Dráhu profesionálního muzikanta bych si znovu nevybral, přiznává cellista Wihanova kvarteta

Deset otázek pro Aleše Kaspříka 

Wihanovo kvarteto u nás už dlouhá léta patří mezi špičková tělesa své třídy. Až k neuvěření přitom je, že letos vstupuje už do své osmadvacáté sezony. Soubor vznikl v roce 1985 na Akademii múzických umění v Praze, kde jeho členové studovali ve třídě profesora Antonína Kohouta, violoncellisty Smetanova kvarteta. Už o pouhé tři roky později pak Wihanovci získali první cenu v Mezinárodní hudební soutěži Pražského jara a také cenu České hudební mládeže pro nejmladšího finalistu této soutěže. A brzy se stali pojmem zdaleka nejen u nás. Z dnešního pohledu na jejich vynikajících výkonech fascinuje nejen umělecká, ale i lidská vyzrálost, a pak také vlastně i to, že po ona bezmála už tři desetiletí vydrželi ve stále stejné sestavě. Nejen to teď otec zakladatel, violoncellista Aleš Kaspřík glosuje pro Operu Plus.
Na rozdíl od jiných vašich kolegů jsou samotní členové komorních muzikantských uskupení docela dost v jakémsi stínu zájmu. Jinými slovy: mluví a píše se o souborech, nikoli o jednotlivcích. Nebylo vám to nikdy ani trochu líto?

Většinou jsou členové výborných kvartet i dost výrazné osobnosti, a tak je muzikantská veřejnost stejně zná i podle jednotlivých jmen. Navíc pod hlavičkou Wihanova kvarteta jsou vždy uvedena i naše jednotlivá jména, takže nejsme v anonymní skupině, jako například v orchestru, a to mně osobně stačí.

Když už jsme u toho: do jaké míry myslíte, že dnes média hrají roli v otázce „nálepky“ úspěšnosti či neúspěšnosti toho kterého muzikanta či souboru, ale i poptávky po něm? Řada muzikantů si na nezájem médií stěžuje…

Ano, máte úplnou pravdu. Leckdy nafouklá kampaň v mediích dokáže v povědomí posluchačů, kteří se třeba touto problematikou plně nezabývají, vytvořit dojem, že i leckdy průměrný muzikant je opravdová „Hvězda“. Často pár vystoupení v televizi vám zajistí větší popularitu než dvacet výborně odehraných koncertů po světě. V tom je síla médií.

Vy sám jste rozhovorů za svůj život příliš neposkytl, moc se toho o vás neví… Zkuste prosím říct sám: Jaký je Aleš Kaspřík? Jako muzikant, ale i v „civilu“?

V minulosti jsem udělal pár rozhovorů pro různé časopisy, naposledy pro Hudební rozhledy. Na otázku, jaký jsem muzikant, by vám měli raději odpovědět naši posluchači, kteří mne slyší pravidelně na našich koncertech. V civilu mám spoustu zajímavých koníčků, ale v zásadě si myslím, že nijak nevybočuji, mám své dobré i špatné stránky, jako každý.

Wihanovu kvartetu je už neuvěřitelných osmadvacet let. Co se vám nejdřív vybaví při tom číslu?

Víte, já osobně nemám moc rád nějaké bilancování a statistiky, raději než do minulosti se snažím dívat do naší kvartetní budoucnosti. A pokud jde o číslo dvacet osm, vybaví se mi má nejkrásnější léta…

Tak dlouhá doba společné práce má svoje nesporné přednosti, ale i slabiny. Co děláte pro to, abyste se vyhnuli rutině? Stereotypu? Ponorkové nemoci?

Každá mince má dvě strany a tak je tomu i v našem kvartetu. Na jedné straně jsme dnes schopni okamžitě zaskočit za jiné kvarteto a zahrát něco z našeho obsáhlého repertoáru, aniž bychom to museli příliš dlouze zkoušet, na straně druhé tím, že se každý samostatně vyvíjíme i jako osobnosti, máme někdy dost žhavou komunikaci na zkouškách, i když si myslím, že hudbu cítíme velmi podobně. Pokud jde o stereotyp, ten nám, myslím, zatím nehrozí, protože hrajeme každý koncert naplno a každý koncert je také v určitých maličkostech jiný a výjimečný. Ponorková nemoc – představte si, prosím, normální vztah dvou lidí po dvaceti osmi letech a vynásobte jej čtyřmi. Samozřejmě, že když s někým musíte trávit tolik společného času, po určité době vám vadí i některé maličkosti, ale to je asi zcela normální. Zatím jsme to vždy zdárně překonali.

Jak se za onu dobu změnilo Wihanovo kvarteto? Ve zvuku, v přístupu k interpretaci, ve výběru repertoáru?

Podle vzhledu už nejsme ti čtyři vyhublí studentíci jako zamlada, občas se samozřejmě objeví i šedivý vlas a nějaké to kilo navíc. Po interpretační stránce si myslím, že stále ještě hudebně zrajeme, tak jako se vyvíjíme jako lidé, kteří stále objevují nové možnosti a mají další, nové zkušenosti. Pokud jde o výběr repertoáru, máme již nyní podstatně „volnější ruku“ a nemusíme se ohlížet na předepsané skladby na soutěžích nebo na striktní požadavky pořadatelů, jak tomu bylo v začátcích naší hudební kariéry.

Které publikum vám i vašim kolegům nejvíc sedí? Britské, kde tak často vystupujete? A jací jsou podle vás Češi jako návštěvníci koncertů?

Nemáme dnes nějaké jediné nejoblíbenější publikum. Tím, že máme spoustu přátel různě v zahraničí, hrajeme například v Anglii stejně zodpovědně jako u nás v Rudolfinu. Samozřejmě ale musím přiznat, že naše publikum, které je velmi vnímavé a srdečné, nás dokáže inspirovat k tomu nejlepšímu, co je v nás.Kdybyste dnes začínal znovu, šel byste stejnou hudební cestou? Nikdy jste nezatoužil po sólové dráze?

Já osobně bych si dnes dráhu profesionálního hudebníka znovu nevybral. Je to velmi nejistá profese, kde velmi záleží na míře štěstí, které je vám dáno. Ano, nadšený amatér, milující hudbu jako svůj koníček, to by mi stačilo. Své povolání bych pak asi vybíral ze směsi – obchod, historie, umění a komunikace. Jinak jsem bytostně „týmový hráč“, sólové hraní obdivuji, ale nemusím ho nutně aktivně prožívat.

Nejbližším koncertem Wihanovců je vystoupení poslední červencovou středu na českokrumlovském festivalu. Beethoven, Paganini, Schubert – jak hodně blízko k takovému repertoáru máte? Myslím vy osobně, ale i vaši kolegové? Máte podobné hudební chutě?

Program našeho festivalového koncertu je myslím esencí toho nejlepšího, co naše kvarteto v současnosti může nabídnout. Všechny Beethovenovy kvartety jsme natočili dokonce dvakrát, jednou studiově pro český Lotos a pak „live“ z Anežského kláštera pro Nimbus Alliance. Paganiniho v této úpravě od jiného kvarteta neuslyšíte, to je naše specialita. Schubertův kvartet Smrt a dívka rovněž vyšel u Nimbusu na CD a dostalo se mu výborného hodnocení u odborné veřejnosti.

Uvažovali jste někdy aspoň trochu nad otázkou – Jak dlouho ještě? Dokážete na ni odpovědět?

Nad touto otázkou se já zamýšlím hodně často. V dnešní, pro hudebníka velmi nejisté době, v situacích, kdy nemáme dostatečně plný kalendář koncertů nebo kdy řešíme termínové, či zdravotní problémy jednotlivých členů. Zatím jsme to ale vždy zdárně překonali. Snažím se dívat pozitivně do budoucna a doufám, že spolu ještě „nějaký ten pátek“ budeme hrát a rozdávat tak radost našim posluchačům.

Díky za vaše odpovědi!

Vizitka:
Aleš Kaspřík (17. 1. 1962, Ostrava)
Hru na violoncello studoval na ostravské konzervatoři u Ivana Měrky (1976–83), AMU v Praze u Miloše Sádla a Antonína Kohouta (1983–88) a mnichovské Hochschule für Musik u Heinze Enderse (1990–91). Jako sólista se stal laureátem soutěže O cenu Beethovenova Hradce (1980, 1984). Pedagogicky působil na mistrovských kurzech v Anglii pro organizaci Pro Corda a na londýnské Trinity College of Music. V roce 1985 se stal zakládajícím členem Wihanova kvarteta, s nímž vystupuje dodnes. S tímto souborem se zúčastnil mistrovských kurzů komorní hry v Bayreuthu (1984, U. Wiesel), Pommersfeldenu (1988–89, Jörg Metzler), Paříži, Basileji, Hannoveru a Grossramingu (Hatto Bayerle). Jejich nahrávka Schönberga a Pfitznera získala nejvyšší ocenění francouzského časopisu Repertoire.

Wihanovo kvarteto
Wihanovo kvarteto je jedním z předních smyčcových kvartet, jež v nedávných letech vznikla z velké české interpretační školy. Kvarteto založené v roce 1985 a stále tvořené čtyřmi původními členy si získalo mimořádný věhlas za interpretaci jak českého repertoáru, tak i mnoha nejpřednějších děl kvartetního repertoáru období klasicismu a romantismu i děl moderních. Jeho rozvíjející se obdivuhodná mezinárodní kariéra zahrnuje vystoupení na předních festivalech v Evropě a na Dálném východě. Pravidelně koncertuje v USA a podniklo turné po Austrálii a Novém Zélandu, jež se setkalo se značným ohlasem. Je častým hostem ve Velké Británii a jeho vystoupení jsou často na pořadu vysílání jak Radia 3, tak i koncertů Wigmore Hall, Bridgewater Hall, South Bank a v mnoha jiných místech. Diskografie kvarteta – přes dvacet CD – svědčí o jeho vřelém vztahu k české hudbě, ale zahrnuje také mnohá klasicistní, romantická a moderní díla kvartetního repertoáru.

www.wihanquartet.co.uk

Foto Sussie Ahlberg, Wolf Marloh