Festival Opera Schrattenbach 2012: Když si dají sraz kontratenoři

Atrium Božího těla Jezuitského konviktu v Olomouci se díky festivalu soudobé hudby Opera Schrattenbach 2012 stane už příští úterý se vší pravděpodobností alespoň pro ten den místem s nejvyšší koncentrací kontratenorů ve střední Evropě. Na programu bude totiž večer s názvem Ritorni – koncert pěti kontratenorů, který připravuje olomoucký Ensemble Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara, v produkci Kateřiny Zahradníčkové; na programu jsou ohlášeny skladby zmíněných dvou vůdčích osobností nejen olomouckého barokního hudebního života.

Využili jsme této jedinečné příležitosti potkat hned pět protagonistů v tak výjimečném hlasovém oboru pospolu a položili jsme všem stejné tři otázky.

Proč jste se rozhodl zpívat tak výjimečný obor? Jak je podle vás náročný? Jaká byla vaše pěvecká cesta v této oblasti? Kdo vám na ní nejvíce pomohl?

Carl Thiemt: Myslím, že obor kontratenoru není obtížnější, než ostatní hlasové obory. Já jsem začal zpívat jako basbaryton, ale při zpívání ve sboru jsem používal i kontratenor. Podobně jsem jej jako efektu využil i v populární a etnické hudbě, kterým jsem se věnoval. Než jsem se vážně pustil do studia tohoto oboru, chodil jsem na hodiny ke Stevu Wächterovi, abych svůj kontratenor zdokonalil. Ovšem plné využití tohoto hlasu vzešlo od mé první profesorky zpěvu, paní Kerstin Klesse.

Stewe Wächter: Já jsem si hned na začátku svých studií musel vybrat mezi tenorem a kontratenorem. Pro mě to bylo něco zvláštního, protože jsem se v této hlasové poloze cítil velice dobře. Moje cesta ke zpívání byla a je pro mě potěšením a současně je vzrušující. Je provázená mnoha lidmi, kteří mi pomáhají, či pomohli. Především je to můj profesor zpěvu Hartmut Zabel, který se podílel na posazení i technice mého hlasu. Důležitou úlohu v přípravě mého hlasu hrály mé dvě pianistky Sabine Klinkert a Christine Hesse. Pro české posluchače bude asi zajímavé, že pro mě bylo nesmírně důležité i setkání s paní Soňou Červenou, která mi otevřela skutečně netušené obzory ve způsobu zpěvu i ve způsobu pěveckého myšlení.

Piotr Olech: Ve sboru jsem působil jako baryton, ale zpíval jsem i v tenorové skupině. Samozřejmě jsem měl problém s vysokými tóny, takže jsem začal používat falzetu, abych tenorových výšek nějak dosáhl. No a tímto způsobem jsem svůj hlas proměnil ve stálý falzet. Uvědomil jsem si, že tento způsob zpěvu se mi neustále daří zlepšovat a tak jsem se poté rozhodl začít věnovat kontratenorovému oboru. Prvním člověkem, který mi pomohl, byl vynikající cembalista a varhaník Marek Toporowski, se kterým jsem začal pravidelně zpívat. Tím druhým byl můj učitel Piotr Kusiewicz, který mi pomohl při hledání ideálního způsobu zpěvu a hodně tak obohatil mé pěvecké možnosti.

Stefan Kunath: Na začátku bych rád řekl, že v tomto hlasovém oboru necítím žádné problémy. Pro mě je kontratenor naprosto obvyklá pěvecká poloha mého hlasu. Samozřejmě ale musím na ní velmi pracovat. Ovšem ne víc, než zpěváci jiných hlasových oborů. Už jako člen Dresdner Kreuzchor jsem svůj hlavový tón trénoval do té nechtěné, neobvyklé polohy. Po ukončení školy jsem takto zpíval už běžně a doufal, že budu moci studovat obor kontratenor. No a dnes jej studuji a jsem velice šťastný při každé příležitosti, když můžu zpívat jak koncerty, tak opery. A kdo mi na této cestě nejvíc pomohl? Samozřejmě moje učitelka, profesorka Margret Trappe-Wiel na drážďanské Hochschule für Muzik Carl Maria von Weber. Je totiž náročná i inspirující, ale také velice trpělivá a jedna z mých nejlepších kamarádek!

