Dvakrát z hamburské Elbphilharmonie

Historie tohoto orchestru, založeného v roce 1952 v tehdejším východním Berlíně jako Berliner-Sinfonie-Orchester (BSO), je pro znalce spjata především s osobností legendárního dirigenta Kurta Sanderlinga, v letech 1960–1977 jeho šéfdirigenta. S ním orchestr dosáhl vysoké umělecké úrovně, o níž dodnes svědčí skvělé nahrávky Šostakoviče, Sibelia, Brucknera či Mahlera. Po řadě dirigentů, kteří orchestr dál profilovali a rozvíjeli (Günther Herbig, Claus Peter Flor, Michael Schønwandt, Lothar Zagrosek), nastoupil od sezony 2012/2013 jako jeho šéfdirigent právě Iván Fischer.

Renomé jednoho z nejlepších světových dirigentů současnosti si získal především jako zakladatel a současný hudební ředitel již zmíněného Budapešťského festivalového orchestru, s nímž absolvoval četná mezinárodní turné a pořídil řadu odbornou kritikou nadšeně přijatých nahrávek (pro Philips, dnes pro label Channel Classics, mimo jiné vysoce ceněné nahrávky „středoevropských“ autorů Bartóka, Dvořáka a Mahlera). Ale i s hostujícím berlínským tělesem dokázal hudební publikum v minulých letech zaujmout řadou originálních hudebních projektů, jako byly spontánní koncerty na přání, scénické koncerty nebo koncertní řada Mittendrin, kdy posluchači koncertu byli rozesazeni na pódium mezi hráče, aby tak mohli hudbu zakusit z bezprostřední blízkosti a z perspektivy těch, kdo ji produkují.

Druhou protagonistkou koncertu byla houslová virtuózka Patricia Kopatchinskaja. Ani ona u nás není tak známá, jak by si zasloužila, a myslím, že neprávem zůstává ve stínu svých mediálně proslulejších kolegyň Janine Jansen, Pamely Frank nebo Hilary Hahn, což nejspíše souvisí s tím, že zatímco jejich jména jsou spojena s některou z velkých gramofonových firem (Decca, Warner, Deutsche Grammophon), Kopatchinskaja nahrává výlučně pro menší label Naïve Classique. U odborné veřejnosti se však těší vynikající pověsti, již potvrdilo mimo jiné i ocenění Gramophone Awards v kategorii koncert (2013) za album s koncerty maďarských skladatelů Bartóka, Eötvöse a Ligetiho. Neméně příznivě bylo odbornou kritikou přijato i následující album, na kterém se za hudebního doprovodu London Philharmonic Orchestra pod taktovkou Vladimíra Jurovského představila houslovými koncerty Stravinského a Prokofjeva.

Sibeliův Valse triste, jenž koncert otevřel, patří ke skladatelovým nejpopulárnějším dílům. Iván Fischer tuto temně melancholickou šestiminutovou skladbu, původně inspirovanou představou tance umírající dívky s personifikovanou smrtí, nechal od úvodního tragického tématu plynout s jakousi něžnou zdrženlivostí, aby jen v krátké „španělské“ epizodě dal zaznít dosud tlumené vášnivosti. Následující Sibeliův Houslový koncert d moll je ryzím příkladem díla komponovaného v duchu pozdně romantické hudební estetiky a obohaceného osobitými rysy skladatelova kompozičního stylu, v němž se spojuje široký rapsodický rozmach linií a enormní barevná expresivita s jemu vlastní těžkomyslností. Je to skladba, jež náleží nejen k dílům nejpopulárnějším a nejhranějším, ale zároveň skladba, o níž se leckterý posluchač úterního koncertu mohl domnívat, že jej už nemůže ničím překvapit. Copak tu lze, po té nesčetné řadě interpretací, přijít s něčím skutečně novým? Tento „předsudek“ (čti ve smyslu hermeneutického předchápání) platil do okamžiku, než se nad tremolem dvojnásobně dělených primů a sekundů v expozici první věty Allegro moderato poprvé vznesl sólový hlas houslí Patricie Kopatchinské. Od toho momentu vše, co jsme dosud znali a co jsme očekávali, znělo v jejím nesmírně expresivním až excentrickém pojetí najednou neslýchaně nově, provokativně jinak. Sibeliovy lyrické a rapsodicky rozmáchlé partie první věty i dlouhá kantiléna melancholického zpěvu ve druhé větě přišly ovšem poněkud zkrátka, na úkor zvýrazněné rytmizace a energické tanečnosti. Patricie Kopatchinskaja je na první pohled typem interpretky, která si živé vystoupení užívá, její projev doslova elektrizuje kolegy v orchestru a hypnotizuje publikum. Od momentu, kdy ta drobná žena v zářivě červených šatech bosa vkráčela na pódium, podmanila si orchestr i publikum. Bezprostředně a spontánně prožívala jak svou interpretaci, tak i hru celého orchestru, s jehož jednotlivými hráči během koncertu komunikovala nejen hudbou, nýbrž i pohledem a nesmírně živou, expresivní gestikou. V takřka tanečních figurách se mnohokrát obracela od publika k orchestru, aby mohla vis-à-vis „muzicírovat“ s jednotlivými hráči v momentech jejich společného „dialogu“, s tympánistou hned v úvodu první věty, s klarinetistou krátce na to.