Doufám, že umřu na varhanní lavici anebo v tělocvičně

  1. 1
  2. 2

Právě na letošní Nový rok slaví varhaník Karel Paukert osmdesáté narozeniny. Životní dráha tohoto respektovaného umělce je nanejvýš zajímavá a pozoruhodná. Po absolutoriu na Pražské konzervatoři emigroval nejprve do západní Evropy, kde mimo jiné studoval na Královské konzervatoři v Gentu, poté pokračoval do Spojených států amerických, kde žije dodnes. Koncertuje a vyučuje téměř po celém světě a po roce 1989 se také pravidelně vrací do své rodné země.
Do Čech, odkud jste v šedesátých letech emigroval, se každoročně vracíte. Jaké byly vaše začátky v emigraci?

Musím se přiznat, že ty začátky nebyly vždy jednoduché a po odchodu z Belgie, kde jsem se těšil přízni a pomoci svého učitele, Gabriëla Verschraegena, profesora na Královské konzervatoři v Gentu, také varhaníka v chrámu Svatého Bavo, musel jsem se po příchodu do Ameriky po dva roky hodně uskrovnit. Bylo to většinou během letních měsíců, kdy chybělo peněz i k základní obživě. Brzo se to ale změnilo a původní dvouletá pozice takzvaná „teaching assistant“ na Washington University v St. Louis, která mi umožňovala bezplatné studium a dávala mi „kapesné“ po devět měsíců, se potom proměnila na profesuru na prestižní Northwestern University v Evanstonu. Za několik roků k tomu přibyla ještě pozice sbormistra a varhaníka v episkopálním chrámu St. Luke’s, nalézajícím se na tomtéž předměstí Chicaga, takže jsem mohl pomyslet na založení rodiny a cítil se lépe zabezpečený.

V současné době působíte v Clevelandu, kde před časem začal vyučovat i houslista Ivan Ženatý. Stýkáte se? Koncertujete spolu?

Ivana nesmírně obdivuji po všech stránkách. Nejenže je houslistou světového formátu, je také prima kuchař a občas mě pozve na večeři, kterou připraví. Má tu ohromný úspěch a jeho první koncert před rokem úplně nadchl. Udělal si rychle jméno jako pedagog, takže vyučuje nejen zde na Cleveland Institute of Music, ale také v létě na prestižní Meadowmount School of Music ve Westportu, ve státě New York, založené profesorem houslí Ivanem Galamianem v roce 1944. Zdá se mi, že se stane ještě za mého života „americkým Ševčíkem“. Jeho sólistická kariéra přesunem do Clevelandu nijak neutrpěla. Naopak, maestro často letí na pár dní do Evropy a opakuje to i několikrát za měsíc. Plánujeme si spolu zahrát, ale doposud nebyla vhodná příležitost.

Od doby, kdy jste začínal studovat na Pražské konzervatoři, prošla interpretace značným vývojem, zejména v oblasti takzvané staré hudby. Kdy jste se poprvé setkal s fenoménem historicky poučené interpretace?

Během studií u profesora Verschraegena a varhaničení jako jeho asistent v gentské katedrále jsem se seznámil se dvěma varhaníky z Bruselu, oba přátelé Gabriëla Verschraegena: Marcel Druart z bruselského rozhlasu a Jean Rothier, notář a varhaník, mimochodem vynikající improvizátor. Tito dva pánové se stali mými mentory v tomto smyslu. Oba se zajímali a znali staré varhany nejen v Belgii, ale také ve Francii. Jean pro mě dokonce zařídil krátkou stáž u Michela Chapuiho, tenkrát celkem ještě mladého varhaníka na Saint-Severin v Paříži, a zařídil mi zdarma ubytování u přátel. Také mi věnoval knížku, která zrovna vyšla, Les secrets de la musique ancienne od Antoine Geoffroy-Dechaume, která mi neuvěřitelně rozšířila obzor. Během tohoto krátkého pobytu jsem se znovu setkal s Marie-Claire Alain a Jeanem Guillou a uzavřel přátelství, které se Jeanem ještě trvá.

Myslíte si, že byl ztížený kontakt českých interpretů se západní Evropou před rokem 1989 určitým handicapem v dřívější i současné interpretaci děl například Johanna Sebastiana Bacha?

Přirozeně, že ta dlouhá izolace od západního světa neposloužila varhaníkům, kteří se nezbytně potřebovali poznat s dobrými nástroji té jisté doby. Tudíž, jakmile se hranice otevřely a mladí lidé mohli cestovat, varhanní styl se značně vylepšil. Měli jste ale vždy výborné varhaníky-muzikanty, kteří se soustředili na to, co jim „sedělo“. Viz Jiří Ropek a jeho záliba ve Francouzích anebo interpretace Václava Rabase skladeb Miloslava  Kabeláče. Doktor Reinberger měl jistě velké zásluhy v tomto směru, díky jeho osvíceným bachovským interpretacím. Já jsem se toho osobně dost naučil a „odkoukal“ nejen v hudbě, ale i jinak od kolegy Jana Hory, který měl příležitost se podívat „ven“. Vždy se nezištně dělil o získanou informaci a poznatky z ciziny.

Poznal jste varhany na řadě míst světa. Jak byste v porovnání se světem zhodnotil historické i nově stavěné nástroje v Čechách?

Byl jsem překvapen varhanami v Čechách a na Moravě. Nejdříve ze stylových nahrávek přítele Jaroslava Tůmy a potom z osobního styku s nástroji, které on a Vladimír Šlajch pro mne zajistili. Zjistil jsem, o jaké hodnoty se jedná, zvláště když se nástroje úspěšně rekonstruují, což se stalo v mnoha případech s výbornými výsledky.

Také české varhanářství se snaží držet krok a některé nástroje s mechanickou trakturou z poslední doby jsou pozoruhodné. Vadí mi ale v několika případech profesionální anebo ignorantská řevnivost, která se dostala až na Západ. Týká se varhan stavěných cizími varhanáři v posledních letech na českém a moravském území. Myslím, že tento druh „kádrování“ není dobrý pro naši profesi, ať je způsobena církevními anebo laickými osobnostmi.

Interpretujete díla v podstatě všech stylových období, přesto je v programech vašich koncertů hojně zastoupena soudobá hudba. Vnímáte rozdíl soudobé hudby komponované v Čechách, Evropě a ve Spojených státech amerických?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář