Jsem fascinovaný hloubkou Mé vlasti. Daniel Barenboim přijel do Prahy na premiéru dokumentu
„Má vlast je velmi zvláštní dílo. Je v něm celá česká historie, ale zároveň celý vesmír. Předností tohoto díla je, že se dá hrát ve všech historických obdobích a ve všech zemích. Má vlast mě velmi obohatila, jsem fascinovaný její hloubkou. Je dobrým příkladem toho, co se dá hudbou všechno vyjádřit.“
Daniel Barenboim
Daniel Barenboim ve filmu
Petr Veber
Režiséru Martinu Suchánkovi se velmi vydařil jeho filmový dokument Barenboim: Smetana – Má vlast a lidem z Pražského jara se podařil husarský kousek, když na premiéru přivezli do české metropole samotného protagonistu snímku, světovou hvězdu s nabitým diářem a s pověstí nedostupnosti. Dirigent tak 5. září osobně pro pozvané hosty v kině Lucerna a vedle toho i pro vysílání České televize shrnul a komentoval svou práci věnovanou opakovanému provedení ikonického díla české hudby. Mluvil lakonicky, zajímavě, trefně, a navíc i vtipně.
Na slovu “národní” není nic špatného, poznamenal Daniel Barenboim v souvislosti s Mou vlastí. Smetanův cyklus považuje za skvělou hudbu, je fascinován hloubkou díla. Však také na konci filmu vyjadřuje přání, aby tato partitura zněla po světě v hudebních metropolích mnohem častěji než dosud. Uvedením v Berlíně, Vídni, Paříži a dalších městech k tomu sám zcela jistě přispěl. Z dokumentu mimoděk vyplývá, že za nejspolehlivější cestu k tomuto cíli považuje vsadit na obecnou a univerzální hudební sdělnost Mé vlasti; právě proto ani příliš nezdůrazňoval při studiu a provedení konkrétní mimohudební program, který za básněmi stojí.
Zhruba třičtvrtěhodinový film vznikal při zkouškách v Berlíně a ve Vídni a končí připomínkou zahajovacího koncertu Pražského jara 2017, kdy Mou vlast hráli ve Smetanově síni pod Barenboimovou taktovkou Vídeňští filharmonikové (recenzi jsme přinesli zde). Martinu Suchánkovi se po počátečních těžkostech podařilo nakonec v zimě k dirigentovi dostat, získat od něj svolení k přítomnosti kamer v sálech a pohnout ho i k odpovídání na otázky. Ve střižně pak z mnoha a mnoha hodin materiálu vznikl neokázalý dokument odhalující sdělnost hudby a přibližující dirigenta samotného i jeho způsob přípravy s orchestry.
I laik musí při sledování Suchánkova filmu poznat, že „dělat hudbu“ je detailní práce, že celkový dojem vychází nejen z velkoryse klenutých oblouků, z naléhavosti a z epické šíře, ale že přes zdánlivou masivnost zvuku velkého orchestru často záleží i na mnoha maličkostech, na jemných podrobnostech artikulace, na spojování tónů, minuciézní dynamice a důrazech, na přesnosti. Filmem prostupuje nespočet jasných příkladů tohoto tvrzení. Má však i další roviny. Úvahy o českém charakteru hudby, vhled do interpretace na úrovni jednotlivého hráče i vhled do dirigentova uvažování, trochu humoru, slova o kontextu Smetanovy hudby v rámci evropského dědictví… A mezi tím vším i vyznání na adresu Rafaela Kubelíka. Daniel Barenboim jeho pojetí Mé vlasti, jak se zachovalo na nahrávkách, považuje za vzorové. „Byl dvousetprocentní Čech,“ tvrdí o svém vzoru. Rafael Kubelík podle něj přidal ke klasickému rozměru Smetanovy hudby, k beethovenovským prvkům, české cítění – a to jako nikdo další.
