Eva Urbanová: o rockové Eboli, ale i nedávných zdravotních problémech

Nová inscenace Verdiho strhující historické fresky Don Carlo, jejíž premiéru chystá Opera Národního divadla již na příští čtvrtek, tedy na 28. března 2013, má ve svém obsazení jak přední sólisty pražského souboru, tak i výjimečné zahraniční hosty. Do role princezny Eboli byla obsazena i Eva Urbanová. Ovšem kvůli jejím nemalým zdravotním problémům ze zády v uplynulých týdnech, kdy nakonec musela oželet premiéru ostravského Lohengrina, dlouho zůstával i nad jejím vystupováním v pražských představeních Verdiho opery velký otazník.
První otázka je tedy nasnadě: Jak se cítíte?

Jde to. Každé ráno cvičím, protože mi po problémech s ploténkou lékaři kladli na srdce důležitost rehabilitace, jinak mě čeká brzký návrat do nemocnice. Takže den začínám speciálními cviky na posilování a protahování zádového svalstva, což je pro mě novinka, ale musím se smířit s tím, že je to už na celý život.

Je to při zkoušení hodně omezující?

Řeším to tak, že když si nejsem jistá, jak moc mě zdravotní indispozice bude omezovat, vezmu si prášek proti bolesti. Není to samozřejmě dobře, bolest je pro tělo varováním, že něco není úplně v pořádku, ale já díky tomu mám na jevišti klid pro zpívání. Nemusím pak řešit, zda se mohu nebo nemohu ohnout, místo toho, abych se soustředila na výkon.

Problém s ploténkou, který vás letos vyřadil ze zkoušení, je dlouhodobějšího rázu?

Podobný stav už jsem měla zhruba před osmnácti lety. Musela jsem tenkrát odříct koncert v Londýně a způsobila jsem si tím obrovský problém. Ale od té doby bylo vše v relativním pořádku. Jenže letos se to vrátilo v nejméně vhodném termínu. Nejprve jsem – jak už to tak lidé dělají – přechodila nějakou virózu, což ale evidentně nebyl dobrý základ. Čtrnáct dní před premiérou Lohengrina jsem se probudila a zjistila, že se nemohu hnout. Do toho jsem zkoušela Dona Carla v Praze, takže jsem se pokoušela s tím ještě bojovat, ale pak už nešlo ani se nadechnout, jak moc to bolelo. Hrozně mě to omezovalo a já pochopila, že musím do nemocnice. Chvíli to ještě vypadalo nadějně, lékaři dělali, co bylo v jejich silách. Léčba začala pomocí infuzí, ale pak přišel jeden malý pohyb a mně bylo jasné, že do té doby mě záda bolela tak na osmdesát procent. A těch nově příchozích sto padesát už prostě nedám… Byla to katastrofa. Kapačky, prášky, injekce, pořád jsem spala, bylo to hodně vyčerpávající. Ale jak říkám, už je to relativně v pořádku a já jsem ráda, že jsem se mohla znovu zapojit do zkoušení Dona Carla, když už jsem musela vypustit Lohengrina.

Ostravského Lohengrina jste tedy vypustila úplně a definitivně?

Dohodli jsme se s panem dirigentem Jindrou, že do inscenace vstoupím v květnu. V té době by měl do ostravské inscenace vstupovat v titulní roli také Aleš Briscein, takže půjde o jakousi osobní dvojnásobnou premiéru. Pevně věřím, že v té době už budu stoprocentně v pořádku, jinak už bych si myslela, že mi to není nějak souzeno.

A premiéra Dona Carla v ohrožení není?

Nesmí, protože já hrozně nerada odříkám. Lohengrin mě hrozně mrzí, roli Ortrudy miluji a těšila jsem se na ni. Ale to se nedá nic dělat, v nemocnici se opera zpívat nedá a já na tom byla tak, že jsem nedokázala ani dojet do divadla, natož vystupovat. Teď už jsem trošku pookřála, takže to hned zase musím zkoušet, už jsem takový typ… Nešťastné je, že páteř se těžko šidí, nejde moc přechodit. Když selže, nedá se s tím nic dělat.

Role Eboli pro vás hodně znamená, že?

Byl to vždycky můj sen. Už když jsem v Národním divadle zpívala Alžbětu, obdivovala jsem paní Drahomíru Drobkovou, která zpívala Eboli a toužila jsem jednou být jako ona. 

Sledovala jsem ji z portálů a doufala, že takhle krásnou a dramatickou roli budu mít příležitost také jednou vytvořit. A teď, když jsem konečně tu možnost dostala, jsem si znovu uvědomila, jak je to nesmírně těžká role. Rytmicky, intonačně, rozsahem. To si přece nemohu nechat ujít!

A jak se vám tedy daří ta vaše Eboli?

Na jevišti si někdy říkám, že vlastně pokračuji ve cvičení jako v nemocnici. Inscenace a role je nesmírně akční, pořád někde pobíhám.

Můžete porovnat váš vztah k Ortrudě a Eboli, které jste teď v krátkém časovém sledu nazkoušela?

To se srovnat nedá. Wagner je mi bližší, i mému hlasovému oboru, obsahuje dlouhé fráze, ale Eboli je pohyblivá, ta chvíli nepostojí. Obzvlášť mi to přijde v téhle nové inscenaci, která je místy pojata hodně moderně, já znám spíš klasičtější verze. Eboli v inscenaci režiséra Schweigkoflera obsahuje skoro až rockové herecké prvky. Je vidět, že on sám má k tomuto hudebnímu stylu blízko a mně to samozřejmě vyhovuje, já mám rockovou hudbu velice ráda. I když je pravda, že bych nikdy nečekala, že se s ní v opeře potkám zrovna v roli Eboli.

Jaká je spolupráce s režisérem Schweigkoflerem?

Moc se mi líbí jeho způsob práce s hercem. Všechny aktéry stylizuje do činoherního způsobu herectví, nemá moc rád operní a patetická gesta. Spíš se snaží o civilní projev. V tom se cítím poměrně příjemně. Žijeme v době, kdy inscenátoři mají tendence dělat svoji práci trošku jinak, než jsem to znala dřív. A nemohu říct, že se mi po těch klasických provedeních oper nestýská. Ale i když ten dřívější přístup byl pro zpěváka jako herce určitě snazší, protože třeba i víc projev korespondoval s hudbou, i  v tom současném je možné si najít svoji cestu. Není sice tak jasná a třeba i logická, protože pohybovat se v dobovém kostýmu po jevišti je asi přirozenější, ale každá možnost má svůj půvab. I když uznávám, že například specifikum Eboli, která místo příchodu vždy přibíhá a já se musím tím pádem vypořádávat s různými kameny, schůdky a nerovnostmi, zatímco si chystám oporu bránice pro zpěv, je pro mě hodně nezvyklé.

Eboli pobíhá?