Dvakrát Vídeň: in memoriam Friedemann Weigle a hitmaker Gossec

  1. 1
  2. 2

Requiem a korunovace po francouzsku
Jméno francouzského skladatele Françoise-Josepha Gosseca (1734–1829) jsem znal v podstatě jen z encyklopedií, francouzský soubor dobových nástrojů Les Siècles pouze z nahrávek a jeho zakladatele a uměleckého šéfa Françoise-Xaviera Rotha, současně hudebního ředitele Symfonického orchestru Jihozápadního německého rozhlasu v Baden-Badenu a Freiburgu a nově generálního hudebního ředitele Kolína nad Rýnem, jen z doslechu. Tři dobré důvody nenechat si ujít koncert, který se uskutečnil ve čtvrtek 8. října 2015 ve Velkém sále vídeňského Koncertního domu.

François-Joseph Gossec (1733)
François-Joseph Gossec

Na programu byly jen dvě kompozice: olbřímí Gossecovo Requiem a Mozartova Korunovační mše C-dur KV 317 (1779). Vídeňské publikum si nenechalo ujít tento večer jedné v podstatě neznámé a jedné notoricky známé kompozice, zvláště když v něm účinkovala Vídeňská pěvecká akademie (Wiener Singakademie) sbormistra Heinze Ferlesche. Ačkoliv Gossec osmdesátiminutovou Mši za zemřelé (Missa pro defunctis / Grande Messe de Morte) zkomponoval v šestadvaceti letech, dožil se na svou dobu fascinujícího věku pětadevadesáti let. Estetikové a ideologové Velké francouzské revoluce oceňovali jeho schopnost komponovat působivé masové sborové kompozice, a umné zacházení se sborovou fakturou prozradila i řada většinou homofonně vedených pasáží Gossecova Requiem.

Na kompozici samotné zaujala orchestrální introdukce, a pak především prostorová dramaturgie, předjímající všechna ta symfonická echa Berliozova, Mahlerova, ale i Dvořákova (Holoubek, Zlatý kolovrat). Dirigent Roth sice využil balustrády na varhanní empoře k usazení skupinky hráčů na žesťové nástroje, zdá se však, že trubky posledního soudu zněly v době Gossecově v chrámové akustice přesvědčivěji než ve Velkém sále Koncertního domu. Hitmakera Gosseca prozradila i část Recordare, Jesu pie, kterou jsem si poněkud nepatřičně pohvizdoval po koncertě cestou do vídeňského metra. Inu, jímavost identické pasáže v Requiem Dvořákově, nebo působivost Mozartovy Mše za zemřelé by posluchač ve spíše efektním díle hledal marně. Rozměry a výrazovými prostředky vskutku spíše předjímalo obdobné kompozice Berliozovy či Verdiho Requiem. Naštěstí zazněl po pauze Mozart a jeho Korunovační mše, dílo zřejmě oprávněně známější než monument Gossecův. Roth volil hybná tempa, takže mše se hrnula kupředu a proti její zkratkovité monumentalitě by jistě v Rothově provedení nic nenamítali ani josefínští liturgičtí reformátoři s preferencí komprimovaných, takzvaných krátkých mší (missa brevis).

Vedle Gossecova Requiem zazněla Mozartova mše jako skutečný hit, takže mohly snadno zaniknout její nesporné umělecké kvality a rétorická sdělnost. Škoda, mohla být pro vídeňskou premiéru souboru Les Siècles zvolena jiná Mozartova salcburská mše, když už bylo publikum beztoho lákáno na večer plný premiér.

Wiener Konzerthaus
Wiener Konzerthaus

K debutantům večera náleželi i sólisté, výborná mezzosopranistka Anaïk Morel a naopak velmi problematický tenorista Pascal Bourgeois, který buď neměl svůj den, nebo měl raději zůstat u klavíru, jemuž se původně věnoval. Svým intonačně nejistým a rejstříkově rozkolísaným hlasem znejisťoval i sopranistku Chantal Santon-Jeffery a barytonistu světlého témbru Jeana-Marca Salzmanna. Sólové vavříny večera si rozhodně zasloužila Anaïk Morel; spíše standardně hrající soubor dobových nástrojů, sbor Vídeňské pěvecké akademie se stopadesátiletou tradicí, na sebe kupodivu strhl více pozornosti. Rozhodně se však dirigentu Rothovi podařilo připravit dramaturgicky zajímavý, i když ve složení vokálního kvartetu poněkud nevyrovnaný večer. Gossecovo Requiem si znovuoživení před vídeňským publikem zasloužilo, i když za cenu nemilosrdného srovnání s kompozicemi Mistrů Mozartova formátu. A setkání se souborem Les Siècles se vyplatilo, přinejmenším kvůli vědomí, že je dnes již velmi těžké držet krok s těmi nejlepšími soubory staré hudby, když už mám na mysli jen Herrewegheho Orchestr Elysejských polí.

Hodnocení autora recenze: 70 %
***

In Memoriam Friedemann Weigle
Když jsem se na sklonku června chystal do vídeňského Koncertního domu na koncert německého Kvarteta Artemis, které mělo mít na programu dvojici Dvořákových komorních děl, netušil jsem, že to byla poslední příležitost vídeňského publika zastihnout soubor v jeho posledním kompletním personálním složení. Bipolární porucha si vyžádala v souboru svou daň a předčasně poslala do lůna harmonie sfér violistu Friedemanna Weigleho, bratra německého dirigenta Sebastiana Weigleho.

Friedemann Weigle (foto forartists.de)
Friedemann Weigle (foto forartists.de)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat