Edukativní koncert “Opravdový Vivaldi” mohl překvapit i zkušené posluchače

Pod názvem Opravdový Vivaldi představili první dvě roční období hudebníci Filharmonie Brno, tentokrát jako komorní soubor šestnácti hudebníků v čele s houslistou Janem Rybkou. Průvodkyní koncertu se stala houslistka a muzikoložka s českými kořeny, Dagmar Glüxam, která žije ve Vídni a vydobyla si světové renomé. Věnuje se takzvané afektové teorii a její výklad významu barokní hudby a způsobu jejího podání byl mnohdy překvapením i pro zkušeného koncertního posluchače.

Moderátorka začala uvedením posluchačů do doby, kdy Vivaldi skládal. Doba, ve které kromě výtvarného umění takřka neexistoval způsob, jak reprodukovat okolní svět, vyžadovala i od hudby, aby zobrazovala přírodu – a to jak prostřednictvím napodobení jejích zvuků, tak i napodobením lidských afektů, tedy emocí, neboť i člověk je součástí přírody. V případě Čtvera ročních dob proto existuje sbírka sonetů, které názorně vysvětlují, co v dané chvíli vlastně hudba znázorňuje.

Moderátorka uvedla obě části skladby nejprve formou hudebních příkladů, kdy sama ukázky hrála na housle, poté následoval výklad, a posléze zazněla celá věta skladby. Text prokládala důležitými zvukomalebnými hudebními motivy. Základním rozdílem od současného provádění barokní hudby je podle jejího výkladu tempo. Na rozdíl od současnosti v baroku nebylo tempo objektivním, časovým údajem, ale vyjádřením emoce či afektu. Proto soubor hraje skladbu podstatně pomaleji, než jsme u současných provedení zvyklí. V dobách, kdy nejrychlejším prostředkem pohybu byl pádící kůň, plynulo vše podstatně pomaleji než dnes, a čas nebyl komodita, ale výrazový prostředek. Proto nás dnes barokní hudba zbavuje tenze a spěchu a vrací do normálního životního tempa.

Sonet, kterým je uvedeno Jaro, navozuje pocit pohody a radostného očekávání. Tak i v hudbě nastupuje radost vzestupnou melodickou linkou, variovaným durovým akordem, který přináší pohodovou atmosféru, kterou potvrzuje opakování tématu. Housle napodobují zpěv ptáků a mají zde větší rytmickou volnost. Hudba znázorňuje pohyb vody, ten je nejprve něžný, ale mění se na bouřku s hromy a blesky. Orchestr je unisono a housle ve vysoké poloze, což má vyjadřovat zděšení ptactva z bouřky. Druhá věta Jara je doprovázena textem, ve kterém na svěží louce s kvítím dřímá pasáček koz se psem. Sólové housle líčí klidnou pohodu, ve zvuku orchestru houpavý pohyb v pianissimu představuje šumění větví a stébel a kvílení psa v houslích. Smutnou a ospalou melancholii podporuje sestupná chromatická figura v base, nejsilnější vyjádření smutku. Třetí věta vypráví o tanci pastýře s nymfami, který byl na koncertě znázorněn obrazem Sandra Botticelliho La Primavera.

Druhá část, Léto, je uvozena textem sonetu: „V úmorném období slunečního žáru umdlévá člověk i stádo…kukačka zakuká, přidá se hrdlička a stehlík…zavane mírný zefír, náhle přivolá severní vítr…zapláče pastýř, úzkost ho svírá, kruté bouře se bojí a toho, co má nastat.“ To vše se objevuje ve zvukomalebné podobě v hudbě. Zajímavé je nejen napodobení ptactva, ale také větru a pláče a strachu pasáčka, kdy skladatel používá mnoho disonančních postupů. Ve druhé větě se v houslovém sólu ozývá neklidný spánek malého pasáčka, rušený zvukem hmyzu. Je tu řada disonantních skoků, používaných pro dramatické momenty, včetně strachu a vpádu celého orchestru, neboť konec této části je už jen o bouři – je tu hřmění, blesky, nenadálé vpády, které mají za úkol evokovat atmosféru strachu z prudkého hromobití.

V závěru moderátorka a autorka projektu upozorňuje, že originální znění Vivaldiho hudby neexistuje, jde vždy o fikci, ale se znalostí dobových traktátů a poznámek je možné interpretaci aplikovat do praxe. Tímto vyznáním zakončila moderátorka koncertu paní Dagmar Glüxsam svůj výklad. Zajímavý vhled do notoricky známé skladby, škoda jen, že přednes moderátorky byl dosti jednotvárný a posluchače spíš uspával. Ale kdo chtěl, rád vyslechl hudbu až do konce.

Hudebníci přinesli průzračné, propracované provedení, a to po stránce souhry jak tempové, tak i intonační a především výrazové. Samozřejmě v rouškách různého provedení. Oko estéta se s radostí zastavilo na elegantní černé roušce s vyšitým motivem notového zápisu se štrasovými kaménky. I z nutné součásti oblečení lze vyčarovat estetický kousek. Celkový dojem ze streamu byl příjemný, i když vědomí, že se jedná o náhradní řešení, poznamenané nedokonalostí přenosu na trase k posluchači, vyvolávalo spíš smutek a beznaděj. Ale je potřeba se nevzdávat a udržovat formu, protože tahle situace musí jednou skončit. Přeji hudebníkům i posluchačům, aby to bylo co nejdříve, protože se všichni těšíme do koncertních sálů!