčím espritem. Její projev je skutečně ztělesněním jednolitého pohybového toku bez zaváhání, a allegrové pasáže provádí v neuvěřitelně rychlém tempu. Patří k nim i pozoruhodná měkkost a neslyšnost dopadů.

Nicméně tempo, které dirigent nasadil pro její variaci, aby technika a brysknost této hvězdy vynikly, bylo už příliš velké pro jejího vznosného partnera, jemuž by pro piruety vyhovovalo mírně ubrat, konec konců zde platí i zákony geometrie fyziky, délka tělesa v rotaci určuje dráhu, kterou musí opsat za určitý čas, a ten nelze nekonečně zkracovat. S tím je potřeba vždy pracovat v hudbě, tak jako v částech, kde se nechává vyniknout u tak disponovaného tanečníka jeho dlouhým skokům (a publikum právě zbožňuje ty okamžiky zdánlivého zastavení v beztížném stavu). To samozřejmě nic nemění na bouřlivém nadšení diváků. A na mimořádné manažerské zdatnosti šéfa souboru Mária Radačovského, který navázal úzké vztahy s Kevinem O’Harem, a tak může svému publiku dopřávat vystoupení hvězd Královského baletu téměř, kdykoli si vzpomene.

Střízlivé Concerto Barocco na Bachův Koncert pro dvoje housle d moll je ryze nedějový opus, který abstrahuje od jakýchkoliv vztahů vyjma vztahu k hudbě. Jde o choreografii, která je právě vizualizovanou partiturou: dvě hlavní sólistky se stávají ztělesněnými hlasy sólových houslí. Tak plyne téměř bez přerušení, ačkoliv je současně plná zvratů a proměn. Není doslovná v tom, že by zobrazila v pohybu každou notu, ale provází ji. Někteří diváci jsou možná zmateni jednoduchostí kostýmů, je snad dobré podotknout, že z počátku byl balet uváděn právě v tréninkovém oděvu, bez jakékoliv okázalosti a vnějškové barvitosti, která by odváděla pozornost od samotného pohybu. Prostota je na místě. A navíc i vizuální složka podléhá autorským právům.

Nejpozoruhodnější choreografií v tomto balanchinovském programu jsou pro mne ale Episodes na hudbu Antona Weberna. Přiznávám v současnosti mírné „zatížení“ taneční estetikou na pomezí neoklasiky a moderny typickou pro 60. léta, jíž tato choreografie skvěle vystihuje. Šedesátá léta z Episodes přímo „křičí“ a někomu nemusí strohost a geometričnost tohoto někdejšího Balanchinova experimentu vůbec vyhovovat. Choreografie je zde oproštěna od jakýchkoliv sebemenších náznaků ornamentů, střízlivě a úsečně sleduje složitou rytmiku hudby a jejích právě tak stroze se střídajících nástrojů (až závěrečná Ricercata je Webernovou orchestrací Bachovy fugy a charakterově se odlišuje od předchozích částí). Vyžaduje i dokonalé odosobněné soustředění interpretů (výkon brněnského souboru považuji za výborný). Je to esence avantgardy, konstruktivismus hudby i choreografie, který může vzbudit jak nadšení, tak odpor.

Choreografii ocení ten, kdo si nelibuje ve velkých gestech a emocích, jinému budou emoce právě chybět. Jenže to je charakter skladby, ergo jej musí zachovávat i choreografie, která je nápaditá, na Balanchina opravdu pozoruhodně strohá, čistá a ryze geometrická. Je to další doklad choreografovy muzikálnosti, jeho pochopení hudebního materiálu, protože se chápe charakteru hudby v jejím nejvnitřnějším principu a pohybový dialog v něm staví s dokonalou čistotou. Pohybový styl Episodes kdysi obdivovala a objevovala generace naší choreografické nové vlny v 60. letech, je to patrné, ačkoliv máme pro zdokumentování jejich snah většinou jen fotografické prameny. I proto bychom měli těmto stylotvorným dílům z přelomu 50. a 60. let věnovat patřičnou pozornost.

Jde o odvážnou dramaturgii, vložit choreografii typu Episodes jako codu celého balanchinovského večera, ale takovým riskům jedině přeji, ačkoliv asi budu jedním z mála, kdo ji skutečně vnímá jako vrchol večera.

Nd Brno: Balanchine

Serenade
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: Barbara Karinska
Nastudování: Nanette Glushak

Tchaikovsky Pas de deux
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: Barbara Karinska
Nastudování: Diana White

Concerto Barocco
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Johann Sebastian Bach
Nastudování: Nanette Glushak

Episodes
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Anton Webern
Kostýmy: Barbara Karinska
Nastudování: Diana White

Premiéra: 5. května 2023 v Janáčkově divadle
Uvedení s hostováním Marianely Núñez a Reece Clarka: 27. ledna 2024

Obsazení 27. ledna 2024:

Dirigent: Marko Ivanovič

Serenade: Eriko Wakizono a Adrian Sánchez; Anna Yeh, An Se Hyun, Alejandro Moya; sbor Baletu NdB

Tchaikovsky Pas de deux: Marianela Núñez a Reece Clark

Concerto Barocco: Eriko Wakizono, Chanell Cabrera, Alejandro Moya; sbor dámy Baletu NdB

Episodes: Eriko Wakizono a Adrian Sánchez; Bárbara Andrade a Rin Isomura; Anna Yeh a João Gomes; An Se Hyun a Alejandro Moya; sbor dámy Baletu NdB