Eva Urbanová s Janem Adamcem zpívali na podporu zámku na Zelené Hoře
Koncert se konal v kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Vojtěcha na podporu renovace zámku Zelená Hora u Nepomuka. To je velmi důležitá informace! Výtěžek z koncertu bude použit na opravy vzácné barokní památky, protagonisté koncertu se vzdali honorářů ve prospěch skvělé myšlenky. Protože ceny vstupenek nebyly malé, představovaly zhruba vzato víc než dvojnásobek cen vstupného na operní představení v Plzni, bude příspěvek na renovaci nádherné trojlodní prostory kostela s takřka ideální akustikou nezanedbatelný. Krajský úřad v Plzni již přispěl dotací na renovaci oken, za což je třeba zatleskat. Po koncertě proběhl ještě volný program s lidovou barokní veselicí, o jejíž pompézní zakončení se postaral barokní ohňostroj. Na koncert byly vypraveny autobusy přímo z Plzně, která je od Nepomuka vzdálena necelou půlhodinku jízdy. Město Nepomuk, s výraznou dominantou zámku Zelená Hora, viditelnou zřetelně ze všech světových stran, se nachází na hlavní silniční trase mezi Plzní a Českými Budějovicemi.
Ale vrátím se po nutném úvodu, osvětlujícím souvislosti této koncertní akce, na počátek souřadnice. K průběhu slavnostního koncertu za účasti sopranistky Národního divadla v Praze Evy Urbanové a exsólisty plzeňské opery Jana Adamce, společně se zmíněným dětským sborem Andílci z Plzně.
Zcela zaplněné auditorium prostoru kostela bylo svědkem velmi krásných pěveckých výkonů obou protagonistů večera. Přiznám se kajícně, že jsem tak dobrou úroveň nečekal, neboť atrofie času je především k pěvcům příliš nemilosrdná a neúprosná. Na tomto večeru jako by žádná atrofie času neexistovala.
Eva Urbanová dávala vědět ve svých rozhovorech, že se vrhla opětovně k novému, usilovnému budování pěvecké techniky se svojí profesorkou Ludmilou Kotnauerovou (měla velké štěstí na pedagoga, adept zpěvu a pedagog si musí technicky “sednout”, jakmile ne, nastane u mnoha střídání škol s nejistým epilogem). „Teorie je šedá, zelený jest strom života“, prohlásil již velký Goethe. Praxe vždy vše potvrdí. Ano, praxe potvrzuje, že snaha Evy Urbanové má zřetelné resumé. Na koncertu byla překvapivá nová vlna energie, která dává jejímu hlasu jiskru a technickou jistotu v podobě vysokého posazení do hlavové rezonance. Jistě, báječné akustické poměry kostela umocňují zážitek, napomáhají instrumentální plynulosti frází, vlévání jednoho vokálu do druhého. To vše akustika zvýrazní. Ale nikdy nezvýrazňuje jistotu polohovou a rozsahovou, nezvýrazňuje široké dynamické spektrum hlasu, které bylo v mezza voce a pianech velice působivé.
Eva Urbanová přednesla suverénně modlitbu Libuše ze stejnojmenné Smetanovy opery s tahem legata i vokálovou vyrovnaností. Slavnou árii o měsíčku z Dvořákovy Rusalky přednesla v promyšleném, dlouhodechém frázování, s jemnými nuancemi do pianových konců frází. Spolu s tenoristou Janem Adamcem se vrhli s entuziasmem do vysoce obtížného duetu Otella a Desdemony ze závěru prvního dějství Verdiho díla. S entuziasmem, který byl ovšem technicky obdivuhodně pod kontrolou, včetně Otellova “souhvězdí plejády” v závěru duetu na obávaných opakovaných vysokých as, s tónovou průbojností a dramatickým pelem ve hlase.
U Jana Adamce jako by se opravdu čas zastavil, zmíněná atrofie času jako by snad neexistovala, svěžest jeho plných výšek byla udivující. Vrátil se na Zelené Hoře do dob svého plzeňského Otella, Samsona, Pinkertona, Manrica, Cavaradossiho, Kalafa… U Jana Adamce nelze navíc neobdivovat jeho vůli, vytrvalost, s jakou se dokázal po dílčí krizi vrátit na jeviště. Propuštěn panem exšéfem plzeňské opery pro “nadbytečnost”, byl jím na konkurz zpětně zase přijat. Ostatně vše pan Adamec líčí moc zajímavě v rozhovoru, který jsem s ním uskutečnil v souvislosti s jeho derniérou v plzeňské opeře (rozhovor najdete zde). Zdá se mi, jako by to snad bylo včera, kdy jsme dialog realizovali, leč uplynuly již od této doby celé čtyři roky…
Předvedl na koncertu i výstup ze závěru Verdiho Otella, obdobně jako ve velkém duetu s divadelním podáním, které vyvolalo zjevné pozitivní reakce početného publika. Škoda, že nezařadil vedle svého milovaného Otella i jiné árie, myslím z českých oper, byl by vděčně publikem akceptován. Zřejmě se držel moudrosti, že méně bývá více.