Jan Mikušek: Nemyslím si, že by kontratenor byl nějak náročnější, než obory jiné. Je samozřejmě specifický a má i svou specifickou problematiku, ale to mají i ostatní obory. Co je však na kontratenoru fascinující, to je obrovská barevná paleta výrazových prostředků, daná možností využívat oba rejstříky mužského hlasu. Tedy jak hrudní, tak falset. Pohyblivost skutečně v celém rozsahu mužského hlasu umožňuje zpěvákovi lépe vystihnout třeba i velmi rozdílné polohy či charaktery postav a hudebních myšlenek. A to mě baví.

V době, kdy jsem se začal o kontratenor zajímat, nebyl v Čechách nikdo, kdo by měl s výukou tohoto oboru praktické zkušenosti, jen paní profesorkaTerezie Blumová. Po několika letech vlastního hledání a zkoušení se mi podařilo k této mimořádné osobnosti dostat. Bylo jí tehdy dvaadevadesát let! Ty tři roky, po které jsem měl možnost ji navštěvovat, byly pro mne zásadní. Rád bych ale doplnil, že jsem měl vždycky “štěstí” na kolegy, kteří mě v různých fázích vývoje inspirovali. Někdy se jednalo třeba jen o pár poznámek, rad nebo popostrčení, ale díky Bohu za ně. Člověk by se neměl brát příliš vážně. Nikdo jsme zkrátka nesežrali všechnu moudrost světa. A mít kolem sebe lidi, od kterých se mohu přiučit nebo o které se mohu opřít – ať už v uměleckém nebo osobním životě – to je velký dar, za který je potřeba být vděčný.

Jaké zajímavé role jste zpíval? Jaké jsou prozatím vaše největší úspěchy?

Carl Thiemt: Byla to role v části opery Tomáše Hanzlíka Lacrimae Alexandri magni (Alexander Grandis Res / O dilecta), ale co jsem opravdu miloval, byla role druhé čarodějnice z Purcellovy opery Dido a Aeneas. Prozatím je mým největším úspěchem role Anfinoma v Riturno d´Ulisse in patria v roce 2011 a program Johna Cage provedený na TonLagen – Dresdner Festival der zeitgenössischen Musik v Hellerau.

Stewe Wächter: Pro mě osobně jsou to Julius Caesar v Egyptě od Händela ve Schwerinu a Orfeus a Euridika v Bělehradě. A samozřejmě všechna provedení opery Lacrimae Alexandri Magni ve vaší zemi.

Piotr Olech: Pro mě byly asi nejzajímavější party Eustazia v Händelově Rinaldovi a Apollo v Mozartově Apollo a Hyacinthus. Ke svým úspěchům řadím také mnohé koncerty ve Varšavě, Praze, Bratislavě, či Vilniusu. Spolupracoval jsem s vynikajícími renomovanými orchestry jako například Concerto Köln, Irish Baroque Orchester, Warsaw Philharmony Orchester. Velmi si vážím také setkání se skvělými dirigenty Paulem McCreeshem, Andrew Parrottem, Paulem Goodwinem, Konradem Junghänelem, Andreasem Speringem. I díky nim jsem měl možnost spolupracovat asi na třiceti různých CD nahrávkách. Myslím ale, že ten největší úspěch teprve přijde.

