Dvakrát Vídeň: in memoriam Friedemann Weigle a hitmaker Gossec

Requiem a korunovace po francouzsku
Jméno francouzského skladatele Françoise-Josepha Gosseca (1734–1829) jsem znal v podstatě jen z encyklopedií, francouzský soubor dobových nástrojů Les Siècles pouze z nahrávek a jeho zakladatele a uměleckého šéfa Françoise-Xaviera Rotha, současně hudebního ředitele Symfonického orchestru Jihozápadního německého rozhlasu v Baden-Badenu a Freiburgu a nově generálního hudebního ředitele Kolína nad Rýnem, jen z doslechu. Tři dobré důvody nenechat si ujít koncert, který se uskutečnil ve čtvrtek 8. října 2015 ve Velkém sále vídeňského Koncertního domu.

Na programu byly jen dvě kompozice: olbřímí Gossecovo Requiem a Mozartova Korunovační mše C-dur KV 317 (1779). Vídeňské publikum si nenechalo ujít tento večer jedné v podstatě neznámé a jedné notoricky známé kompozice, zvláště když v něm účinkovala Vídeňská pěvecká akademie (Wiener Singakademie) sbormistra Heinze Ferlesche. Ačkoliv Gossec osmdesátiminutovou Mši za zemřelé (Missa pro defunctis / Grande Messe de Morte) zkomponoval v šestadvaceti letech, dožil se na svou dobu fascinujícího věku pětadevadesáti let. Estetikové a ideologové Velké francouzské revoluce oceňovali jeho schopnost komponovat působivé masové sborové kompozice, a umné zacházení se sborovou fakturou prozradila i řada většinou homofonně vedených pasáží Gossecova Requiem.

Na kompozici samotné zaujala orchestrální introdukce, a pak především prostorová dramaturgie, předjímající všechna ta symfonická echa Berliozova, Mahlerova, ale i Dvořákova (Holoubek, Zlatý kolovrat). Dirigent Roth sice využil balustrády na varhanní empoře k usazení skupinky hráčů na žesťové nástroje, zdá se však, že trubky posledního soudu zněly v době Gossecově v chrámové akustice přesvědčivěji než ve Velkém sále Koncertního domu. Hitmakera Gosseca prozradila i část Recordare, Jesu pie, kterou jsem si poněkud nepatřičně pohvizdoval po koncertě cestou do vídeňského metra. Inu, jímavost identické pasáže v Requiem Dvořákově, nebo působivost Mozartovy Mše za zemřelé by posluchač ve spíše efektním díle hledal marně. Rozměry a výrazovými prostředky vskutku spíše předjímalo obdobné kompozice Berliozovy či Verdiho Requiem. Naštěstí zazněl po pauze Mozart a jeho Korunovační mše, dílo zřejmě oprávněně známější než monument Gossecův. Roth volil hybná tempa, takže mše se hrnula kupředu a proti její zkratkovité monumentalitě by jistě v Rothově provedení nic nenamítali ani josefínští liturgičtí reformátoři s preferencí komprimovaných, takzvaných krátkých mší (missa brevis).

Vedle Gossecova Requiem zazněla Mozartova mše jako skutečný hit, takže mohly snadno zaniknout její nesporné umělecké kvality a rétorická sdělnost. Škoda, mohla být pro vídeňskou premiéru souboru Les Siècles zvolena jiná Mozartova salcburská mše, když už bylo publikum beztoho lákáno na večer plný premiér.

K debutantům večera náleželi i sólisté, výborná mezzosopranistka Anaïk Morel a naopak velmi problematický tenorista Pascal Bourgeois, který buď neměl svůj den, nebo měl raději zůstat u klavíru, jemuž se původně věnoval. Svým intonačně nejistým a rejstříkově rozkolísaným hlasem znejisťoval i sopranistku Chantal Santon-Jeffery a barytonistu světlého témbru Jeana-Marca Salzmanna. Sólové vavříny večera si rozhodně zasloužila Anaïk Morel; spíše standardně hrající soubor dobových nástrojů, sbor Vídeňské pěvecké akademie se stopadesátiletou tradicí, na sebe kupodivu strhl více pozornosti. Rozhodně se však dirigentu Rothovi podařilo připravit dramaturgicky zajímavý, i když ve složení vokálního kvartetu poněkud nevyrovnaný večer. Gossecovo Requiem si znovuoživení před vídeňským publikem zasloužilo, i když za cenu nemilosrdného srovnání s kompozicemi Mistrů Mozartova formátu. A setkání se souborem Les Siècles se vyplatilo, přinejmenším kvůli vědomí, že je dnes již velmi těžké držet krok s těmi nejlepšími soubory staré hudby, když už mám na mysli jen Herrewegheho Orchestr Elysejských polí.

Hodnocení autora recenze: 70 %
***

In Memoriam Friedemann Weigle
Když jsem se na sklonku června chystal do vídeňského Koncertního domu na koncert německého Kvarteta Artemis, které mělo mít na programu dvojici Dvořákových komorních děl, netušil jsem, že to byla poslední příležitost vídeňského publika zastihnout soubor v jeho posledním kompletním personálním složení. Bipolární porucha si vyžádala v souboru svou daň a předčasně poslala do lůna harmonie sfér violistu Friedemanna Weigleho, bratra německého dirigenta Sebastiana Weigleho.