Dotazy směřující na hráče orchestru v jejich odpovědích prozrazují, že pan dirigent dovede být někdy i dost nepříjemný, ale naprosto převažují pozitivní vyjádření – obdiv k jeho autoritě, připravenosti a ekonomičnosti práce, k tomu, jak krásně jim hudbu rukama maluje a kreslí… A jak ví, co chce. Mihnou se s komentářem i dva z českých členů Vídeňských filharmoniků. Ve filmu to zachyceno není, ale traduje se jeden moment ze zkoušek: z českých řad padl návrh na úpravu smyků podle způsobu, jak se jedno místo hraje v tuzemsku. Daniel Barenboim souhlasil a pak se prý občas v dalších dnech ptával, zda je vše v pořádku i podle „české sekce“. Smysl pro humor mu nechybí.
Na pódiích je neustále přítomen od roku 1950, tedy sedmašedesát let. Zkušenost z něj vyzařuje, také ji sám zmiňuje, když hovoří o tom, že i on se stále učí, ale samozřejmě jinak a jiné věci než kdysi dávno, kdy jako pianista poprvé hrál veřejně. Martin Suchánek měl původně natočit jeho šířeji pojatý profil, ale dirigent – známý i svými politicky podnětnými aktivitami, zejména na Blízkém východě – vzkázal, že nechce hovořit o politice. Zůstalo tedy jen téma Mé vlasti. Je to tak dobře. Má vlast a její dirigent jsou představeni do nejjemnějších záhybů. I Suchánek sám připouští, že se díky tomuto zúžení tématu mohl lépe soustředit na to, aby prostřednictvím svého filmu podal svědectví o Barenboimově práci. A je to ve výsledku skvělý film o hudbě – i o spoustě dalších s ní souvisejících věcí.
Maestro je náročný a svérázný. Asi nejzábavněji působí okamžik, kdy je rozladěn nepřesností něčí hry. Vyžaduje, aby houslisté hráli noty přesně podle jeho gesta. A říká: „Vy mi nevěříte, jinak byste podle mě přece hráli…! – Ale já opravdu mám diplom, že umím dirigovat,“ pokračuje. A své expozé dávkuje. Po delší odmlce dodává, že studoval ve stejné třídě jako Claudio Abbado a Zubin Mehta. A po další chvíli se ještě nechá slyšet, že to bylo v roce 1956. „Tak hrajte podle mě,“ uzavírá logickým obloukem neodolatelnou scénku.
Jindy sedí na stoličce u klavíru, vykládá na kameru a je obklopen oblakem kouře. A popelník s doutníkem je položen na dosah – přímo na klaviatuře.
Barenboim: Smetana – Má vlast
Dokumentární film
Režie: Martin Suchánek
Kamera: Richard Špůr
Česká republika, 2017
Délka: 46 minut
(snímek vznikl ve spolupráci České televize a Pražského jara)
Premiéra 5. září 2017 kino Lucerna Praha a kanál ČT art
***
Víc než úžasný dokument o dvou geniích: Smetana a Barenboim
Libor Nováček sen.
Dokument režiséra Martina Suchánka by měl být povinný pro všechny studenty hudby, možná i pro řadu orchestrálních hráčů. Milovníky hudby potěší tento citlivý snímek, který je nejen edukativního charakteru a není portrétem dirigenta ani Smetanovy Mé vlasti. Má řadu nadhodnot a svým dosahem okouzlí. Co ve filmu nejvíce zaujme, je bezprostřednost a zejména hloubka ponoru do díla jak dirigenta, tak orchestrálních hráčů berlínského nebo vídeňského orchestru. Z Daniela Barenboima, ač není Čechem, vyzařuje hrdost vlastenectví a sounáležitost s českými tradicemi. Tato vlastnost, pokud se nejedná pouze o hokej nebo tenis, našemu národu chybí. Z komentářů a interpretace Daniela Barenboima, fenomenálního umělce s fotografickou pamětí, divák postřehne obrovskou schopnost analyzovat dílo do nejmenšího detailu.
Součástí světové premiéry tohoto dokumentu, za nějž nutno obzvláště poděkovat festivalu Pražské jaro, byla úvodní diskuze na pódiu. Záznam by měl každé uvedení snímku Barenboim: Smetana – Má vlast provázet. Pro všechny v něm zazněla zásadní myšlenka, která se objevila již v dirigentově pořadu na YouTube How to listen to music: „Hudbu je potřeba poslouchat, a ne pouze slyšet.“ Dopředu je zcela jasné, že takový snímek českého týmu vzbudí ve světě mimořádný zájem.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]