Stefan Kunath: Skvělá otázka! Samozřejmě mám v paměti úžasné momenty i zajímavé role. Vloni to byla například opera uvedená v čistě barokním stylu včetně barokní gestiky. A také naše školní představení Gluckova Orfea a Euridice ve spolupráci s tanečníky. Nerad bych působil jakkoli podlézavě, ale skutečně fascinující zkušeností je pro mě účinkování v Zouharově a Hanzlíkově opeře La Dafne v Brně, kde hrajeme vlastně doslova mezi diváky. Je velmi obtížné vybrat z těch příležitostí tu moji nej… Často je to totiž nejen o samotném zpěvu, ale i o lidech, které při různých produkcích potkáváte, a kteří vás mohou povzbudit a přinést úžasné pocity a pomoci tak k úspěchu. Nebo jenom: kteří vás pomohou povzbudit a inspirovat…

Jan Mikušek: Mám zatím štěstí jen na zajímavé role. Ať už to byly postavy v operách Tomáše Hanzlíka nebo role Dominika Haška v hokejovém Naganu. Důležité je pro mne účinkování v opeře Zítra se bude…, kde vystupuji po boku Soni Červené a oba v díle ztvárňujeme několik postav. Za tuto operu jsem byl nominován na cenu Alfréda Radoka. A ještě bych rád zmínil roli Matky Terezy v představení Lamento autorů Lucie Trmíkové a Miloše Orsona Štědroně. Tato postava byla pro mne velikou výzvou. V díle totiž musím v rychlém sledu představit obě reality této Ženy – tedy civilní i duchovní. A právě duchovní svět Matky Terezy je nejen pro mne, ale i pro posluchače většinou velmi překvapivý. Reálný život člověka – světce – je totiž úplně jiný, než si většinou představujeme. Není to žádná procházka růžovým sadem nebo vznášení se někde v oblacích. Je to velký vnitřní boj sama se sebou, důsledná věrnost svým rozhodnutím, často navzdory vlastním pocitům. Pro dnešního člověka je život Matky Terezy nejen výzvou, ale především nabídkou. Ona totiž nehledala zážitky, nehledala vlastní uspokojení, ale žila vírou, která uzdravovala svět. Tohle asi dnešní svět málo chápe, ale řekl bych, že je to naprosto podstatné. Tedy nechtít mít se dobře za každou cenu, často na úkor druhých, ale mít víru, která můj život a mne samotného promění tak, že se začne měnit k lepšímu i svět kolem mne. To je prastará moudrost  a tradiční princip.

Řekněte prosím něco o svých dalších plánech, případně snech…

Carl Thiemt: Moje plány jsou teď především spojeny se zakončením studia a získáním diplomu. Mým kontratenorovým snem je role Caesara v Händelově opeře Giulio Cesare. Ale rád si ve svém oboru zazpívám i moderní hudbu, ve které bych mohl svého hlasového oboru plně využít.

Stewe Wächter: Moje největší přání je asi téměř nedosažitelné, ale bylo by moc pěkné najít si nějakou domovskou operní scénu. Tam bych pak mohl dostávat různé příležitosti a zpívat barokní i současné opery. Také bych si přál zpívat po světě nějaký krásný barokní repertoár… No a pak závěrem kariéry by nebylo špatné být profesorem zpěvu na nějaké univerzitě.

Piotr Olech: V nejbližší době mě čekají koncerty v Olomouci v rámci festivalu Opera Schrattenbach, pak Bachovy kantáty s Wroclavským barokním orchestrem, dále Mše h moll s Ensemble Baroque v Brně a Händelovy kantáty se slavnou Musicou Aeternou v Bratislavě. Ve Varšavě budu nahrávat nové CD –  Golia Abbattuto od Alessandra Melaniho. Pravidelně zpívám také v inscenaci Shakespearova Snu noci svatojanské v divadle v Lublinu. No a můj sen? Ten se nestále přibližuje, ale momentálně je ještě mým tajemstvím…

Stefan Kunath: Další obtížná otázka. Nejvíc ze všeho si přeji, abych si dokázal zpěvem vydělat na živobytí. Zaměřit se hlavně na zpěv, nikoliv proto, abych zbohatnul, ale abych se dokázal uživit. Hlavní je mít zajímavé projekty s inspirujícími lidmi. Také doufám, že do dvou let ukončím svá studia.

Jan Mikušek: Opakoval bych se… S tím hlavním, co se týče mých snů a plánů, jsem se svěřil v odpovědi na předchozí otázku…

Díky vám všem za odpovědi, hodně úspěchů nejen na olomouckém festivalu soudobé hudby Opera Schrattenbach. 
www.ensembledamian.com