Rozhovory Plus: Anja Silja – nejmodernější wagnerovský hlas

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Sopranistka Anja Silja je živou legendou světové opery, často označovaná jako druhá Callas. Málokterý pěvec nastudoval ve svém životě takové množství rolí, jako právě ona. Na scéně debutovala již v 16 letech jako Rosina v Lazebníku sevillském, v 19 letech dosáhla mimořádného úspěchu ve Wiener Staatsoper jako Královna noci. Tehdy odstartovala její hvězdná kariéra, která ji přivedla ve 20 letech do Bayreuthu, kde debutovala jako Senta. V následujících 6 letech ztvárnila všechny významné wagnerovské role a po smrti svého tehdejšího partnera Wielanda Wagnera pokračovala v největších dramatických rolích svého oboru od Turandot po Lady Macbeth. Zvláštní pozornost získaly její interpretace titulních hrdinek oper Richarda Strausse. V Metropolitní opeře debutovala roku 1972 v roli Leonory. Ve 30 letech poprvé zpívala Janáčkovu Věc Makropulos. Kritika ji zvláště oceňovala pro velké herecké a výrazové schopnosti. V pražském Národním divadle naposled ztvárnila roli Kostelničky v roce 1997. V roce 2013 přijala pozvání na benefiční koncert Opery Plus. Letos, 17. dubna 2020, oslavila své 80. narozeniny. Naše Rozhovory Plus uvádí běžně ve videoverzi dirigent Jan Bubák. Vzhledem k omezením koronavirovou epidemií však pan dirigent tento rozhovor natočil s Anjou Siljou po telefonu.
Anja Silja jako Salomé v režii Wielanda Wagnera 1965 (zdroj Pinterest)

Musím přiznat, že je mi opravdu velkým potěšením Vás slyšet osobně. Mám doma celou řadu Vašich nahrávek a Vašemu pěveckému umění se obdivuji už dlouho.
To mě těší. Já jsem také velký český fanoušek, jak víte kvůli Janáčkovi, tak jsem s vámi všemi blízce spojena.

To je krásně řečeno. Popravdě jste u nás v Čechách známa především jako interpretka Wagnera a přirozeně i jako Kostelnička, za níž jste v roce 2003 získala Cenu Grammy (produkce Coventgardenu, dirigent Bernard Haitink). Rozsah Vašich rolí je výjimečně široký. To dokázal jen málokdo.
Ano, to je pravda. Od začátku, počínaje koloraturními až k těm všem dramatickým a pak ještě i mezzosopránovým rolím, já jsem zpívala prostě úplně všechno.

Myslíte, že něco podobného by připadalo v úvahu i pro současné zpěváky, nebo to má spíš co dělat s dobou a situací?
Myslím, že to má tak trochu co dělat s postojem k věci, když je člověk soprán jako spousta dalších a tvrdí: „já jsem soprán, zpívám jenom soprán, nic jiného nechci“. Myslím si, že především právě sopránové partie jsou věkem de fakto přímo podmíněny. Od určitého věku je nejde prostě podat se skutečnou věrohodností, tedy podle mého názoru, protože pro mě je herecké ztvárnění velmi důležité, zpívala jsem Salome a všechny Wagnery, to jsou všechno mladé ženy, mladé dívky. Nemůžu začít ve čtyřiceti zpívat Sentu vzhledem k obsahu textu, to prostě nejde. Proto jsem se pak rozhodla zpívat charakterové role, Janáčka a další a později místo Elektry Klytaimnestru nebo v Lulu hraběnku Geschwitzovou, protože to zkrátka odpovídá věku.

To je určitě podstatné pro uvěřitelnost interpretace… Elsa je mladá dívka, Isolda také.
Ano, právě ty wagnerovské role až na Kundry, která je nadčasová, jsou všechny mladé, Isoldě je sedmnáct, osmnáct let. To pochopitelně na operní scéně nemáte šanci už nikdy vidět, já jsem byla jediná jednadvacetiletá Isolda, myslím světově jediná. Jinak to nikdo už neudělá, ale má to tak být. Pak teprv člověk pochopí i tu šílenou zlost vůči Tristanovi, tu šílenou zlost Elektry vůči její matce. Když ale tuhle zlost už nejsem dál schopná ztvárňovat, respektive když už umím chápat, proč to Klytaimnestra udělala, jaké měla motivy, nemůžu dál Elektru zpívat.

