Enescu: Oedipe aneb O ananké

Menší operní soubor v duryňské Geře uvedl operní raritu – Oedipa rumunského skladatele George Enesca, dílo obdivované v mnoha oborových slovníkových a encyklopedických publikacích, ale na operních scénách prakticky nehrané. Jak dopadla inscenace monumentálního díla v regionálních podmínkách?

Jediná opera George Enesca
Ač je Oedipe, jediné operní dílo rumunského skladatele George Enesca, pokládán za základní dílo rumunské národní opery, jde o opus zcela kosmopolitní a jednu z nejvýznamnějších hudebně-dramatických skladeb evropského meziválečného neoklasicismu. Byť se sluší poznamenat, že v orchestraci i na několika místech partitury je znát vliv rytmiky rumunské lidové hudby, jež se příležitostně svou stopou váže k hudební kultuře Středomoří.

Přípravy libreta a vlastní kompozice i doba do prvého uvedení zabraly více než čtvrtstoletí. Pro operní kompozici se mladý skladatel usazený v Paříži rozhodl již v roce 1906 a po zhlédnutí Sofoklovy tragédie Král Oidipus na scéně pařížské Comédie-Française se slavným tragédem své doby Jeanem Monetem-Sullym roku 1909 mu byl jasný i námět budoucí opery. Novým rokem 1910 jsou datovány první známé náčrtky k opeře s tímto námětem. Klíčová byla volba libretisty. Velmi šťastně byl osloven francouzský literát židovského původu Edmond Fleg (1875–1963), autor řady kratších i delších monografických prací k židovským dějinám i filozofii a v té době již také autor velmi zdařilé operní adaptace klasické divadelní hry. Pro skladatele Ernesta Blocha upravil text Shakespearova Macbetha (premiéra na podzim 1910 v Opéra-Comique). Bohužel Blochova opera stojí neprávem ve stínu Verdiho zhudebnění, a je to zcela jistě jedno z děl, které by si zasloužilo častější inscenace. Po dohodě mezi skladatelem a libretistou došlo k časovému rozšíření látky, libreto opery se nemělo soustředit pouze na příběh Sofoklova Krále Oidipa, ale měl být zahrnut také předpříběh tragédie, tedy neblahé okolnosti Oidipova narození, setkání dospělého Oidipa se skutečným otcem Laiósem a závěr opery měl vycházet ze Sofoklova méně hraného dramatu Oidipus na Kolónu.

V roce 1913 předložil Edmond Fleg skladateli libreto dvoudílné opery, která měla být provozována ve dvou večerech, zřejmě analogicky s Berliozovými Trojany. Následně došlo k významné textové redukci a výsledkem bylo libreto pro celovečerní operu, která po kompozici trvá asi dvě hodiny a pětačtyřicet minut. Vznikla velmi logická textová struktura o čtyřech dějstvích.

Po čtyřminutové předehře první akt obsahuje narození Oedipa v královském thébském paláci a věštbu, jež vedla k odložení dítěte, které jeho otec Laiós odsoudil k smrti, aby se tato předpověď nenaplnila. Druhý akt (po dvaceti letech) obsahuje tři obrazy. V prvním potkáváme Oedipa v paláci adoptivních rodičů, korintského vladařského páru Polybia a Meropy, kteří se nalezence ujali, aniž Oedipe tuší, že se nejedná o jeho biologické rodiče. Protože je zasažen věštbou o vraždě otce a incestním spojení s matkou, opouští Korint. Druhý obraz představuje dramatické setkání Oedipa se skutečným otcem na křižovatce tří cest, které končí Laióvou smrtí. Třetí obraz pak příchodem Oedipa do Théb, kde porazí Sfingu, sužující město, a podle jiné věštby se stává thébským králem a manželem ovdovělé Iokasty. Třetí akt obsahuje děj (opět po dvaceti letech) Sofóklova Krále Oidipa, tedy hrůzné poznání, že Oedipe zabil svého otce, pojal svou matku za manželku a jeho děti jsou zároveň jeho sourozenci. Na konci aktu se Iokasta oběsí a Oedipe v zoufalství oslepí. Vlády v Thébách se ujímá jeho ambiciózní švagr Kreon. Čtvrtý akt obsahuje velmi zkrácenou zápletku Sofoklovy tragédie Oidipus na Kolónu, tedy putování starého Oedipa doprovázeného dcerou Antigonou, mocenský boj o thébský trůn a Oedipovu smrt v háji, kam ho přivádí král Théseus.

Jak je zřejmé z časového rozvrhu libreta, sledujeme Oedipa nejen v klíčových okamžicích lidského života (narození – zkouška dospělosti a vstup do manželství – zralý věk dospělého muže, který dosáhl vrcholu moci – smrt), ale také v souladu se symetrickou strukturou lidského věku (0 – 20 – 40 – stáří). Osou Flegova libreta a opery jsou především Oedipovy velké monology muže zkoušeného osudem, který postupně přijímá ananké, tedy nevyhnutelnost osudu, proti které je veškeré lidské snažení marné. Významnou roli hrají i věštby, tedy sdělení budoucnosti, jež nepodléhají lidské kontrole a cenzuře. Věštba se objevuje jako hybný motiv hned čtyřikrát (I., II./1. scéna, II./3. scéna a III. akt).

Kompoziční práce postupovaly pomalu, s četnými přestávkami, když se George Enescu věnoval jiným skladbám nebo své úspěšné koncertní kariéře. Veřejnost se ale mohla s určitými symfonickými úryvky z opery seznámit již v polovině dvacátých let dvacátého století. Orchestrace byla dokončena v dubnu 1931. Ještě dalších pět let trvalo, než dílo vstoupilo na jeviště pařížské Opéry (premiéra 13. dubna 1936) s vynikajícím výkonem barytonisty Andrého Perneta v titulní roli. Přestože dílo zaznamenalo okamžitý ohlas, vlastně nikdy z nepochopitelných důvodů nezakotvilo ve světovém repertoáru. Ač bylo od premiéry takřka jednohlasně považováno za veledílo, další inscenace se objevovaly jen nahodile. Ještě krátce před smrtí skladatele opera zazněla v nastudování francouzského rozhlasu. Jediná souvislejší provozovací praxe se váže k bukurešťské opeře, kde bylo dílo roku 1958 poprvé provedeno v rumunském překladu. A o osm let později vznikla i prvá nahrávka (v rumunštině) na základě bukurešťského nastudování u firmy Electrecorde. V roce 1955 operu znovu nastudoval francouzský rozhlas a nové impulsy přinesly do percepce díla především nastudování v Bruselu (1956), vynikající nahrávka na labelu EMI s José van Damem (Oedipe) z roku 1989 i nastudování ve Wiener Staatsoper (1997). Mimo Bukurešť je ale dílo stále velmi vzácným hostem na světových scénách.

Oidipovská látka samozřejmě nebyla nová na počátku dvacátého století na operní scéně, ale Flegovo komplexní a vyvážené uchopení námětu s využitím řady literárních památek představovalo jedinečné zachycení oblouku lidského bytí. Libretista zahrnul do textu nejen obě Sofoklovy tragédie, ale také motivy z Aischylovy tragédie Sedm proti Thébám i některé další inspirační zdroje (zmínky v Illiadě a Odyssei, zlomky z takzvaných cyklických eposů a tak dále). Látka byla mimořádně oblíbena v meziválečném období, a to i díky zvýšenému zájmu o psychoanalýzu (Oidipus představuje jeden ze základních psychoanalytických archetypů). Na světových scénách uvedení Enescovy opery přeskočila mimořádně úspěšná premiéra Oedipa Rexe Igora Stravinského na základě tragédie Jeana Cocteaua (v koncertní podobě 1927 a scénicky 1928). Vedle řady méně významných zhudebnění zejména Sofóklovy verze je třeba uvést i další monumentální zhudebnění Carla Orffa (Oedipus der Tyrann, 1959) i několik genderově posunutých adaptací, kdy je látka nahlížena v několika zhudebněních po druhé světové válce nahlížena z pohledu Iokasty. Většinou se skladatelé soustředili na thébskou tragédii, příběh o Oidipově narození a násilné setkání s Laiém se ve většině děl pouze vypráví. Ale Antonio Sacchini zhudebnil námět Oidipa na Kolónu jako francouzskou hudební tragedii již v době klasicismu (Oedipe à Colone, 1786).

Ambiciózní nastudování v Geře
Současné provedení je po pravdě trochu nad síly místního souboru. A není divu, Enescova opera by byla ve všech inscenačních složkách náročným úkolem i pro největší světové operní scény. Přesto je gerská inscenace v řadě dílčích ohledů pozoruhodná a inspirovaná. Zvolená výtvarná stylizace se vůbec nevzdává (a díky za to!) antického světa. A výtvarník Duncan Hayler (scénografie i návrhy kostýmů) nemá po právu z antické obrazovosti strach. Vytvořil stylově jednotný obraz Théb i Korintu při dovedném využití geometrických symbolů i symboliky převzaté z antického uměleckořemeslného i architektonického odkazu. Jeho scéna je funkční a proměnlivá v adekvátní barevné atmosféře, podporované kvalitními dotáčkami (René Grüner, velmi zdařilé zejména v setkání se Sfinx) i dynamickým barevným svícením. Ale zde se dostáváme již k prvnímu limitu inscenace – náročnou scénografií a množstvím postav, sboru, statistů a sboristů se dílo hodí spíše na větší a velké scény. Na menší scéně v Geře působí vše trochu stísněně, a také prostorově limitované příchody a odchody se zbytečně opakují a prodlužují. Skutečně monumentálně ale působí obrovské lidské oko v úvodu a finále večera jako symbol Oedipova tragického prozření, vlastního oslepení i osudu. Haylerovy kostýmy jsou odvozeny od antických oděvů, byť tvarovost, provedení i materiálová volba souvisí také s kostýmní estetikou sedmdesátých let dvacátého století (aplikace filcové textilní mozaiky na suknicích sboru, lesklé materiály s metalizujícími povrchy a oslepujícími odlesky, geometrické textilní elementy na „uniformách“ vojáků a tak dále). Ve snaze scénu barevně „rozsvítit“ se ale výtvarník také dostal blízko k operetnímu chápání antiky (rozdychtěné skupiny mladých Korinťanů v kuřátkové žluti) nebo až k pohádkovému kostýmu nebezpečně blízkému filmům o Harrym Potterovi (kostýmy pro Velekněze a Theiresiase). Problematická je i zvolená forma paruk, které by se daly označit někdy spíše za „rokokové dredy“ než antikizující účes.

Režisér Kay Kuntze se soustředil na tradičnější vedení v rámci ustálených představ o uvedených antických charakterech, místy je posílena expresivnější pohybová akce (porod Iokaste, všudypřítomný Oedipův neklid měnící se ve čtvrtém aktu postupně ve zklidnění mysli a těla). Závažným nedostatkem je ale úplná absence choreografického vedení (programová brožura funkci choreografa vůbec neuvádí). Některá místa pak působí dosti amatérsky (například vystoupení místní baletní přípravky v úvodním aktu a ve finálovém obrazu, kdy mají evokovat olivový háj). V konečném výsledku ale režisér podává příběh opery přehledně, byť jednotná pohybová stylizace zcela chybí. Je to škoda, protože některé pohybové momenty působí slibně (například inspirace antickými figurálními reliéfy při defilé mladých dívek ve scéně Oedipova narození). Zklamání přináší ale klíčový výstup se Sfinx ve skvělé scénografii i s použitím ohně (který, jak se zdá, režisér oblibuje), kde je pohybový výkon tanečnice významově pouze přibližný a velmi málo výrazný.

Dílo si žádá několik výrazných sólistů s pronikavým charismatem, a proto v rolích Oedipa a Iokasty vystupují hosté. Sébestien Soulès, francouzský barytonista, odvedl ohromný vražedný titulní part se ctí, byť v závěru byl na pokraji slyšitelnosti i sil. Part je výjimečně rozsáhlý, a pro ilustraci poměru vůči ostatním postavám stačí uvést, že Oedipe odzpívá přibližně dvě třetiny veškerého textu. Soulèsův charakterní baryton je schopen výrazných hlasových emocí, představitelský je výkon velmi živý a velmi dobrý dojem udělala i interpretova schopnost zobrazit adekvátně fyzický tonus od dvaceti let po skomírajícího slepého starce. V úvodu mě osobně ale trochu příliš rušila zpěvákova až hyperaktivní stylizace za účelem vytvoření obrazu neurotika.

Dramatická mezzosopranistka Béela Müller v obsazení Iokaste je omylem. Tato vynikající Kostelnička minulých let již nedokázala aristokratické postavě dát adekvátní vokální podobu a přerývaný proud suchých a nekontrolovaných tónů interpretku i postavu zrazoval od vstupu na scénu. Škoda, že inscenační tým nemohl využít možnosti obsadit do tří mezzosopránových rolí místní sólistku Pihlu Terttunen (členku Thüringer Opernstudios), která se dobře uvedla v malé roli Oedipovy adoptivní matky Meropy a démonicky působil její hlas (byť s efektní amplifikací) v roli Sphinx. Technicky je možné tyto tři různorodé, ale nepříliš rozsáhlé role (Merope, Sphinx a Iokaste) spojit. Ve vídeňské inscenaci Marjana Lipovšek zpívala jak Sphinx, tak Iokaste.

