Michael Sanderling přivezl do Prahy partituru Variací pro orchestr „Don Juan“ Waltera Braunfelse (1884–1954), dílo pocházející z roku 1924, u nás dosud neprovedené. Úspěšně si klestilo cestu světem od roku své premiéry a do svého repertoáru jej zařadily prestižní orchestry. Nabízí totiž efektní zpracování slavných motivů a témat z Mozartova Dona Giovanniho, které je ponořeno do samostatně uzavřených variací. Jejich pořadí vytváří působivý dramatický oblouk. Z Mozartova operního veledíla jsou využity úryvky, známé melodické obraty – ty si však svůj význam v Braunfelsově skladbě nepodrží, ale stávají se novými „herci v nové komedii“. Jestli je ta jeho lepší než Mozartova, pochybuji. Sám Braunfels o své skladbě prohlásil, že je to „klasicko-romantická fantasmagorie“. Myslím si, že ani s jedním slovem z uvedeného citátu nelze dnes beze zbytku souhlasit. Stylové vymezení „klasicko-romantická“ rozšiřuje zjištění, že se v partituře objevují i moderní souzvuky či „klauniády“ Pařížské šestky. Obé, byť náznakem, přináší důkazy o charakteru dobové tvorby dvacátých let minulého století. Pojem „fantasmagorie“ pak vyvrací až puritánsky proorganizovaná variační forma skladby, která nepovolila sebemenší bezbřehé a nesmyslné tlachání. Shrneme-li řečené, je v Braunfelsově skladbě co poslouchat. Kompozice nabízí i podněty pro následné úvahy. Dílo však duši orchestru neprobudilo. Dirigent Sanderling jej má sice dokonale promyšlené a své ideje orchestru transparentně předal, ale ani dílo ani dirigentovo gesto nepodnítily orchestr k tomu, na čem je úspěch skladby technicky postaven – především přivést zájem tělesa o dokonalou součinnost všech nástrojových skupin, tedy docílit takový orchestrální zvuk, který jsme si užívali ve skladbách následujících. Odhaduji, že vlažné přijetí novinky není vina orchestru, ale skladby samotné.
Po přestávce se výkon orchestru výrazně změnil, hrál skladby, které jej inspirovaly, a podněcovaly tak ke kolektivnímu celistvému provedení. Projevilo se to ve všech složkách jeho hry. Ouvertura k Mozartově opeře Don Giovanni, provedená po přestávce, je repertoárové číslo, které zaznělo v intencích zažité formy. Navíc v něm péčí dirigenta vystoupily do popředí všechny náznaky příběhu. Za příklad může sloužit působivé dramatizující provedení známých stupnicových chodů ze závěrečného rozuzlení opery. Vrcholem večera však byl Don Juan, symfonická báseň Richarda Strausse. Dílo mělo premiéru v roce 1889 (v období Dvořákových úspěchů v Anglii) a patří dodnes mezi klenoty německé romantické hudební literatury pro velký orchestr. Je protkáno nesčetným množstvím nápadů na všech úrovních hudebního proudu. Přes nejrůznější programní detaily je hudba nesena v kompozičně ucelené formě, kterou uzavírá nečekaně ztlumená, ale obsahem vysvětlitelná coda – Don Juan umírá. Straussova symfonická báseň vtáhla posluchače do děje a nepustila ven. Ve vnímání diváků odezněla jakoby rychlostí světla. Ani se nechce věřit, že skladba trvá v jednom proudu přes dvacet minut. Takovou koncentraci pozornosti u publika vzbudil výkon orchestru vedený koncepčním pojetím dirigenta. Vytvořil tři velké bloky hudby. I když každý byl vnitřně individualizován a myšlenkově vyprofilován, bohatost detailu neovlivnila trojdílnou identifikaci celku. Dirigent podpořil svým konceptem sytý zvuk orchestrálního tutti i lyrická zastavení. Těleso vyzařovalo jednotnou souhrou a společným zaujetím všech hráčů pro dílo. Zaskvěly se sólové houslové výstupy Martina Kose, odměněné bouřlivým potleskem v závěru večera. Stejně byly oceněna i hobojová sóla Liběny Séquardtové.
Dirigent Michael Sanderling přišel ve spolupráci s orchestrem opět s koncepčně zajímavým programem, který zaujal celou řadu návštěvníků koncertu. Těšíme se na další projekty.
Don Juan!!!
6. dubna 2022, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň
Program:
Walter Braunfels:Don Juan, variace pro orchestr, op. 34
Wolfgang Amadeus Mozart: Předehra k opeře Don Giovanni
Richard Strauss: Don Juan, symfonická báseň, op. 20
Účinkující:
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Michael Sanderling – dirigent