Eva Urbanová zářila i v poslední třetině koncertu působivě mladistvě provedenou árií Lauretty z opery Gianni Schicchi – Ó mio bambino caro, z Verdiho Trubadúra místo mnou očekávané Leonory zařadila mezzosopránovou Azucenu. Po sopránových áriích bylo obtížné se ihned transformovat na barvou přesvědčivý mezzosoprán. Poté nastala ovšem až vřava v publiku, nadšené reakce, permanentní potlesky ve stoje. A tak se přidávalo, přidávalo a přidávalo. Přídavkem dominantním byla jistě nečekaná výseč z Libušina proroctví s vrcholem na vysokém há (Můj drahý národ český neskoná, on neskoná, on pekla hrůzy slavně, slááávně překoná!). Osobně bych po této Libuši již nic nepřidával, háčko se povedlo tak dobře, že snad ani ve fascinujících devadesátých letech Evy Urbanové jsem od ní neslýchával lepší, suverénnější. Zase ta atrofie času mne překvapila jinak, než bych si byl myslel… Ale paní Urbanová přidávala dál ochotně a plnými hrstmi. Po své oblíbené písni v úpravě z odkazu starého mistra Albioniho v pěkně znělé hlubší altové poloze jako závěrečnou tečku zařadila Dvořákovu Ježibabu z Rusalky s ariosem z prvního dějství: „Čury mury fuk“, kde pan Adamec spoluúčinkoval pantomimicky, nikoliv tedy coby Princ, škoda. „Ale teď už ani muk, ani ani ani muk….” To bylo ústřední motto závěru koncertu, který oslovil své auditorium velmi přesvědčivě.
Dětský sbor Andílci z Plzně představoval vhodné doplnění večera zákonem kontrastu, dobře participoval v závěru s Evou Urbanovou v několika nacvičených přídavcích. Krásně vyzněl zejména známý evergreen Panis Angelicus z díla Césara Francka, jenž za svého života ani netušil, jaký “hit” se mu podařilo napsat. Zjevně se ale nejedná o klasický typ pěveckého sboru, jeho repertoár je diametrálně odlišný od toho, co vnímám jako sbormistr univerzitního typu sboru přes tři desetiletí. Opírá se o populární repertoár, ale tím byl právě vytvořen vhodný kontrast k opernímu programu v podání obou protagonistů večera. Snad jen amplifikace dětského projevu nemusela být do té míry silná v tak příznivém akustickém prostředí.
Sbor však přesně splnil své poslání a de facto i zadání příjemného koncertního podvečera. Vedoucí tělesa, založeného v Nepomuku roku 2009, je Jana Marie Kateřina Korbelová. V programu jméno sbormistryně nebylo uvedeno, což je chyba. Právě jsem psal recenzi o sborovém koncertu ve finále festivalu Smetanova Litomyšl, kde poukazuji na zásadní roli sbormistrů pro úroveň kteréhokoliv sboru, bez ohledu na jeho zaměření. Sbormistr je vždy základem úspěchu sboru, má být samozřejmě vždy v programech uváděn.
Nemohu nezmínit obratný, technicky kompetentní a tempicky výborně koncipovaný klavírní doprovod Davida Švece, absolventa českobudějovické konzervatoře, dnes již ceněného dirigenta Opery Národního divadla v Praze.
Pojednání o průběhu koncertu na Zelené Hoře nechce být klasickou recenzí, je více soustředěno na pěvecké protagonisty. Jde o koncert benefiční, honoráře poputují na renovaci vzácné památky, což by samo o sobě mělo být oceněno sto procenty. Vřelý ohlas publika byl účinkujícím největší odměnou.
Prostor, ve kterém koncert proběhl, si opravdu moc zaslouží perfektní renovaci, jednak pro historickou cennost nevyčíslitelných hodnot, ale také pro mimořádnou akustiku, která doslova vybízí k mnoha častým koncertním produkcím per futurum.
Vracíme Zelené Hoře duši
(benefiční koncert)
Eva Urbanová a Andílci
Eva Urbanová (soprán)
Jan Adamec (tenor)
Dětský pěvecký sbor Andílci
David Švec (klavír)
8. července 2017 zámek Zelená Hora u Nepomuka
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]