Z mužských představitelů zaujal nejvíce Timo Rössner v roli mladistvého Laiose. Tvrdostí až distonováním v pěveckém výkonu i neinspirativním herectvím se vyznačoval výkon Johannese Becka v roli Kreona, vládychtivého Iokastina bratra. Nad síly Ulricha Burdacka bylo obsazení do tří rolí (Velekněz, Phorbas a Strážce Théb), kdy právě posledně jmenovaný dozpíval jen s nejvyšším vypětím. Kai Wefer si v roli slepého věštce Theiresiase počínal přesvědčivěji herecky než pěvecky. A hlasový výkon subtilního sopránu Miriam Zubiety v roli Oedipovy dcery Antigony byl zatížen nadměrným vibratem.

Posílené sbory Opernchor, Kinder- a Jugendchor trochu bojovaly s francouzským originálem (ostatně i jako někteří sólisté), ale přes několik míst nesouladu dokázaly sborové party zvládnout. Těžkou roli měl i Philharmonisches Orchester Altenburg-Gera, který se jako většina regionálních orchestrů pohybuje spíše v okruhu autorů německého italského romantismu a novoromantismu než v subtilním světě francouzského impresionismu. Enescova partitura zvukově i orchestračně nejblíže stojí delikátnímu Debussyho symfonismu, byť na řadě míst zaznívají i dramatické momenty, patrně vzniklé pod dojmem díla Richarda Wagnera. Celkově lze nastudování charakterizovat jako vzniklé „s těžkou rukou“, na některých místech chybělo vypracování detailů i zvukové rafinovanosti. V samotném finále se orchestr na několik taktů takřka úplně zvukově rozpadl, ale dirigent Laurent Wagner (místní General Musikdirektor) situaci zvládl a dovedl večer k efektnímu klimaxu, výtvarně efektně kopírujícímu závěr Kubrickova filmu 2001: Vesmírná odyssea. A divadelní návštěvníci v Geře dokážou odměnit dramaturgickou odvahu i u zcela neznámého operního titulu (a to je druhým a jediným operním titulem zde v tomto měsíci také prakticky neuváděný Čajkovského Mazepa) a také všechny interprety. Jedenáctiminutový (!) bouřlivý potlesk přivedl na pokyn dirigenta na jeviště i celý orchestr.

Inscenace Enescova Oedipe v Geře není bez chyb, ale přináší na scénu cenné dílo v převážně kvalitní scénografii, s imponujícím výkonem v titulní roli i snaživým orchestrálním nastudováním. Není to málo a je vidět, že představení má schopnost oslovit publikum bez podbízení. Ale především díky za dramaturgický objev, protože toto významné operní dílo nebylo na českých scénách dosud provedeno.

Poznámka: Stať obsahuje dvojí psanou verzi jmen jednajících osob. Pokud se text zabývá všeobecnými informacemi o Oidipově příběhu, autor zvolil zavedenou verzi jmen podle posledních překladů Sofoklovy tragédie. U jmen přímo souvisejících s Flegovým libretem a Enescovým zhudebněním je zvolena varianta jmen z libreta (Oedipe, Iokaste a tak dále).

Hodnocení autora recenze: 70%

George Enescu:
Oedipe
Dirigent: Laurent Wagner
Režie: Kay Kuntze
Scéna a kostýmy Duncan Hayler
Sbormistr: Holger Krause
Dramaturgie: Felix Eckerle
Philharmonisches Orchester Altenburg Gera
Opernchor, Kinder- und Jugendchor
Premiéra 13. dubna 2018 Grosses Haus der Bühnen der Stadt Gera
(psáno z představení 21. 4. 2018)

Laios – Timo Rössner
Iokaste – Béela Müller
Ödipus – Sébastien Soulès
Kreon – Johannes Beck
Theiresias – Kai Wefer
Hirte – Frank Ernst
Hohepriester / Phorbas / Wächter – Ulrich Burdack
Sphinx / Merope / Eine thebanische Frau – Pihla Terttunen
Theseus – Alejandro Lárraga Schleske
Antigone – Miriam Zubieta

www.tpthueringen.de