Po červencovém posledním rozloučení s dlouholetým kolegou u violového pultu sebralo osiřelé Kvarteto Artemis odvahu a v aktuálním složení Vineta Sareika (housle), Gregor Sigl (housle/viola) a Eckart Runge pokračuje v koncertní činnosti a rozvážně hledá Weigleho nástupce. Možná se jím stane druhý houslista Gregor Sigl, který s violou v ruce předstoupil před vyprodaný Mozartův sál Koncertního domu ve čtvrtek 9. října 2015. Nejprve s houslistkou Sareika a violoncellistou Rungem, aby v Partitě pro smyčcové trio In Memoriam Friedemann Weigle prostřednictvím úryvků z Bachových Goldbergovských variací, Anglické svity BWV 808 a Sinfonie BWV 795, přerušovaných fragmenty z Piazzolových kompozic Oblivion a Fuga 9, vzdali poctu zesnulému kolegovi. Základem Partity byla árie z Goldbergovských variací, která zazněla již při Weigleho smuteční slavnosti. Bachem byl violista obklopen od dětství – strýc Jörg Peter Weigle, dirigent a sbormistr, absolvoval Svatotomášskou školu v Lipsku, otec byl ředitelem kůru. A Piazzola symbolicky reprezentoval Weigleho náklonnost k rockové hudbě. Ostatně prvním Weigleho veřejným vystoupením vůbec bylo účinkování v roli bubeníka rockové kapely. Partita nesla pečeť osobního poselství, „kvartetisté“ ji přednesli s pietou a publikum dojali k slzám v podstatě hned v úvodu koncertu.

Weigleho roli v Kvartetu Artemis během podzimního turné ovšem zaujala Vídeňanka ruských kořenů Elisabeth Leonskaja, dlouholetá klavírní partnerka nejpřednějších německých kvartetistů, kteří začínali v Lübecku a kteří se vídeňským hudebním idiomům učili u členů Kvarteta Albana Berga.

Schumannův Klavírní kvartet Es dur, op. 47 (1842), mi v jejich nastudování vyrazil dech: Narativní tóninu uchopili doslova jako cestu ke komorním příběhům plným formulí, řečových aktů, otázek, náznaků. Zvláště krajní věty, vstupní Allegro ma non troppo a finální Vivace, byly přehlídkou sólistických ambicí a schopností jednotlivých hráčů a suverénně klidného úhozového mistrovství paní Leonské. Pomalá věta Andante cantabile nakonec zazněla ještě jako přídavek aklamovaného koncertu. Zařazení Brahmsova Klavírního kvartetu č. 3 c-moll, op. 60 (1855–1874), jsem považoval za projev dramaturgického cynismu, zvláště když autor sám, jinak skoupý k odtajňování programových souvislostí svých děl, ironicky na adresu vstupní věty poznamenal, že si měl posluchač představovat člověka, který se chce právě zastřelit. Wertherovská první věta odezněla v podání Elisabeth Leonské a Kvarteta Artemis s mrazivými zámlkami. Největší pozornost však byla upřena k Andante, k němuž měl Friedemann Weigle jako k celému dílu a Brahmsově tvorbě hluboký vztah. Jakkoliv je soubor aktuálně koncentrován kolem silného kovového tónu první houslistky a decentně vibrujícího violoncellisty Rungeho, většinu pozornosti poutal na pódiu houslista Sigl s Weigleho violou v ruce a hutným tónem. Pokud by Runge zaujal Weigleho místo, byla by tak v souboru nejen posílena interpretační kontinuita, ale i zachován Weigleho silný interpretační názor a duch, jehož mediátorem se Gregor Sigl onoho večera pokorně stal. Komorním večerem mimořádné atmosféry a interpretační přesvědčivosti bylo vídeňské publikum uchváceno. Snad by byl Friedemann Weigle spokojen.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Les Siècles
Dirigent: François-Xavier Roth
Chantal Santon-Jeffery (soprán)
Anaïk Morel (mezzosoprán)
Pascal Bourgeois (tenor)
Jean-Marc Salzmann (baryton)
Wiener Singakademie
8. října 2015 Grosser-Saal, Wiener Konzerthaus, Vídeň

program:
François-Joseph Gossec: Missa pro defunctis „Grande Messe des Morts“
Wolfgang Amadeus Mozart: Messe C dur K 317 „Krönungsmesse“
***

Artemis Quartett / Leonskaja
In Memoriam Friedemann Weigle
Vineta Sareika (housle)
Gregor Sigl (viola)
Eckart Runge (violoncello)
Elisabeth Leonskaja (klavír)
9. října 2015 Mozart-Saal, Wiener Konzerthaus, Vídeň

program:
Johann Sebastian Bach, Astor Piazzolla: Partita für Trio «In Memoriam Friedemann Weigle»
Robert Schumann: Klavierquartett Es dur op. 47
Johannes Brahms: Klavierquartett Nr. 3 c-moll op. 60
Přídavek:
Robert Schumann: Klavierquartett Es dur op. 47 – Andante cantabile