Famózní Bartók, absolutní Brahms

Název recenze včerejšího koncertu, který mne a posluchače v Rudolfinu doslova převálcoval, by mohl také znít: Famózní Frank Peter Zimmerman a absolutní Jaap van Zweden. Budoucí šéfdirigent Newyorské filharmonie a skvělá Česká filharmonie předvedli vrcholně soustředěné provedení obou náročných děl. Brahmsova Symfonie č. 4, e moll, op. 98 byla plná pregnantně vypracovaných detailů, z jejího obsahu se vynořovaly precizně modelované lyrické i vášnivé momenty. Hudba plynula hladce, modulovala jak v rytmu, tak dynamice a byla plná kontrastů. Motivy druhé frygické věty svítily stejně tak jako kantilény všech nástrojových skupin i sólových vstupů. Barokní passacaglia a ciaccona závěrečné věty byla koncepcí dirigenta dotažena do poslední noty. Bylo nádherné sledovat, jak úžasně dovede pracovat tempem, jak dovede z orchestru vytáhnout tónovou krásu. Jeho arcimuzikantské cítění ví, jak rozlišit tempa jednotlivých vět i jednotlivé nálady díla. Jeho dirigentská gesta navíc dávají hudebníkům jasně zřetelný puls a byla zejména ve složitém Bartókovi přímo exemplární. Není divu, že si jej hudebníci v New Yorku zvolili jako nástupce Alana Gilberta. Jeho mistrovství proniklo filharmonikům do duše. Bravo Česká filharmonie!!!

Frank Peter Zimmermann se s dirigentem zná od osmdesátých let, kdy jeho učitel byl předchůdce na postu koncertního mistra Royal Concertgebouw před Jaap van Zwedenem, často s ním vystupuje a cítí se s ním naprosto jistý. Tato jistota vyzařovala i na pódiu Rudolfina. Hraje zcela uvolněně, bez známek námahy z obtížného partu. Housle a smyčec jako by byly prodloužením jeho rukou. Houslistovy trylky jsou perlivé a téměř elektrické a jeho nový Stradivarius vysloví vše, co si umělec vyžádá. Umělec dovede z díla vytáhnout neuvěřitelné paprsky světel, lidských pocitů a emocí. Zejména kadence byla plná napětí a dramatu. To umí málo hudebníků na světě. Bartókovy disonantní intervaly září a v podání Zimmermanna železný rytmus dává posluchači přehlednost a skvělou orientaci v maďarských rytmech skladby.

Potom je skladatelova hudba o to více tajemná, mysteriózní a zároveň svěží. Při porovnání s nahrávkami Yehudi Menuhina, Isaaca Sterna, Isabelle Faust nebo Jamese Ehnese se mi včerejší Bartókův Houslový koncert č. 2 (ovšem i díky živému provedení) zdál nejčistší. Zcela mimořádný přídavek – sólistova supervirtuózní úprava Rachmaninova Preludia – dal připomenout Milsteinovu Paganinianu nebo transkripce Vladimira Horowitze.

Poznámka pod čarou: Doslova trestný a povinný poslech tohoto koncertu bych doporučil řadě umělců, jejichž životopisy vypráví pohádky a září floskulemi jako „světově proslulý, mezinárodně uznávaný, patřící mezi špičkové umělce, vystupující na prestižních pódiích v New Yorku, Paříži či Londýně (čti na českých kulturních misích a privátních koncertech), vítěz lokálních soutěží, nahrávající pro mezinárodní společnosti, nebo jsou zastupováni renomovanými agenturami“. Jejich výkony jsou pozoruhodné extravagantním oblečením, bosýma nohama, okázalými gesty, pohledy do publika, světelnou show i bohatým repertoárem sahajícím často až po Stamice. Snad by jim potom bylo jasné, že do Carnegie Hall je to ještě hodně daleko. Na včerejším koncertě jsem ale zatím nikoho neviděl.

Hodnocení autora glosy: 100 %

Česká filharmonie
Dirigent: Jaap van Zweden
Frank Peter Zimmermann (housle)
16., 17., 18. března 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 17. 3. 2016)

program:
Béla Bartók: Houslový koncert č. 2
přídavek:
Sergej Rachmaninov: Preludium g moll, op. 10, č. 5 (transkripce F. P. Zimmermann)
= přestávka =
Johannes Brahms: Symfonie č. 4 e moll, op. 98

www.ceskafilharmonie.cz