Pro mě jako dirigenta se nejedná jen o to, zda zpěvačka roli uzpívá po fyzické stránce, ale jde mi především i o její schopnost vyjádřit svým hlasem vnitřní napětí dramatu. To, zdá se mi, dneska často chybí.
Absolutně. Ano, oni to prostě jenom odzpívají. Nedávno jsem slyšela jeden pěkný pořad o mě a dotyčný řekl, že „Silja je vlastně tou nejmodernější zpěvačkou, jaká kdy vůbec byla a od té doby jsou zas všichni zpátky ve středověku“ a to souhlasí. Stále se spoléhá na krásné kostýmy, všechno musí být krásné a znít krásně, jako před sto lety.

Říká se, že každý – řekněme – dramatický hlas musí zrát pomalu a co vidím ve Vaší biografii je, že jste Sentu zpívala v Bayreuthu ve dvaceti. Na co podle Vás je třeba dávat si pozor, aby to člověku v tomto věku hlasově neuškodilo? Je tam veliký orchestr, obrovské jeviště.
Na to se mi obtížně odpovídá, záleží na technice. Musíte se spolehnout na techniku, kterou jste se naučil, ale v tak mladém věku se to nikdo neučil. To je ten problém. Tak brzo, jako já, nikdo nikdy zpěv nestudoval. Já jsem s tím začala už v šesti letech u mého dědečka a tento základ techniky byl vždy mou záchranou. Po celých těch sedmdesát let své kariéry jsem neměla ani jednu pěveckou krizi, jako mají jiní zpěváci.

Znamená to, že jste neměla žádné obavy, když jste poprvé přišla do Bayreuthu?
Přesně tak, neměla, ale to je tím mládím. Když člověk začne tak brzo, nemá vlastně strach, protože neví, z čeho by ho měl mít. Když to ale zpíváte až teprve ve třiceti a předtím jste si ještě naposlouchal pět stovek desek od všech možných velkých pěvců, tak se pochopitelně dostaví strach, zda na to vůbec máte. Ale mládí nezná žádný strach ani dneska, to vidíte na koroně. Mladí jsou stále venku, ničeho se nebojí. Mým darem pro tohle povolání bylo, že mě můj dědeček právě naučil nebát se a Wieland Wagner rovněž.

Kdo byl vlastně Váš dědeček, který Vás naučil zpívat?
Dědeček Anders van Rijn pocházel od německo holandských hranic, z oblasti od Düsseldorfu směrem do Porýní. Nebyl žádným profesionálním učitelem zpěvu, to byl jeho koníček, byl malířem portrétistou. Studoval v Itálii belcanto ze zájmu o hlas jako takový u učitele Benjamina Gigliho, dávno před tím, než jsem se narodila. A když jsem pak já projevila už jako malé dítě skutečný zájem, tak mi vokální techniku vštěpoval on. Zůstalo při tom a byl vlastně mým jediným učitelem.

A kterému ze zmíněných darů vděčíte za to veliké štěstí, že jste se celou Vaší kariérou prošla tolika rolemi bez krizí?
Tomu, co jsem se předtím naučila. V mé vášni umět s věcmi nakládat. Tehdy jsem říkala: „Kde na světě by snad měl člověk poprvé zpívat Wagnera? No samozřejmě, v Bayreuthu!“  Takové bylo mé myšlení tehdy v mých devatenácti. A tak jsem pochopitelně neměla před Bayreuthem žádný velký respekt. Nýbrž jen před Wielandem Wagnerem, který byl pro mě tou velkou postavou mého života a pochopitelně k dílu Richarda Wagnera, ale Richard Wagner jako takový mi žádný strach nenaháněl.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat