Dokonce i jeho nejstarší přátelé mu musí vyhovět jako vrtošivému děcku

Z archivu The Guardian - 23. dubna 1827 (znovu publikováno v květnu 2016). Po Beethovenově smrti otiskl Observer osobní vyprávění o excentrickém a zázračně talentovaném skladateli. Překlad článku přinášíme při příležitosti 190. výročí úmrtí Ludwiga van Beethovena.

Beethoven: „Dokonce i jeho nejstarší přátelé mu musí vyhovět jako vrtošivému děcku“

5. února 1827
BEETHOVEN: S lítostí se dozvídáme, že největší hudební génius současnosti, Ludowig Von Beethoven [sic], už v této době podle všeho není mezi živými. Završil právě svůj 56. rok života. Údajně jistý pan Stumpff z Vídně z ušlechtilé touhy prokázat vysokou úctu, již k němu chová, pořídil na velké náklady celé dílo Handela ve čtyřiceti svazcích v Arnoldově znamenitém vydání, nádherně vypravené, a poslal je jako dar Beethovenovi. Bylo mu doručeno zcela zdarma; Beethoven však v té době dlel na lůžku s vodnatelností břicha, a ačkoliv byla provedena operace, jeho lékaři prohlásili, že se nachází v závažném ohrožení života; ukázal prstem na Handelovo dílo a s pohnutím pronesl „Toto je to pravé.“ Pak velmi čitelně napsal své jméno na dokument, potvrzuje tak přijetí Handelova díla.

23. dubna 1827
V Russellově německém cestopise (pozn. překl.: kniha Johna Russella A Tour in Germany) jsme nalezli následující vyprávění o oslavovaném hudebním skladateli Beethovenovi, jehož nedávná smrt v chudobě a utrpení, zmírňovaném jen milosrdenstvím Angličanů, přitáhla tolik pozornosti. Autor se s ním zřejmě setkal v roce 1822:

„Beethoven je nejvěhlasnější z žijících vídeňských skladatelů a v jistých oblastech nejpřednější autor své doby. Jeho schopnosti i harmonie jsou úchvatné. Ač není starý, je vyřazen ze společnosti kvůli své hluchotě, která jej učinila velmi nespolečenským. Zanedbávání vlastní osoby, jež se u něj projevuje, mu dodává poněkud divokého vzezření. Jeho rysy jsou silné a výrazné; z očí sálá prudká energie; jeho vlasy, které se zřejmě už celé roky nepotkaly s hřebenem ani s nůžkami, zastiňují jeho mohutné obočí v takové bujné změti, jež lze připodobnit snad jedině k hadům kolem hlavy Gorgoniny.

Jeho vystupování není v žádném rozporu s nikterak slibným zevnějškem. Pokud není se svými přáteli, vlídnost a přívětivost nepatří k jeho charakteristickým rysům. Naprostá ztráta sluchu jej připravila o veškeré požitky, jež může skýtat pobyt ve společnosti, a možná přivodila jisté zahořknutí. Navykl si navštěvovat jeden podnik, kde tráví každý večer v koutě, stranou od všeho ruchu a štěbetání hlavní místnosti, popíjí víno a pivo, pojídá sýr a červené herinky a pročítá noviny.

Jednou večer se v jeho blízkosti usadila osoba, která se mu nějak nezamlouvala. Podíval se na toho cizáka velmi nepřívětivě a odplivl si na podlahu, jako by právě spatřil ropuchu; pak vrhl pohled na své noviny, potom se znovu zadíval na vetřelce, znovu si odplivl a jeho vlasy jako by se ještě divočeji rozježily. Poté uzavřel sérii plivání a zírání zvoláním: „Jaký ničemný ksicht!“ a spěchal pryč. Dokonce i jeho nejstarší přátelé mu musí vyhovět jako vrtošivému děcku.

Vždycky s sebou mívá malý notýsek a o čem se právě hovoří, je potřeba zapsat. Do této knížečky si také, ač není linkovaná, poznamenává veškeré hudební nápady, které mu právě přijdou na mysl. Tyto poznámky by byly pro každého nesrozumitelné, dokonce i pro jiného hudebníka, neboť nemají žádný klíč; jedině on sám ví, jak z tohoto labyrintu teček a kroužků přivést na svět ty nejbohatší a nejúžasnější harmonie. Ve chvíli, kdy usedne k pianu, si zjevně přestane uvědomovat existenci čehokoliv na světě kromě sebe sama a svého nástroje; a vezmeme-li v úvahu, jak vážná je jeho nedoslýchavost, zdá se takřka nemožné, že by mohl slyšet všechno, co hraje. Proto se stává, že hraje-li skutečně piano, nevydá nástroj zvuk. On jej slyší ve své mysli. Zatímco z jeho očí a z takřka nepostřehnutelného pohybu jeho prstů je zjevné, že během celé této odumírající gradace následuje jakousi linii ve své mysli, nástroj je ve skutečnosti stejně němý, jako je hudebník hluchý.

Slyšel jsem ho hrát, ale přivést ho k tomu vyžaduje trochu organizace, tak velká je jeho hrůza z toho, že by se mohl stát objektem zájmu. Kdyby byl jednoduše požádán, aby shromážděné společnosti udělal tu radost, kategoricky by odmítl; bylo tedy třeba jej k tomu přimět lstí. Všichni odešli z místnosti, zůstal jen Beethoven a pán domu, tedy jeden z jeho nejbližších přátel. Tito dva spolu rozvíjeli konverzaci o finančních záležitostech prostřednictvím papírového notýsku. Zmíněný pán pak jako náhodou sáhl do kláves otevřeného piana, vedle něhož seděli, a postupně začal přehrávat jednu z Beethovenových skladeb, přičemž nadělal tisíce chyb a natolik zpackal jednu pasáž, až se skladatel uvolil natáhnout ruku a opravit ho. Cíle bylo dosaženo; ruka byla na klaviatuře; společník jej pod nějakou záminkou spěšně opustil a připojil se ke zbytku společnosti, která ve vedlejší místnosti, odkud její členové mohli všechno vidět a slyšet, trpělivě očekávala, jak tato únavná šaráda dopadne.

Beethoven, zanechán o samotě, se usadil u piana. Zprvu zahrál nahodile pár kvapných, přerušovaných tónů, jako by se bál, že bude přichycen při činu; pak ale zapomněl na celý svět a celou půlhodinu hrál jakousi fantazii, velmi proměnlivým stylem s náhlými přechody. Hudební amatéři byli zcela okouzleni; pro nezasvěcené bylo zajímavé sledovat, jak se hudba, pramenící z duše tohoto člověka, odráží ve výrazu jeho tváře. Zdálo se, jako by se v něm projevovala spíš odvaha, dominance a impulzivita než klid a mír. Svaly jeho tváře se zvýraznily, žíly vystoupily na povrch; už tak divoké oči se zběsile koulely; ústa se chvěla a Beethoven vypadal jako čaroděj přemožený démony, které sám vyvolal na svět.“

 

Přeložila a připravila Kateřina Bodnárová