Eros a Thanatos aneb Bergova Lulu jako studie vztahové závislosti

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mnichovská hlavní operní scéna uvádí hudebně skvělé nastudování Bergovy druhé opery pod taktovkou Kirilla Petrenka se senzační Marlis Petersen v titulní roli 

Základem Bergovy opery je dvojice navazujících her Franka Wedekinda (1864-1918), básníka, dramatika, ale také herce. Jeho hry budily od začátku nevoli měšťáckých kruhů a cenzury. Stejně jako hry Arthura Schnitzlera jeho dílo vykazuje hlubokou inspiraci dobovým psychiatrickým bádáním, ale také četnou literaturou (a to hlavně případovou) věnovanou sexuální patologii. Dramatik se ve své tvorbě většinou nesoustředí na mondénní společnost, ale často na příslušníky bohémy, polosvěta nebo dokonce prostitující se jedince ve fyzickém i morálním slova smyslu. Wedekind demaskuje zlo formou náhlé tragédie nebo využitím groteskních postupů (které někdy vycházejí dokonce z výtvarnictví).Snad všechny Wedekindovy hry měly potíže s cenzory. Skandál především přinesla hra Procitnutí jara (1891) s tématem sexuality mladistvých, dnes známá i jako podklad světově úspěšného amerického muzikálu, který je v současnosti například k vidění v Plzni. Dramata Erdgeist / Duch země (1895) a Die Büchse der Pandora / Pandořina skřínka (1902, přepracováno 1906), v Čechách zpravidla uváděná ve společném přepracování jako hra Lulu, šokovala německy mluvící země, ale záhy si vysloužila velký obdiv uměleckých kruhů. Úroveň pozdějších dramat má sestupnou tendenci. Ale i další hry sloužily jako podklady hudebně-dramatických zpracování. Hořká tragikomedie o sobectví umělce Der Kammersänger (1899, zpravidla pod českým názvem Tenor; hrdinou je sebestředný operní tenorista obletovaný obdivovatelkami, z nichž jedna zoufalá spáchá sebevraždu) je podkladem pro operu The Tenor (1951) amerického skladatele Huga Weisgalla, komponisty narozeného v Čechách. Dvakrát byla zhudebněna jeho hra s pohádkovou parabolou König Nicolo / Král Niccolo nebo Takový je život (1902) jako stejnojmenná opera Hansem Cheminem-Petitem (1962) a o deset let později mnohem úspěšněji rakouským skladatelem Rudolfem Weishappelem.

Alban Berg se seznámil s cenzurou pozastavenou hrou Duch země v jeho knižním vydání roku 1903 nebo 1904, a byl i mezi diváky Pandořiny skřínky při premiéře (1905), ve které jako herec působil i dramatik a jeho pozdější manželka Tilly Newes.Nápad ale zhudebnit právě Wedekindovo drama ve skladateli zrál více než dvě desetiletí. Po obrovském úspěchu Vojcka (1925) hledal novou látku. Dlouhou dobu se rozhodoval mezi dramatem Gerharta Hauptmanna A Pippa tančí!, Hauptmannovou povídkou anebo Wedekindovým duologickým dramatem. Vlastně šťastným zásahem osudu, když se nedohodl s nakladatelstvím zastupujícím Gerharta Hauptmanna na postoupení autorských práv k hudební adaptaci, si definitivně vybral pro zhudebnění Wedekindovy dramata. Vlastní práce, krácení textu a vznik „vedlejších“ hudebních produktů (symfonické obrazy, svita, vokální koncertní kus) jsou popsány v mnohé literatuře. Je třeba ještě ale uvést, že tematika Lulu, jejíž libreto dokončil Berg v roce 1929, nabyla znovu prudké aktuálnosti s vypuknutím světové hospodářské krize (prudký pád akcií a krach je ostatně jedním z témat v prvním obrazu třetího dějství). Atraktivitu námětu pak potvrdil film Georga Pabsta Pandořina skříňka z druhé poloviny 20. let, který ikonizoval v této roli americkou herečku Louise Brooks. Celosvětový úspěch filmu potvrdil Bergovi, že námět je opravdu žhavý.

Wedekindovy obě hry zobrazují celou škálu sexuální patologie a alternativního sexuálního chování: sexuální hysterie, lesbianismus, sexuální agrese, narcismus, incestní tendence (Lulu má poměr s otcem a pak synem), pedofilie (Dr. Schön zřejmě zneužíval Lulu již jako dvanáctiletou, když ji přivedl do rodiny), narcismus („spíjí se vlastní krásou“) a dále vztahy mezi osobami s velkým věkovým rozpětím, submisivně-dominantní vztahy, mezirasovou sexualitu, prodejní sexualita a další. Dílo vrcholí sexuálně motivovanou vraždou z vilnosti. V mnichovské inscenaci je také výrazně akcentován narůstající stihomam Dr. Schöna po sňatku s Lulu. Lulu jako antihrdinka osciluje neustále mezi životem a smrtí. Život představuje její profese, kterou je tanec (vlastně exibice sebe sama). Smrt mužů a žen, kteří jí milují a důvěřují, je všudypřítomná v celém díle. Zároveň Lulu představuje pro své okolí erotický sen, kteří si různě její partneři pojmenovávají podle svých představ (Malíř ji nazývá Evou – první ženou, Alwa zase Mignon a tak dále). Objevují se i závažná vedlejší společensko-kritická témata – vliv médií a vytváření celebrit jejich pomocí. Ale především Bergova opera je dílem o permanentní lži a předstírání ve vztazích. Všichni hrdinové, snad kromě Hraběnky Geschwitzové (kterou ale nutí společenská konvence zakrývat její náklonnost k hlavní hrdince), vytvářejí falešné obrazy o sobě samých, horečně zastírají svá tajemství a touhy. „Přestrojovat se naučila už v dětství“, charakterizuje Lulu Alwa. Pro Lulu je to ale nutnost jako pro většinu zneužívaných dětí, vyrobit si „novou“ bezchybnou identitu, která zakryje jejich pocit provinění. Pro vášnivý proud Bergovy hudby si ale často neuvědomujeme závažnost textu a jeho sdělení.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Berg: Lulu (Bayerische Staatsoper Mnichov)

[yasr_visitor_votes postid="170159" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
10 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments